Volnočasová práce

Paradox. Nejlepší práce čerpá sílu z volného času. Vyplatí se udělat si jej a využít pro odraz k výjimečným výsledkům.

Jako kdekdo na volné noze mívám i já období, kdy opětovně hledám směr a cesty, jak uplatnit a rozvíjet svůj potenciál. V jednom z těchto mezidobí jsem rekapituloval vše, co se mi kdy v podnikání povedlo. A díky tomu jsem si uvědomil, že mé nejlepší práce byly a jsou hluboce zakořeněny ve sféře volného času. Ať už šlo o projekty vlastní nebo pro klienty, každý z nich tak či onak vycházel z několika nezbytných předpokladů:

1. inspirace — pole zájmů, koníčků, setkání, aktivit, cest, lidí a knih, z nichž čerpám
2. svoboda — volnost sledovat nápady či podněty coby horké stopy do neznáma
3. syntéza — niterný proces postupného spojování a krystalizace nových myšlenek
4. trpělivost — vždy se mi vyplatilo počkat na správný moment a neuspěchat realizaci
5. zdroje — vše, co potřebuji k tvorbě: čas, peníze, spolehliví partneři, kontakty atd.
6. vytrvalost — odhodlání dotahovat věci, nepolevovat v úsilí, běžet na dlouhou trať

Šokovalo mne, že celá první polovina mého seznamu se zcela opírá o můj volný čas, potažmo o jeho dostatek a ochotu jej investovat do pracovních činností:

1. Inspirace v mém pojetí představuje výživný mix, který míchám tak, aby dodával sílu mé osobnosti i podnikání. Do svých volnočasových aktivit přidávám záměrně i složky, které by mohly jednou nějak zlepšit mou práci — například cizí jazyky nebo rétoriku.
2. Svoboda mi dává prostor bez omezení experimentovat s činnostmi, o nichž si ani nejsem v dané chvíli jist, jsou-li pracovní nebo volnočasové. Příkladem budiž nomádské dovolené, které jsem začal pořádat jen tak z radosti pro své přátele na volné noze, aby se časem ukázaly být výraznou vzpruhou pro mé podnikání.
3. Syntéza je můj postup kultivace nápadů. Ty nejlepší mne napadají zničehonic, na výletě, v sauně, ve vaně, uprostřed rozhovoru… Uvolním svou mysl a nechávám volně proudit nesouvislé myšlenky, beze směru a cíle. Většinou samy tíhnou k nějakému tématu, někdy je pracovní, jindy osobní. V hloubce hledám nečekaná spojení a záblesky nových objevů. Nekončím, dokud nápady nevykrystalizují do podoby, kterou cítím jako správnou a mám z ní radost i chuť ji realizovat.

Každý člověk je jiný. Ve vašem případě mohou být předpoklady špičkové práce pochopitelně odlišné. Ale co se pravděpodobně nezmění, bude ono zapojení volného času, respektive celé vaší bytosti za účelem dosažení výjimečného výsledku.

Práce celou bytostí

V pozoruhodné knize o pozitivní psychologii Authentic Happiness se uvádí trefné srovnání tří přístupů k práci podle míry osobní angažovanosti:

1. džob — práce jako nutné zlo k dosažení výdělku na živobytí (typický zaměstnanec)
2. kariéra — jednostranný přístup k práci s cílem povýšení, přidání platu a kompetencí
3. poslání — práce jako srdeční záležitost, zábava, cesta seberealizace a naplnění

Dobře to též vystihl Bob Dylan v letošním rozhovoru pro časopis Rolling Stone:

Popsal jsi to, co děláš, jako poslání… „Každý má nějaké poslání, ne? Někteří mají vysoké, jiní nízké. Povoláni jsou všichni, ale vyvolených je jen hrstka. Lákadel pro lidi je mnoho, takže své pravé já třeba ani nikdy neobjeví. Hodně lidí to nedokáže.“ Jak bys popsal své poslání? „Mé? Není nijak odlišné od těch ostatních. Někteří lidé mají poslání být dobrým námořníkem. Poslání druhých je dobře obdělávat půdu. Jiní mají zase poslání být dobrým přítelem. Musíte být nejlepší v tom, co je vaším posláním. Ať je to cokoli. Měli byste v tom být dokonalí — jako špičkoví odborníci. Podstatou je sebejistota, nikoli arogance. Měli byste vědět, že jste nejlepší, ať už vám to někdo říká či ne.“

