Na volné noze - portál nezávislých profesionálů


Na volné noze > Blog > Ilustrátorem na volné noze z donucení

Ilustrátorem na volné noze z donucení

28. 11. 2016, napsal Vhrsti

Vždycky trochu znervózním, když o mně někdo mluví jako o živnostníkovi nebo podnikateli. Vůbec se s těmi slovy nedokážu ztotožnit. Na volné noze jsem se ocitl shodou okolností, neřku-li z donucení.

Ilustrátorem na volné noze z donucení

Problém je v tom, že neexistuje žádná firma, která by zaměstnávala ilustrátory nebo spisovatele. Kupodivu tady nefunguje ani žádná charita, jejíž pracovníci by každý den objížděli kreativní umělce s obědovými kastrůlky a nejnutnější zdravotnickou pomocí.

Pokud se tedy člověk chce věnovat kreativní profesi, odejde na volnou nohu, stane se z něj živnostník, možná i podnikatel. A hledí se tou podivuhodnou prací uživit, jak se dá. Ale jenom proto, že zkrátka není vyhnutí.

Jak jsem uměl kreslit

Mně od dětství vždycky říkali, že umím hezky kreslit. Spolužáci na základní škole, stejně jako nejrůznější dospělí sklánějící se nad mými výtvory. „Ten má ale oko,“ obdivovali dobře vypozorované detaily na mých krajinkách či portrétech rodinných příslušníků a já nechápal, jak můžou při mých dioptriích mluvit o mimořádné schopnosti vidění.

Doma mě vždycky hubovali, že nečtu. Že si v knížkách jenom prohlížím obrázky. To byla pravda. Od malinka jsem byl schopný zkoumat jednu ilustraci dlouhé minuty do nejmenších detailů. Jak se kreslí nos? Jak ho kreslí Lada? Jak Sekora? A jak Šalamoun? A jak to, že Bornovy obličeje vypadají z profilu úplně jinak než z anfasu? Všímal jsem si drobností, které většina dospělých přejde bez povšimnutí, ale já bych o nich byl schopen psát eseje. Kdybych věděl, co to je.

Čmáral jsem si vlastně pořád. Do sešitů, na papíry, pijáky, kamkoliv. Příliš dobře jsem však věděl, že vůbec hezky nekreslím. Navzdory všem pochvalám, obrázkům hrdě vystaveným na školních nástěnkách i na zdi u nás doma.

Vhrsti: dětská kresba
Takhle jsem kreslil někdy kolem roku 1980 (to mi bylo 5 let)

Jak uměl kreslit můj táta

Nejlíp totiž kreslí táta. Jak kreslil on, to bylo dokonalé. Moje výtvory byly vedle těch jeho jen neumělými napodobeninami. Když jsme spolu kreslili v plenéru (to slovo jsem tehdy samozřejmě neznal), stačilo se mu podívat přes rameno a pak zpátky na papír na mém klíně, aby mi bylo všechno naprosto jasné.

Až když táta umřel a já jsem byl dospělý, začal jsem se přehrabovat v jeho archivu. S údivem jsem začal zjišťovat, že nekreslil dokonale odjakživa, jak jsem si vždycky myslel. Najednou jsem objevoval kresby z doby, kdy se jako dospělý muž s malými dětmi rozhodl, že bude malířem. Vyjeveně jsem zíral na jeho práce z večerního kroužku kreslení pro dospělé. Jak zápasil s proporcemi, perspektivou, anatomií. Byl jsem dojatý z toho, že to nikdy nevzdal a pomalu, pomalounku se zlepšoval. Makal. Dřel. A potom, v podstatě až na sklonku života, dosáhl jako autodidakt v kombinaci se svou mimořádnou imaginací a poetikou neuvěřitelného mistrovství a brilance.

Stanislav Jurík: Hieronymus
Stanislav Jurík: Hieronymus

Jak jsem kreslil komiksy

A tak jsem začal makat taky. Ale nevěděl jsem, že makám. Prostě jsem si kreslil. Ve škole jsem musel pořád dokola pilovat realistickou kresbu, ale čím dál víc mě lákalo vytvořit vlastní originální styl. Mít svůj vlastní svět, jako měl Mordillo, Trondheim, Holý… Počmáral jsem stovky papírů a našel spoustu stylů, až se mi z nich nakonec vyloupl ten můj.

