Můžete si dovolit nádor?

Málokdo připravuje své podnikání na nejhorší. Mně to možná zachránilo život. Při čelním střetu s rakovinou mi pomohlo několik podnikatelských zásad, jimiž se řídím už roky.

Dne 17. listopadu 2015, tedy před 3 měsíci, se můj život převrátil vzhůru nohama. Šla jsem na rutinní vyšetření, na které jsem ještě sama přijela autem. Do 20 minut jsem ležela na JIPce, napojená na tisíc kapaček a monitorů. Lékaři mi nedovolili ani vstát.

Nade mnou stál pan doktor a říkal něco o ložisku na mozku. Vzhledem k mému medicínskému vzdělání vím, že když lékař použije slovo ložisko nebo novotvar, není to dobrý. Natož, když řekne: „Nic neodkládejte a buďte zbývající čas co nejvíc s dětmi.“ Zkrátka, našli mi nádor na mozku.

V den diagnózy

Hned na začátek tohoto článku mám pro vás jednu dobrou zprávu. Ve chvíli, kdy se tato noční můra děje, není to tak strašné, jak by si člověk myslel, že bude. Myslíte na lidi, které milujete, a na věci, které jsou pro vás důležité.

Jednou z těch důležitých věcí pro mě je můj byznys. Moje cateringová firma Sushiqueen. Vzhledem k tomu, že tato rána přišla v období předvánočních večírků, které je pro náš obor nejnáročnější, a většina akcí stojí na mé osobní přítomnosti, bylo potřeba jednat a to rychle. Abychom vše zvládli a nezklamali naše klienty. V prosinci byly sushi akce v podstatě denně.

Nejde zdaleka jen o tolik oblíbený hashtag #ilovemyjob. Jde tu o mnohem prozaičtější věci, o kterých se moc nemluví a netvítuje. Jde o peníze. Jde o zaměstnance a další lidi, kteří jsou na vás existenčně závislí. Jde o hypotéky a obživu. A já, jako zřejmě už opravdu nevyléčitelná optimistka stále počítala s variantou, že přežiju. Že mě možná čeká dlouhá léčba. Že bude důležité být v klidu a nenervovat se tím, jestli mám zaplacené složenky.

Neměla jsem moc času. Termín operace byl už za týden od diagnózy, lékaři mi nasadili velmi silné léky, po kterých jsem byla ospalá a trochu mimo — což jsem většinou i tak, takže to byl v mém případě extrém :-)

Nebylo jisté, jak budu po operaci fungovat, zda budu vůbec při vědomí. Musela jsem firmu připravit i na tu nejhorší alternativu, na svou smrt. A protože jsem čas před operací (po nasazení léků mě pustili domů) chtěla trávit s dětmi a rodinou, vše včetně závěti jsem zařídila během čtyř hodin.

Spousta přátel, kolegů podnikatelů i novinářů se mě ptalo, jak jsem takovouto krizovou situaci zvládla. Pár lidí mi na férovku napsalo, že by si takový nádor na mozku nemohli dovolit, že by to jejich podnikání zničilo. Pro ty jsem měla jednoduchou odpověď: Mě by to před pár lety zničilo taky. Proto považuji za důležité se o tuto svou zkušenost podělit a proto píšu tento článek.

Jaké jsou tedy ony zásady, které mě v krizi zachránily? Inu, tyto:

1. Zkušenosti moje i ostatních

Zkušenost je nepřenosná, ale aspoň to zkusím :-) Nebudete donekonečna mladí a zdraví a že se vám rok dva daří, nic neznamená.

Jsem na volné noze už 13 let. Jsem veterán. Článkům o tom, jak být na volné noze, od mladých mužů, kterí překypují zdravím a jsou na volné noze rok a čtvrt, se shovívavě usmívám. Zažila jsem toho na volné noze dost:

