Profesionální přístup

Světoznámý spisovatel a vzor několika generací kreativních profesionálů Steven Pressfield napsal vynikající sérii článků, kterou vám nyní přinášíme v exkluzivním českém překladu. Nekonvenční podnikatelská moudrost z těchto nových textů vyzařuje jakoby mimochodem, prostřednictvím životních anekdot a příběhů.

Spisovatel = podnikatel

Jste spisovatelé?

Režiséři?

Tanečníci?

Pokud ano, jste zároveň podnikatelé.

Máte toho víc společného s mladým Stevem Jobsem, Sergeyem Brinem a Markem Zuckerbergem než se svým otcem, který celý život pracoval u AT&T, nebo s tetou, která si na poště kroutí posledních pět měsíců do penze.

Dnešní příspěvek je mimochodem prvním článkem nové série, které budu, než někdo vymyslí chytlavější název, zatím říkat „Profesionální přístup“. V příštích týdnech spolu prozkoumáme vnitřní světy spisovatelů a umělců, budeme se však bavit nikoli o detailech jejich řemesla nebo o tom, jak překonat Odpor, nýbrž o self-managementu.

Jaké emocionální a psychologické dovednosti spisovatelka či umělec potřebují, aby se přiměli k zahájení projektu navzdory vlastním pochybnostem nebo nezájmu či přímo odporu okolí, aby přežili „hororové druhé dějství“ a práci zdárně dokončili a nakonec svůj produkt nabídli krutému, nelítostnému světu za okny.

Jak by na sebe takový umělec či spisovatelka měli pohlížet? Jak by měli vnímat sami sebe, aby tím maximálně prospěli své práci? Jako válečníka? Matku? Rytíře Jedi?

Mám za to, že prvním krokem je uvědomit si, že my všichni – spisovatelé, umělci, režiséři, herci, hudebníci – jsme podnikatelé.

Nemáme šéfy. Šéfujeme sami sobě.

To jsou dva diametrálně odlišné přístupy ke světu a dva odlišné pohledy na sebe samé. Jsme buď závislí na svém nadřízeném, který nás úkoluje, stanovuje nám harmonogram, rozděluje pochvaly či pokárání a také nás odměňuje. Anebo to vše zvládáme sami. Pramení to z našeho charakteru a z naší práce.

Jakmile si to uvědomíme, od základů se nám změní pohled na svět a na sebe samé.

Mimochodem, kdo je to vlastně podnikatel?

Můj internetový výkladový slovník říká, že je to člověk, který založí jednu či více firem a podstoupí riziko ve snaze dosáhnout zisku. Nebo slovy Dana Sullivana z firmy Strategic Coach: „Člověk, který má mimořádně těsný osobní vztah s patnáctým dnem každého měsíce.”

Tedy dnem výplaty. Se dnem, kdy si vyplatíte mzdu i odměny ze svého. Protože nikdo jiný za vás zisk nevytváří.

Umělec je vlastně ryzí, učebnicový příklad podnikatele.

Výhodou je pro něj stoprocentní pracovní svoboda. Může se vrhnout na libovolný projekt, realizovat jej tak či onak, uvést jej na trh, jak jen uzná za vhodné. Může napsat knížku, přihlásit se na roli v broadwayském muzikálu, složit symfonii nebo vymyslet nový Assassin’s Creed.

Nikdo mu nebrání. Nikdo mu neříká, že je to vyloučeno. Může vystoupat tak vysoko, kam až ho jeho vlohy vynesou.

Na druhé straně je úplně sám ve strohém, lhostejném vesmíru.

Nikdo mu nezaručí živobytí. Nikdo mu nenadiktuje denní režim. Nikdo jej nemotivuje, nementoruje, neplácá jej po zádech.

Tak vypadá život podnikatele.

V příštích několika týdnech si probereme, co je z emocionálního a psychologického hlediska potřeba k úspěchu na tom syrovém a často krutém Divokém západě jménem podnikání.

Podíváme se kritickým pohledem na profesionální přístup a na to, jak může pomoci těm z nás, kdo se živíme, materiálně i duševně, na oné pomyslné křižovatce Umění a Obchodu.