Nejdřív jsem si usmyslel, že se stanu slavným komiksovým tvůrcem. Obeslal jsem svými prvními pokusy slovinský komiksový časopis Stripburger a soutěž v Bělehradě, kde mi dali diplom.

Pak jsem se najednou ocitl v celosvětové komiksové antologii, což mělo jeden podivuhodný následek – že si mě všimli u nás v Česku. Hele, tady je nějakej chlápek, co dělá komiksy. A tak mi začaly chodit první zakázky na ilustrace v časopisech, pár komiksových stripů. Když mi ale manželka poprvé řekla, že bych se tím mohl živit, myslel jsem, že zešílela.

Vhrsti: komiks

Jak jsem šel na volnou nohu

Měli jsme po svatbě, bydleli jsme v našem prvním bytě a já jsem kreslil své první ilustrace do dětské knížky. Pracoval jsem jako grafik v reklamní agentuře. Večer jsem přijel z práce a kreslil dlouho do noci. Byl jsem šťastný. Nic jiného mě nezajímalo. Do toho přišla neopakovatelná nabídka na denní kreslení komiksových stripů do celostátních novin. Takže jsem dal v práci výpověď a vydal se na dobrodružnou cestu, o které jsem nevěděl vůbec nic.

Dopadlo to přesně tak, jak to dopadnout muselo. Knížku jsem brzy dokreslil a stejně tak brzy skončilo moje kreslení do novin. Najednou jsem seděl doma a neměl co na práci. Představa pohodlného života nezávislého umělce vzala za své dřív, než jsem se stačil po té nové svobodné krajině rozkoukat.

Vhrsti: žirafy

Jak jsem dělal knížky

Vzpomněl jsem si na své výlety na obří knižní veletrh ve Frankfurtu, na tisíce nádherných dětských knížek, které u nás nikdy nikdo nevydá. A jednu takovou jsem si z dlouhé chvíle napsal a nakreslil.

Ponořil jsem se do své knížky a nic mě nezajímalo. Bylo mi úplně jedno, jak to celé dopadne. Neptal jsem se, jestli to někdo vydá, jestli se to bude někomu líbit. Makal jsem na své první autorské knížce a věřil jsem tomu tak, že jsem ani na vteřinu nezapochyboval.

Už se nebojím tmy nakonec spatřila světlo světa úplně hladce. Nápad se všem líbil a s hledáním nakladatele nebyl problém. Rok na to jsem si dojel do Prahy pro Cenu učitelů za přínos dětskému čtenářství.

Následovaly další knížky: Prázdniny v nebi, Chci být dospělýO Vendulce a drakovi, kterou mi pro změnu ilustroval můj kolega Lukáš Fibrich… Mnohem víc jsem však ilustroval knížky jiným spisovatelům. A taky přišly první zakázky na řady učebnic a pracovních sešitů. Čeština pro prvňáky, kterou jsem ilustroval, dostala právě ve Frankfurtu cenu za druhou nejlepší učebnici v Evropě.

Nakonec jsem si vydal i ten komiks a byl jsem opravdu překvapený, když Nejdůležitější věc na světě dostala Polanovu cenu za poezii. Tak jsem zjistil, že jsem mimo jiné i básník…

Vhrsti: Prázdniny v nebi

Jak jsem kreslil večerníček

„Vy děláte takové hezké knížky pro děti. Nechtěl byste pro nás kreslit večerníček?“ zavolali mi jednou z České televize. Kdo by to odmítl?

Těšil jsem se na tuhle práci jako malý kluk. Věděl jsem, že si nevydělám moc peněz, a nedělal jsem si ani iluze, že by mi práce pro televizi přinesla kdovíjakou slávu. Ale byl jsem nadšený, že budu spolupracovat se spoustou profesionálů, že se o své práci sám něco nového dozvím.

Najednou jsem nebyl za kreslířskou hvězdu. Byl jsem součástí týmu a musel jsem kreslit všechno, co bylo třeba, přesně tak, jak to bylo třeba. A včas. Nejlépe okamžitě.