• První tři roky bohémského života, kdy jsem zároveň učila angličtinu a pracovala v restauracích. Nepotřebovala jsem propagaci, měla jsem přebytek klientů jen přes doporučení a když se mi chtělo odjet do Thajska, prostě jsem odjela do Thajska (ano, dělala jsem to dávno předtím, než to bylo cool — se s tím smiř ;-)
• Zažila jsem postupné budování firmy Sushiqueen, která začala jen jako one woman show. Zažila jsem strach a obavy z neúspěchu, neustálé pochyby, jestli jsem dost dobrá. Strach říct si o peníze za práci, která mě tak baví a která je vlastně splněný sen. Kterou bych tehdy ráda dělala i zadarmo.
• Zažila jsem, že jsem po zaplacení nájmu jedla měsíc jen rýži. Zažila jsem únavu tak velkou, že jsem se na sushi kurzu řízla do ruky a měla z toho pět stehů. V noci cestou na pohotovost jsem se bála, že mi dojde benzín. Neměla jsem na benzín. Ani na kartě. Nikde. První rok šly prostě veškeré peníze a úsilí do podnikání. A ano, stále jsem v té době učila angličtinu desítky hodin týdně. Tohle neříkám proto, abych dojímala těžkými začátky. To říkám proto, aby vyniklo, jak jsem byla pitomá a blbá. Žijeme v době, kdy je workholismus a vyčerpání často adorován jako hrdinství, proto jsem podlehla v začátcích omylu, že takto má prostě správně podnikání vypadat. Naštěstí moje přirozeně líná a pohodová povaha začala brzy protestovat. Sushi mě bavilo víc a víc, být udřená mě naopak bavilo míň a míň.
• Pochopila jsem, že pokud chci pokračovat, musím se kromě sushi neustále učit hlavně jak podnikat. V té době jsem potkala Roberta Vlacha, od kterého jsem se spoustu věcí naučila. Díky němu jsem objevila, že existují i knihy pro malé podnikatele (freelancery), i když tehdy byly dostupné jen v angličtině. Nebudu tu vyjmenovávat všechny knihy, které jsem přečetla, ani všechny lidi, od kterých jsem se učila. To by z tohoto článku byla rovnou celá kniha.

Raději popíšu ještě pár krizových situací, které mě mohly zničit:

• Když v roce 2008 napsali v novinách, že je finanční krize, do týdne mi klienti zrušili patnáct vánočních večírků z dvaceti naplánovaných. Pochopila jsem, že ještě vlastně ani nepodnikám, že jsem zatím měla jen štěstí a že nemám ponětí o tom, jak získat klienta jiným způsobem, než že si mě sám najde.
• Když jsem na plný úvazek zaměstnala svého kuchaře Yukiho, pochopila jsem, že když člověk na něčí mzdu vydělat musí, najednou to jde.
• Na volné noze jsem zažila dvě těhotenství, kdy ze dne na den ubylo fyzických sil a svět se smrsknul na krátké intervaly mezi zvracením.
• Zažila jsem péči o dvě miminka, po narození druhého syna jsem půl roku nepracovala vůbec. Firma jela dál.
• Zažila jsem bolestivý rozchod s manželem a rozpad rodiny. Pochopila jsem, že i přes zachování dobrých vztahů, může jen takováto událost člověku podnikání zničit a potkala jsem pár lidí, kterým se to stalo.
• Nežiju ve vakuu a kontakt s kolegy považuji za jednu ze stěžejních věcí pro nás, malé vojáky v poli. Za ta léta jsem se seznámila s desítkami podnikatelů z nejrůznějších oborů. Potkala jsem lidi, kteří zkrachovali, i jiné, kteří vyletěli nahoru jako raketa. Někteří z mých kamarádů a známých onemocněli. A někteří i rakovinou a léčili se rok nebo dva.
• Nakonec, i slavní podnikatelé a blogeři píšou o svých krizích, ať už zdravotních nebo jiných. Například Derek Halpern napsal článek I Was in the Hospital and 5 Lessons about Life and Business from 2014. Pokaždé, když jsem se s něčím podobným setkala, u přátel nebo oblíbených blogerů, říkala jsem si, co bych dělala, kdyby se něco podobného stalo mně.

V každé takovéto krizové situaci došlo ke snížení obratu a udělala jsem i pár chyb.

Ponaučení je nejet za normální situace úplně na doraz. Pokud děláte chyby za normální situace, v krizi uděláte chyby fatální. Pokud jedete na doraz finančně za normální situace, až přijde krize (a ta dříve nebo později přijde, v nějaké formě), může vás nedostatek prostředků zničit.