Strč si tu práci do pr.

Když jsme ještě pracovali u výrobní linky Fordu v Dearbornu, řešili jsme objem výroby, dílenské zpracování a to, jak nás hodnotí naši nadřízení.

Nemuseli jsme si ale dělat vrásky se svým pracovním režimem. Ten nám byl vnucen zvenčí.

A pak jsme jednoho dne podali výpověď a rázem se z nás stali umělci. Podnikatelé.

Mysleli jsme si, že to bude snadné. Jsme svobodní! Teď už nás nic nezastaví!

Z podnikání se však vyklubala ta nejtěžší práce, jakou jsme kdy dělali.

Připadali jsme si jako Dorotka, která se znenadání ocitla v zemi Oz, nebo jako Luke Skywalker, když se rozhodl následovat Obi-Wana Kenobiho – vykročili jsme vstříc netušenému dobrodružství. Opustili jsme svět obyčejných smrtelníků a ocitli se v neobyčejné říši, kde je všechno naopak.

Co všechno jsme ve svém životě museli změnit?

Museli jsme se v duchu oprostit od disciplíny zaváděné zvnějšku k sebe-disciplíně.

To je v jedné větě zásadní rozdíl mezi zaměstnancem a podnikatelem. To je jádro profesionálního přístupu.

„Každý den začínám rituálem. Vstanu o půl šesté ráno a obléknu se do sportovního – pletené návleky, mikinu a čepici. Vyjdu před svůj činžovní dům na Manhattanu, zavolám si taxíka a nechám se odvézt do posilovny Pumping Iron na rohu Jednadevadesáté ulice a První avenue. Cvičím asi dvě hodiny, a teprve pak jdu do práce – do svého tanečního studia. Oním rituálem ale není samotné protahování a zvedání činek, nýbrž ta část s taxíkem. Rituál začne zavoláním taxíka a skončí tím, že řidiči oznámím, kam chci jet.”

Vyčetli jste prvky profesionálního přístupu z knížky The Creative Habit od slavné taneční choreografky Twyly Tharpové?

Tyto úryvky zde necituji poprvé a určitě ani naposled, protože tak trefně vystihují pracovní život umělce.

Ranní rituál Twyly Tharpové obnáší prakticky všechny prvky mentální odolnosti, bez nichž se umělec/podnikatel neobejde:

Sebe-motivace.

Sebe-disciplína.

Upevňování sebevědomí.

Potvrzování platnosti toho, co dělám.

Víra v sebe sama.

To vše je obsaženo v tajné zbrani každého umělce/podnikatele – zvyku.

Když jsme ještě pracovali u výrobní linky v automobilce v Dearbornu, vlastní profesionální přístup jsme nepotřebovali. Ten jsme fasovali v práci.

Ford nám nadiktoval, kdy máme chodit na směny a kam. Řekl nám, s jakým přístupem máme do práce chodit a jaké rozpoložení v průběhu celé směny navenek projevovat – že musíme být veselí, pozorní, trpěliví, týmoví, odhodlaní, profesionální, prodchnuti touhou po maximálním výkonu, schopni vnímat širší souvislosti, a zároveň být všímaví k detailům.

Ford nám sdělil, kolik hodin máme každý den v práci zůstat, kolik dní v týdnu, kolik měsíců v roce. Sdělil nám, kdy budeme mít polední přestávku, kdy si můžeme vzít dovolenou a kdy můžeme odejít od linky, když příroda zavolá.

Ford dokonce zavedl praxi, že na konci směny zapíská vedoucí na píšťalku, aby všichni věděli, že už můžou jít domů.

U Fordu jsme nebyli amatéři. Byli jsme profesionálové. Veškerý profesionalismus nám však byl vnucen zvenčí, naším zaměstnavatelem, a za jeho nedodržení nám hrozilo kárné opatření, pokuta nebo vyhazov.