Všechno, co jsem od Bílé paní na hlídání očekával, se splnilo měrou vrchovatou. Dokonce jsem se naučil lépe kreslit i ty svoje vlastní postavičky. Umím být rychlejší a efektivnější, a výsledek je přitom mnohem lepší než kdy dřív. Ano, jsem i sebevědomější, což není samozřejmost.

Vhrsti: Bílá paní na hlídání

Jak jsem kreslil vtipy

Už jako dítě jsem si doma často listoval v knížkách kreslených vtipů. Obdivoval jsem Jiránka, Renčína, Bartáka, Slívu, Holého… I můj táta kreslíval vtipy beze slov. A samozřejmě jsem to zkoušel taky.

Když jsem poslal své první vtipy na onehdy nejprestižnější festival v bulharském Gabrovu, kde před mnoha lety můj táta překvapivě uspěl, nikoho v porotě jsem příliš nezaujal.

Tak jsem pochopil, že kreslit vtipy není žádná legrace, a přihlásil jsem se do České unie karikaturistů. Učil jsem se od těch nejlepších, začal jsem se účastnit spolkového života, posílal jsem obrázky na výstavy do celého světa a dokonce jsem strávil pár let v předsednictvu jediné profesní organizace tvůrců kresleného humoru u nás. Najednou mě Miroslav Barták oslovoval „pane kolego“ a Jirka Slíva mě nadšeně plácal po ramenou, kdykoliv jsme se někde potkali.

Posledních pár let jsem se ustálil na kreslení komentovaných vtipů jiránkovského střihu. A když mi dali pravděpodobně nejprestižnější cenu, jakou u nás může humorný kreslíř dostat, začal jsem přemýšlet, jestli bych to zase neměl posunout někam dál.

Vhrsti: vtip

Jak jsem kreslil komerci

Možná, že někteří kolegové se za svou práci pro komerční firmy a společnosti trochu stydí. Najdou se i takoví, kteří komerční zakázky důsledně odmítají. Sám jsem nikdy podobnými duševními problémy netrpěl. A možná jsem i jedním z mála, kteří mají i z komerčních projektů radost a rádi se jimi chlubí.

Jak jinak bych se mohl dostat ke kreslení továrny na auta, krásných naučných stezek i jiných edukativních projektů, plakátů na nejrůznější kulturní akce, deskových her, znaku fotbalového klubu, pohlednic, záložek, obalů CD, kalendářů, pexes, omalovánek, novoročenek… Dokonce i kreslení schématu rozvodu tepla po imaginárním městě je v mnoha ohledech nesmírně zajímavá práce.

Vhrsti: plán

Jak jsem se odvážil

Jestli je moje zkušenost přenositelná pro jiné kreativní profesionály, si netroufám odhadnout. Je to zkrátka moje cesta a tvrdit, že je tahle trasa nejlepší nebo dokonce jediná správná, by bylo hloupé. A nejspíš je to tak správně, že si každý musí prošlapat svoji cestu sám.

Jediné univerzální slovo, které mě k tomu právě napadá, je odvaha. Odvážit se a jednat. Vydat se na cestu a setrvat na ní.

Ať už to člověku přinese cokoliv.

Líbí se vám tento článek? Doporučte jej ostatním!

Odběr novinek emailem

Nejlepší možností, jak sledovat novinky o podnikání na volné noze, je stručné upozornění na nové články v našem blogu emailem, společně s dalšími tipy a aktualitami. Zadejte svou emailovou adresu pro odběr novinek přibližně jednou měsíčně:

Ochrana soukromí: Váš email bude zachován v tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnut. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu na konci každé zprávy.


Chcete být úspěšní? Přidejte se!

Pro nezávislé profesionály pořádáme unikátní školení úspěšného podnikání na volné noze a můžete u nás také levně inzerovat svou práci široké veřejnosti. Sdružujeme stovky odborníků mnoha profesí a desítkám z nich jsme již pomohli rozjet úspěšné podnikání.

2005 – 2016 © Robert Vlach a Vhrsti Mapa portálu ~ Ochrana soukromí ~ Sledování novinek Facebook Twitter LinkedIn YouTube SoundCloud RSS