2. Dobří lidé okolo

Chcete dobré lidi? Vybírejte je dlouho a opatrně. Rozhodujte se podle povahových rysů, protože v dovednostech je vycvičíte vždy, zatímco povaha se nezmění. A dobře je zaplaťte!

K mé firmě už neodmyslitelně patří můj milovaný kolega, sushi mistr Yuki Omaki. Ale málokdo ví, že Yuki není jediný, kdo pro mě kdy pracoval. A že naše dobré vztahy a výborná spolupráce nejsou náhoda. Oba dva máme svá specifika a vycházet spolu dobře je pro nás priorita, na které neustále pracujeme. Nejlepším předpokladem je, že vyznáváme v práci stejné hodnoty.

• Chceme dělat v klidu a v pohodě to, v čem jsme dobří.
• Nemáme rádi hádky a drama. Nevyvoláváme konflikty, jen aby se něco dělo.
• U nás se nenaznačuje. U nás se mluví na rovinu i o věcech, které se neslyší rády, jako jsou naše chyby, peníze, kompetence a podobné věci.

Pokud jsou hodnoty v souladu, krásně spolu zvládnou spolupracovat i mírně nabručený introvert a věčně nadšená extrovertka.

Dobré lidi kolem sebe neustále hledám. Podle skvělé knihy Myšlení, rychlé a pomalé spadají všechna rozhodnutí o lidech do pomalé kategorie. Já sama o sobě vím, že snadno podlehnu prvnímu dojmu z charismatického člověka. A tento dojem není vždy správný.

Proto se řídím heslem: Hire slow, fire fast — Vybírej pomalu, propouštěj rychle.

Za ta léta jsem si vyhlédla a vycvičila několik lidí, kteří k nám sedí jak osobnostně, tak profesionálně. Jsou to lidé, které neuživím na celý úvazek, ale sushi je baví, přivýdělek se jim hodí a jsou schopni mě a částečně i Yukiho nahradit. Takoví lidé nejsou levní a člověk je hledá dlouho. Ale stojí to za to a v krizi se správná volba vyplatí mnohonásobně.

Můj kamarád Tomáš Boráň, který pro nás dělal profesionálně sushi kurzy v podstatě od začátku firmy, mezitím vystudoval medicínu, získal několik akademických titulů a prestižní práci. Přesto po letech vyjel na sushi kurz, udělal si čas a odvedl skvělou práci. Moje kamarádka a skvělá kuchařka Lucie Žárská v prosinci udělala s Yukim několik sushi akcí, přestože měla v té době spoustu práce ve své stálé práci a vyčerpala na tuto pomoc veškeré své volno. Nemluvě o mé sestře Natálii Hrozinkové, která na sushi večírcích pracuje nárazově od počátku firmy, a o mé dlouholeté kamarádce a virtuální asistentce Ivaně Večerkové.

Díky těmto lidem jela firma dál, aniž klienti něco poznali.

Vážím si toho, že takové lidi kolem sebe mám a je samozřejmé, že za takto nadstandardní požadavky v krizových podmínkách je jen spravedlivé, aby dostali dobře zaplaceno.

Moje sestra s Yukim na sushi akci

3. Procesy

O procesech píší jiní a lépe. Není to příliš sexy téma, vlastně je to celkem nuda. Pro mě osobně bylo a je zavádění procesů těžké, mám k tomu velký odpor. Ale protože s každým novým procesem se mi tolik uleví a to okamžitě, i přes odpor se k tomu dokopu.

Více k tématu nechám na odbornících, mě nejvíc ovlivnily tyto dva články:

Roberta Vlacha zde představovat nemusím, ale na článek Tuning podnikání vás odkážu. Přiznejte se, kdo jste ho nedočetli, nebo pracně přelouskali a neaplikovali nic? Však já vás dobře vidím! :-) Vzpomeňte si na mě: I já ten článek dočetla až na podesáté a než jsem něco aplikovala, trvalo pár týdnů a párkrát jsem musela strčit hlavu pod kohoutek se studenou vodou a nalít si sklenici vína. Ale jak jsem pak sama sobě děkovala, že jsem se k tomu dokopala!

Druhý článek 6 Things The Most Organized People Do Every Day je od mého oblíbeného blogera Erika Bakera, který mimo jiné miluje Japonsko, píše výborně a bez bullshitu a vše má podepřené výzkumem. Žádné dohady a kecy.