Myšlenka poslání coby účelu samozřejmě není nová a mluvil o ní už Aristoteles. Profesní poslání je jako práce celou bytostí. Chcete-li tvořit skvělé, průlomové věci a odvádět špičkovou práci, budete občas potřebovat souhru pracovních a volnočasových aktivit, jejich vzájemné interakce a synergie, mnohdy ve zcela nových a nečekaných souvislostech. A možná budete i opakovaně znovuvynalézat sami sebe, jako to dělají umělci Dylanova formátu i ti nejlepší profesionálové…

Jak prokládám volný a pracovní čas

Uvědomění klíčového vlivu volného času na kvalitu práce pro mne bylo zásadní. Zaměřil jsem se na vyvažování obou složek. Tento ne zcela intuitivní přístup mi přináší stabilně dobré pracovní výsledky i výrazně lepší pocit ze života.

Rovněž moje vyšší hodinová sazba zohledňuje skutečnost, že klientům mnohdy věnuji hodiny netarifikovaného času, když spontánně přemítám o jejich zadání v širších souvislostech a hledám nová smysluplná spojení. Svůj dům na venkově jsem částečně zařídil jako pohodlný pracovní ateliér — kdykoli mohu odjet z města, věnovat se pár dní soustředěné práci a prokládat to volnočasovými aktivitami. Než se zas vrátím do víru dění.

Postupně jsem také upravil svůj pracovní rozvrh, aby ponechával více prostoru blokům volného času v pracovním dni:

• Nepracuji hned po probuzení. Dám si čaj nebo kávu, lehkou snídani a přemítám.
• Pak si něco zajímavého přečtu, projdu sociální sítě a vyřídím důležité emaily.
• Konzultace s klienty si domlouvám nejlépe na dopoledne, kdy mám čerstvou mysl.
• Offline blok na 3 až 4 hodiny. Nejproduktivnější část dne. Vypnu internet nebo celý počítač. Zaměřím se na nějaký náročnější úkol a mám radost, když jde práce od ruky. Opravdu každý den se počítá. Někdy píšu, jindy jen soustředěně přemýšlím a dělám si poznámky na papír nebo na diktafon. Práci nepřerušuji, dokud nedosáhnu cíle.
• Následuje lehce stravitelný oběd, po něm procházka, anebo krátký spánek.
• Dotahovací odpoledne. Vyřídím veškerou poštu a telefonáty. Máknu na úkolech v projektech, které řídím. Pustím si muziku a dorazím drobnosti a resty.
• Tělesný či mentální trénink. Buď jdu sportovat, nebo něčím trochu potrápím mozek.
• Tím končí pracovní část dne a začínají dosti různorodé volnočasové aktivity. Středy mám částečně odpočinkové, víkendy zcela.

Krásní lidé

Z pohledu běžného zaměstnance i některých psychologů je pracovní zapojení volného času zcela nepochopitelná oběť. Není divu. Striktní oddělení práce a odpočinku je totiž běžně vnímáno jako ideál a výdobytek moderní doby. Osobně s tím však nesouhlasím.

Konečné posouzení a rozhodnutí je na každém z nás. S odstupem času pozoruji, že prolnutí obou rovin mi na klidu spíše přidalo a volna mám nakonec ještě víc než dřív. Paradoxně tím však vynikla potřeba pravidelné pracovní doby, aby měl můj den alespoň rámcový řád.

Se změnami v pracovním režimu jsem váhal. Nakonec mě ale nakoply některé životopisy a setkání s lidmi, kteří svou práci prožívají jako poslání už dlouho. A jsou to krásní lidé!