Na pravidlech a předpisech, kterými se řídí zaměstnanci Fordu či kterékoli jiné společnosti, není nic špatného. Kdybychom já nebo vy šéfovali podobnému podniku, museli by se naši pracovníci chovat stejně. Tak totiž zní recept na výrobu kvalitního auta. Recept na profesionální práci. Tak podniky fungují a prosperují.

Co bychom však měli oproti dělníkům u výrobní linky dělat jinak?

Odpověď: Musíme dělat přesně totéž co u Fordu, s tím rozdílem, že denní režim si musíme stanovovat sami.

Úkoly nám už nezadává Ford, nýbrž my sami.

My sami si rozhodujeme o tom, jaké budou naše cíle a jak jich chceme dosáhnout.

Sami si rozhodujeme, co jsme pro to ochotni obětovat.

Sami si rozhodujeme, kolik hodin denně budeme pracovat, kolik dnů v týdnů a měsíců v roce. Přičemž se spolehněte, že nakonec prací strávíme MNOHEM víc času než u Fordu.

Sami si rozhodneme, kde budeme pracovat.

A kdy.

A s kým.

Rozhodneme si, v kolik budeme vstávat a v kolik chodit spát. Budeme si sami podepisovat dovolené a nemocenské. Zároveň si budeme sami určovat přesčasy, noční a pracovní víkendy.

Budeme strůjci vlastního štěstí.

Sami sobě přidáme, pokud si to zasloužíme.

A sami sebe nakopneme do zadku, pokud něco zvoráme.

Staneme se svým vlastním šéfem, zaměstnavatelem, mentorem, učitelem a psychiatrem.

Jste takového mentálního posunu schopni?

Dovedete si sami přepnout ten spínač v hlavě?

Zvládnete být pánem svého času, své práce, bez dohledu dospělých?

Chcete-li se stát profesionálním spisovatelem, umělcem či podnikatelem, nemáte jinou možnost.

Já, s.r.o.

Když jsem ještě pracoval v Hollywoodu, měl jsem kamarádku jménem Victoria. Byla úspěšnou scenáristkou a takovým mým vzorem. Jednoho dne mě pozvala na oběd a povyprávěla mi, jak vypadá její profesní život v hlavním městě stříbrného plátna.

„Steve, ty i já dennodenně vyrážíme do boje proti 20th Century Foxu, Warner Bros a Paramountu. To je naše konkurence. Musíme být stejně organizovaní jako oni, stejně tvrdí a stejně prohnaní.”

Dále mi Victoria prozradila, jak si člověk musí zorganizovat život, pokud chce být v téhle branži konkurenceschopný.

„Fox neustále vyvíjí hned několik titulů najednou, že? No a já taky. Warneři mají pětiletý plán. Takže já taky. Všechno, co dělají studia, dělám i já. Nejsem jen stejně organizovaná jako ony, kdepak – já jsem organizovanější. A umím reagovat desetkrát rychleji.”

Victoriin mentální model jsem okamžitě přijal za svůj.

Pracovali jste někdy ve velké korporaci? Pokud ano, určitě si ještě pamatujete pracovní schůzky každé pondělní ráno. (Viz str. 97–98 ve War of Art). Skupinka zaměstnanců se sejde v zasedačce nebo šéfově kanceláři. Probírají se plány, rozdělují úkoly. Šéfova sekretářka sepíše harmonogram akcí a rozdá všem kopie, aby každý člen týmu věděl, jak to vypadá s vývojem aktuálního projektu a co se od něj daný týden očekává.

Ten formát jsem pro své potřeby okopíroval do posledního detailu. Řídím se jím dodnes.

Každé pondělní ráno si dám schůzku sám se sebou a projdu si vše, co mám pro daný týden v plánu. Rozdělím si úkoly, stanovím cíle a termíny. Sepíšu plán akcí a rozdám si jej. Pokud jej na konci týdne úspěšně splním, odměním se. A pokud ne, nakopnu se do zadku.

Prvním krokem k profesionálnímu přístupu je radikální změna vnímání sebe samých coby umělců a podnikatelů.

Jakmile přijmeme profesionální přístup za svůj, přestaneme se na sebe dívat jako na jedince.