Ve chvíli, kdy někomu předáváte i svou e-mailovou schránku a ostatní administrativu, je nejen jednodušší, ale v podstatě jediné možné řešení předat nějaký ucelený systém či proces. Zvlášť když jste pod vlivem léků a nevydržíte se soustředit déle než 10 minut v kuse.

Na toto téma se hodně píše, já osobně se obejdu bez všech gétédéček a vystačím na 90 % věcí s papírem a tužkou. Se vším ostatním, jako jsou tabulky a jiné IT vychytávky, mi pomáhají lidi, pro které je to na rozdíl ode mne snadné.

4. Fyzická a psychická kondice

Nikdy nezapomenu na to ráno po 7hodinové operaci mozkového nádoru. Přišel za mnou můj ošetřující lékař z neurochirurgického JIPu. Potkal mě na chodbě, kde jsem s fyzioterapeutkou chodila. Nemohl věřit vlastním očím.

Přesvědčovala jsem ho, že klidně udělám i dřep, což mi nedovolil. Ale byl to první úlevný úsměv, který jsem od své diagnózy viděla u lékaře. První dobré zprávy.

Měla jsem velké štěstí na operaci, ale pan doktor velmi pochválil i mou fyzickou kondici. Řekl mi, že toto, spolu s dobrou náladou, je z hlediska přežití důležitý faktor.

Ten den na JIPu jsem sama sobě děkovala za každé schody, za každý krok navíc. Za každé to dopoledne, kdy jsem se po ranním maratónu s dětmi (snídaně, obléct, do školky, zpátky domů pro svačinu, zpátky domů pro bačkůrky…) přihnala do fitka, unavená a ospalá a říkala si: „Proč já kráva nejdu radši na kafe a dokonce za toto utrácím peníze, když bych se mohla válet?“

A také jsem se zastyděla. Mohla jsem dělat víc. V duchu jsem se fackovala za každou vykouřenou cigaretu. Opět, je to nepřenosná zkušenost, ale najednou jsem viděla z první ruky, že v některých situacích rozhoduje o přežití a kvalitě života každý malý detail. Každý schod a krok navíc platí.

Co se týče péče o psychické zdraví, to je věc, kterou podceňuje většina lidí. Pro mě není žádná novinka pečovat o svou psychickou pohodu a emoční vyrovnanost. Asi proto, že jsem citlivější než většina lidí a mám sklony k depresím. Lidé mi to nevěří, protože jsem většinou pozitivně naladěná a mám dobrou náladu.

Vlastně je moje štěstí, že dobrá nálada a psychická pohoda pro mě není a nikdy nebyla samozřejmostí. Jsem zvyklá denně pracovat na tom, abych byla v dobré psychické pohodě. Dlouhodobě se udržuji v klidu a bez velkých emočních výkyvů. Aspoň ve věcech, které člověk může ovlivnit. V takové krizové situaci, jakou jsem zažila, se opravdu hodí být psychicky fit.

Jak to se mnou vypadá teď?

Operace dopadla dobře. Mám před sebou ještě půl roku léčby, ale nejnáročnější část mám už za sebou. Recidiva může a nemusí přijít. Zatím jsem v klidu, proč se bát sněhuláka v červenci.

Dva měsíce po vydání tohoto článku vznikl rozhovor s Danielou Drtinovou pro DVTV

Dál pracuji, jsem šťastná a spokojená, občas více a občas méně. Vlastně se toho moc nezměnilo. Nemohu říci, že bych zažila nějakou velkou změnu a prozření. Jen se více než dříve řídím svým životním heslem: Take it easy.

A vím jedno. Ve všech oblastech, které jsem tu popsala, jsem mohla a měla dělat víc. Měla jsem mít větší finanční rezervu. Měla jsem mít vše lépe zorganizované. Měla jsem cvičit víc, v kavárnách a hospodách sedět míň.

Nebýt rodiny a přátel, byla bych teď možná ne v háji, ale určitě v menším klidu, než jsem teď. A klid je během náročné léčby stěžejní. Takže od teď budu ve všech těchto oblastech ještě zodpovědnější. Poučila jsem se.