Každý den se počítá

Boj s rutinou a ztráta motivace představují pro nezávislé profesionály nemalou výzvu. Dobré jméno se buduje roky a není snadné odvádět den za dnem špičkovou práci.

Mé články jsou povětšinou výsledkem pomalé destilace zkušeností mnoha desítek jedinečných profesionálů, s nimiž jsem měl v posledních letech to potěšení a čest hovořit. Tentokrát však udělám výjimku. Rád bych se s vámi podělil o osobitou zkušenost s řešením zapeklitého problému, který je typický pro můj typ osobnosti.

Zvědavost v srdci

Nejsem soutěživý typ. Patřím spíš k lidem, které pohání zájem a touha poznávat. Když mě něco zaujme a nadchne, jsem schopen vynaložit obrovské množství energie, aniž bych měl pocit, že mě to jakkoliv vyčerpává. Pokud je předmět zájmu složitý a představuje výzvu pro mé schopnosti, tím lépe a déle se mi daří na něm pracovat. Problém logicky nastává v okamžiku, kdy se daná práce stává rutinou.

Dokud jsem pracoval na menších krátkodobých zakázkách, neměl jsem s motivací nejmenší problém. V roce 2004 jsem se však začal úzce specializovat na podporu podnikání nezávislých profesionálů a s rozjezdem portálu Na volné noze mi postupně došlo, jak velkou výzvu pro mne takovýto dlouhodobý projekt představuje.

Boj s rutinou

Na jednu stranu jsem měl jasno v tom, že chci dlouhodobě pracovat na jednom projektu. Mohl jsem uskutečnit své vize a ovlivnit pozitivně lidi i svět kolem sebe.

Na druhou stranu jsem musel po opadnutí počátečního nadšení hledat stále nové cesty jak přelstít sám sebe, předejít pracovní rutině a ztrátě motivace.

V pracovním životě má smysl věnovat se dlouhá léta jedné věci. Naše myšlení vychází z dob, kdy se lidé věnovali jednomu řemeslu či profesi celý život. Postupně se zdokonalovali, někteří až k naprostému mistrovství.

Právě tak, dlouholetým úsilím, pracovitostí a pílí vzniká řemeslná dokonalost a z ní plynoucí dobré jméno v oboru. Podnikání na volné noze je tak v jistém smyslu pokračovatelem starobylých řemeslných tradic. A zkratek není mnoho, jsou-li vůbec jaké.

I když jsem si od počátku uvědomoval význam špičkové práce i celkové spolehlivosti v podnikání pro budování dobrého jména, neznal jsem jiný způsob boje s rutinou než zatnout zuby a udělat, co je potřeba.

Bohužel se časem ukázalo, že každá vůle má své limity, které se projevují poklesem kreativity a radosti z práce. Extrémním stádiem byl pak tzv. KOPR, neboli kurevský odpor k práci (terminus technicus), který mne přepadal pravidelně koncem zimy a začátkem léta.

Vítězství a prohry

Celkem brzy jsem si ověřil, že proti naprosté ztrátě motivace mi pomáhají roční cíle — zaměřit se každý rok na konkrétní milník a toho dosáhnout. Při pohledu do historie se to skutečně daří a mám i pocit, že roční tempo větších inovací projektu Na volné noze docela prospívá. Vzhledem k tomu, že portál i celou nezávislou komunitu kolem něj buduji s výhledem desítek let, mi to dává smysl.

Dalším vítězstvím bylo docenění významu životosprávy — od zdravé výživy a pravidelného pohybu, přes odbourávání stresu, posilování mozku a spánkový režim, až po letní a zimní prázdniny. Mezi motivací něco dělat a kvalitní životosprávou je úzká souvislost. Vždy, když jsem výrazně polevil v úsilí vést zdravý a vyrovnaný život, se to na mé práci projevilo a musel jsem mnohem více přitlačit na pilu.

Prohrou však byly pravidelné návraty do období ochabující motivace, navzdory mým snahám o jejich prevenci. Stále jsem nemohl najít cestu k onomu úsilí bez úsilí, jak jej popisuje třeba můj oblíbený Tao te ťing.

Pracovní a osobní sféra

Potkal jsem mnoho špičkových profíků (které zde raději nebudu jmenovat) se stejnou povahou i problémem. Došlo mi, že pro můj typ osobnosti, který čerpá motivaci ze zápalu a nadšení, jsou dlouhodobé projekty obzvlášť náročné na udržení vysokého nasazení.

Druhou částí klíče k řešení problému bylo uvědomění, že mé potíže s ochabováním nadšení a motivace se týkají mé práce, ale nikoli osobního života, kde se rád věnuji svým zálibám dlouhodobě. Hledal jsem onen podstatný rozdíl, který obě sféry oddělil.

Každý den jako 1. den

„Když dospějeme, začneme si myslet, že jsme pochopili pravidla hry. Ale to, čím skutečně procházíme, je zužování představivosti.“ — David Lynch

Jako malý kluk jsem měl ráno ve zvyku v duchu bloumat, co budu ten den dělat. Nevstal jsem z postele, dokud mě nenapadlo, nač se mohu ten den těšit. A svým způsobem mi to zůstalo. V osobním životě jsem si zvykl okořenit každý den nějakými radostmi, malými důvody, proč stojí za to žít. Nějak jsem ale zpočátku zapomněl přenést tento skvělý zvyk i do svého pracovního života.

Pokud chci dělat kontinuálně na velkém projektu tak, aby mě bavil, musím si každý den udělat něčím výjimečný. Jako by to měl být 1. významný den v řadě těch, které budou následovat. Pak mi vůbec nedělá problém dělat i další, méně zábavnou práci.

Po letech jsem se tedy vrátil ke starému zvyku ranní meditace nad záchytným bodem, který učiní můj den jedinečným. Vždy hledám něco, co bude významné pro mne, anebo ještě lépe pro jiné lidi. Něco, co výrazně vybočuje, co dělám poprvé apod. Většinou se to povede a to průvodní nadšení se tak či onak promítne do všeho, co ten den dělám. V tom spočívá celý trik.

Někdy jde o drobnosti jako třeba přidání zajímavé knížky do mého čtenářského blogu nebo oslovení zajímavého člověka ke spolupráci. Jindy o větší věci, například když organizuji sraz, nebo hledám způsob jak co nejlépe pomoci klientovi s podnikáním. U každého dne si udělám záznam, čím byl významný. Každý den je první, výjimečný, a každý, ale opravdu každý den se počítá…