Začneme o sobě uvažovat jako o podniku.

Když jsem v Hollywoodu strávil pár let, uvědomil jsem si, že spousta scenáristů funguje jako korporace s jedním zaměstnancem. Na trhu nabízejí nikoli sami sebe, nýbrž svou jednočlennou firmu.

Svou vlastní korporaci jsem si založil hned, jak to bylo možné.

Proč se mi ta myšlenka tak zalíbila? Nejen kvůli daňovým úlevám či jiným benefitům typu zdravotního pojištění.

Zamiloval jsem si tu metaforu.

Tu psychologii.

Pokud o sobě přemýšlím jako o Spisovateli Stevenovi, jsem křehký, izolovaný jedinec. Jsem nerozhodný, nejistý a zranitelný.

Ale pokud jsem Já, s.r.o., už nejsem na světě sám.

Jsem rázem entita téhož druhu jako Apple, Fedex nebo General Dynamics.

Jsem podnik.

Jsem organizace.

Jak řekl ve filmu Gunga Din seržant Archibald Cutter (Cary Grant) seržantu MacChesneymu (Victor McLaglen), než se vypravil hledat Zlatý chrám:

„Nedíváš se na obyčejného vojáka, MacChesney, díváš se na expedici! Uhni! Jdi z cesty expedici!“

Připomeňme si, že největším nepřítelem nás spisovatelů není trh ani konkurence, nýbrž Odpor. Náš vlastní vnitřní sabotér.

Jakmile jsem o sobě začal uvažovat jako o korporaci, dostal jsem do ruky mocnou zbraň proti Odporu.

Už jsem si nemohl dál říkat (či přesněji jsem nemohl dál trpět, aby mi můj Odpor říkal): „Steve, ty jsi ale nula. Tvůj poslední text byl pěkný škvár a ten příští bude ještě hloupější, atd.“

Teď jsem si mohl říct: „Ok, týme, narazili jsme na menší problém. Možná nás tentokrát malinko zradil instinkt. Takže se sejdeme a poradíme o dalším postupu.“

Sice jsem pořád Spisovatel Steven, ale zároveň jsem Generální ředitel Steven. Pod tlakem může spisovatel podlehnout pochybám o vlastních schopnostech a vkročit na šikmou plochu sebedestrukce. Ale generální ředitel musí zachovat chladnou hlavu. Pošle svého spisovatele do Palm Springs na třídenní dovolenou, pokud usoudí, že se poté znovu dostane do formy. Nebo si jej pozve na kobereček a důkladně mu promluví do duše.

Tak či onak bude má jednočlenná firma Já, s.r.o. fungovat na stejné úrovni profesionality jako velké korporace, kterým konkuruje. Sám sobě budu svým vlastním Googlem, Facebookem nebo Teslou.

Tyhle korporace, které figurují na seznamu Fortune 500, se jen tak nesloží, a proto se jen tak nesložíme ani my. Jsme stejně motivovaní, organizovaní a neúnavní jako ony. Ve svém oboru dokážeme vše, co ony v tom jejich.

„Ustup, MacChesneyi! Jdi z cesty expedici!“

Váš Odpor a můj

Nabízím vám čtvrtý příspěvek ze série Profesionální přístup. Zastavme se na chvíli a shrňme si, co je vlastně jádrem celého problému.

Odpor.

K profesionálnímu přístupu se uchylujeme z jediného důvodu – v rámci boje proti svému vnitřnímu sabotérovi.

Profesionální přístup je zbraní proti Odporu, stejně jako jsou skupinové terapie zbraní proti alkoholismu.

Nesmějte se. Ten příměr opravdu sedí.

Ptám se nyní spisovatelů mezi vámi – už jste se někdy probudili v pět ráno v pomyslné škarpě a s prázdnou lahví v ruce?

Já ano.

Řekli jste si někdy: „Proti té síle, která mě rozkládá zevnitř, jsem úplně bezbranný?“

Já ano.

Řekli jste si někdy: „Sice nevím jak, ale svůj život razantně změním, počínaje dneškem?“

Někdo v takové chvíli říká, že narazil na dno.

Já říkám, že se z amatéra stal profesionál.

Že si osvojil profesionální přístup.

Prvním krokem všech dvanáctibodových programů protialkoholní skupinové terapie je přiznání porážky. Připustíte si, že jistá vnitřní negativní síla má nad vámi nesmírnou moc. V minulosti vás opakovaně udolala a vy víte, že vás jednou bezezbytku zničí, pokud se jí nepostavíte a nespoutáte ji.

My spisovatelé a umělci se s ní probouzíme každé ráno.

Nikdy nám nedopřeje úlevu.

Život s ní nikdy nebude snadný.

Do slova a do písmene se podobáme vyléčeným pijanům.

Naším alkoholem je Odpor.

Uvádí nás v pokušení každý den, každou hodinu. Je svůdný, ďábelský, neúnavný.

Mantra dvanáctibodových programů zní „Den za dnem“.

Je to i moje mantra.

Já nechodím na skupinové terapie. Mou terapií je tento blog.

Svými příspěvky si upevňuji odhodlání. Čerpám sílu z toho, že se svěřuji se svými prohrami i triumfy na této stránce, na internetu.

Stavím přitom na stejných základních principech.

Pokora.

Přiznání zranitelnosti.

Odhodlání zvítězit.

Profesionální přístup ve všech jeho formách je nejmocnější zbraní proti Odporu a sebe-sabotáži, jakou znám.

Minulý týden, v příspěvku nazvaném Já, s.r.o., jsme si představili metodu, která nám radí, abychom se na sebe dívali nikoli jako na jednotlivce, nýbrž na firmy. Je to mentální trik. Iluze, která ovšem funguje, stejně jako fungují skupinové terapie.

Pokud se považujeme nikoli za amatéry, nýbrž za profesionály, eliminujeme tím sklony ke sžíravé sebekritice a sebepohrdání, což jsou zbraně, které zase Odpor používá proti nám.

Nemusíte se hned věšet, pokud se občas probudíte s démonem v hlavě.

Sapfó taková rána dobře znala.

I Dostojevskij.

I Shakespeare.

Všichni si občas řekli: „Přijímám to jako svou vnitřní realitu. Počínaje dneškem si zorganizuji vnitřní život tak, abych už té negativní síle nikdy nepodlehl, abych se jí postavil čelem a přemohl ji.“

Opakujte po mně:

„Jmenuji se …….. a udolal mě Odpor.“

Tak, a teď můžeme začít.

Frank Sinatra nestěhuje piána

Dana Sullivana jsem už jednou citoval a udělám to znovu. Znáte ho? Dan je zakladatel a ředitel společnosti Strategic Coach a jeden z nejlepších podnikatelských koučů na světě. A proto, v souladu s tradicí této série, si od něj „vypůjčím“ pár dalších nápadů. (Díky, Dane!)

Dan občas vypráví o svém působení v armádě. Poslali jej tenkrát do Jižní Koreje, kde mimo jiné pořádal pro vojáky zábavné akce. Jednou přišel i Frank Sinatra. Dan jej pozorně sledoval, a poté napsal:

„Uvědomil jsem si například, že Frank Sinatra nestěhuje piána.”

Na to má Frank lidi. Frank, říká Dan, má v popisu práce jen dvě věci.

„Frank Sinatra zpívá a na zpěv se připravuje. Toť vše.”

Dan přišel s termínem „jedinečná schopnost“. To je podle něj neopakovatelný dar každého podnikatele, něco, co na trhu nabízí jen on a nikdo jiný.

Steve Jobs měl jedinečnou schopnost.

Seth Godin ji má.

Nebo Shawn.

A máte ji i vy. Jste-li spisovatel či umělec, máte svým způsobem jediný úkol – identifikovat svou jedinečnou schopnost a pak kolem ní zorganizovat svůj den, měsíc a rok, tak abyste ji v maximální míře trénovali a využívali a vše ostatní omezili na minimum nebo úplně outsourcovali.

Když jsem v Izraeli připravoval knihu Lví brána, vyzpovídal jsem řadu lidí, kteří měli blízko k Moshe Dayanovi, slavnému izraelskému generálovi a pozdějšímu ministru obrany. Zas a znovu jsem slyšel, že Dayan s oblibou říkal: „Nechci dělat nic, co by zvládl někdo jiný.“

Zkrátka a dobře, Dayan byl výjimečný. Je těžké definovat proč. Bylo za tím něco nepostižitelného. Snad vize. Snad charisma. Ať už to ale bylo cokoli, Dayan si toho byl vědom a všichni kolem něj také.

Jeho vojáci nechtěli, aby stěhoval piána. Kdyby se o to pokusil, jeho důstojníci by po něm skočili a odtáhli jej z jeviště. Chtěli, aby Dayan velel tak, jak to nikdo jiný nedokázal.

Když Dan Sullivan mluví o jedinečné schopnosti, nemá na mysli konkrétně spisovatele či umělce, nýbrž podnikatele obecně. Mluví o Larrym Ellisonovi nebo Sergeyi Brinovi nebo Stevu Jobsovi. Já jsem však přesvědčen, že na spisovatele a umělce jeho postřeh sedí nejvíc.

Stephen King má jedinečnou schopnost.

A Toni Morrisonová.

A Tom Wolfe a Harper Lee a J. D. Salinger.

Ti všichni psali jako nikdo jiný.

Když jsem si někde poprvé přečetl, že bychom v sobě měli vypátrat něco, co dokážeme dělat lépe než ostatní, pomyslel jsem si: „Není to trochu velikášské? Ať už většina z nás přijde s čímkoli, vždycky se najde minimálně padesát tisíc jiných lidí, kteří to dělají lépe.“

Jenže jsem se mýlil.

Přece jen mě napadá jedna věc – a možná i víc – kterou dovedu dělat lépe než kdokoli jiný. A platí to i pro mého kamaráda Randyho nebo mou známou Victorii. A i pro vás.

Můj kamarád Mike mi nedávno ukázal rukopis, na kterém pracuje už pět let. Sloupeček popsaných stránek měl nejméně třicet centimetrů na výšku. Mike vytvořil zbrusu nový svět, do nejmenších detailů. Ve sféře, kterou si vysnil a přivedl k životu, je nejlepší na světě. Je v ní i Frank Sinatra.

Jedinečnou schopností nás spisovatelů a umělců je náš hlas. Náš osobitý, svérázný pohled na svět. Náš smysl pro humor a pro ironii, naše neopakovatelná vize.

Nemusíte se trápit, pokud je vám dvacet nebo čtyřicet a říkáte si: „Naprosto netuším, jaký je můj jedinečný hlas.“

Pravda je taková, že to nevíme nikdo, dokud něco poprvé nezazpíváme a pak znovu a znovu a znovu a znovu.

Jednou jsem napsal, že nemám ponětí, jaká knížka ze mě vypadne, dokud není hotová. A jakmile je hotová, vždycky mě překvapí víc než všechny ostatní.

Každý si svůj hlas nosíme v sobě.

Rodíme se s ním.

Naše Múza jej zná, i když my (zatím) ne.

Objevujeme jej v sobě a odhalujeme světu prostřednictvím své práce — následováním tvůrčího instinktu a pozorováním výsledků.

Jádrem profesionálního přístupu je nestěhovat piána. Je jím onen jedinečný hlas, který je náš a ničí jiný.

Frank Sinatra zpívá a na zpěv se připravuje.

Toť vše.

Mapa neznámého světa

Čtu právě výbornou knihu (za tip vděčím Billu Wickhamovi) od Johna Masterse s názvem Polnice a tygr: Můj život mezi Gurkhy.

Je to typ knížky, který vždy doslova hltám. Přímočarý memoár, bez zápletky, bez postav, jen stoprocentně faktický popis nějakého fascinujícího životního dobrodružství. Zde konkrétně příběh mladého Brita, který ve 30. letech minulého století sloužil v Indii v legendárním gurkhském pluku.

Kdo nebo co je Gurkha?

Gurkhové jsou nepálští venkované. Menšího vzrůstu, mnohdy negramotní, neuvěřitelně houževnatí a odvážní, loajální, odhodlaní a ryzí. V každé válce, v níž bojovali, si vysloužili ty nejvyšší pocty a chválu.

Následuje úryvek z Polnice a tygra (nebojte, se psaním a profesionálním přístupem to rozhodně souvisí):

„Gurkhský voják utekl z japonského zajetí v jižní Barmě a cestou ke svobodě ušel téměř tisíc kilometrů hustou džunglí. Trvalo mu to pět měsíců, on se však ani jednou nezeptal na směr, a ani jednou nezabloudil. Jednak neuměl barmsky a jednak považoval všechny Barmánce za zrádce. K ruce měl mapu, a když dorazil do Indie, ukázal ji britským zpravodajským důstojníkům, kteří se jej vyptali na všechny podrobnosti jeho pouti. Tužkou si do ní poznačil všechna místa, kde změnil směr, všechny pěšiny a stezky, které prošel, všechny řeky, které přebrodil. Na svou mapu nedal dopustit. Britové z ní ovšem velký užitek neměli. Byla to mapa Londýna.”

Ten příběh mi mluví z duše. Napsal jsem celé dlouhé knihy (například Legendu o slavném návratu), kdy jsem se sebejistě řídil pomyslnou mapou v hlavě, jen abych si později uvědomil, že moje mapa se ani v nejmenším nepodobá krajině, kterou procházím. Vždy jsem ale nakonec trefil domů.

Vsadím se, že něco podobného jste už párkrát zažili i vy.

Náš gurkhský voják sice neměl mapu barmské džungle, měl však něco lepšího.

Měl profesionální přístup.

Sebevědomí.

Odhodlání.

Víru.

Věděl, že slunce se zvedá zpod východního obzoru a že on míří na severovýchod. Věděl, že se musí držet vlastního úsudku, nikomu nevěřit a nevzdávat se.

Co na tom, že v džungli nikdy nenarazil na Hammersmith nebo Wimbledon? Támhle byl potok a tu zase křižovatka. „Víra tě dovede k cíli.“

Když se to vezme kolem a kolem, my spisovatelé se neřídíme ani tak detaily svých projektů či strukturálními osnovami (jakkoli jsou tyto systémy užitečné), ale spíše vlastním srdcem.

Příběh, který vyprávíme, zná sám sebe.

Ví, kam jde.

Řekne nám to, pokud mu popřejeme sluchu.

Náš gurkhský voják by možná nenašel Shepherd’s Bush nebo King’s Cross. Znal však své srdce.

A našel cestu domů.

Sbohem, Davide…

Minulý týden jsme ztratili kamaráda a člena naší internetové komunity. David Y. B. Kaufmann z New Orleansu a Houstonu zemřel po dvouleté bitvě s rakovinou. Pokud čtete sekci komentářů mého blogu, pak Davida určitě znáte. Jeho příspěvky byly vždy bystré, informované a mnohdy i vtipné. David uměl zatraceně dobře psát. Jeho série Záhady Scotch & Herring byla originální, chytrá a jedinečná. Oplakává jej jeho žena Nechama, sedm dětí a malá školka pravnoučat. Celé Davidově rodině vyjadřujeme svou nejhlubší soustrast. Jsme zas o jednoho znamenitého člověka chudší.

David vždy zřetelně tíhl k metafyzice, a tak bych rád dnešní příspěvek na jeho počest pojal trochu mysticky.

V rámci naší série jsme si dosud ukázali, že chce-li být spisovatel profesionál, musí o sobě uvažovat jako o podnikateli.

Musí se smířit s tím, že finanční, emocionální či tvůrčí podpory se od druhých nedočká. Že se musí spolehnout sám na sebe. Jen on je strůjcem své podnikatelsko-umělecké činnosti. Musí si sám zorganizovat čas, sám musí zvládat své emoce. Musí být sám sobě zdrojem nápadů. A také se sám sobě zodpovídá.

Musí být nesmírně mentálně odolný a stejně organizovaný a disciplinovaný jako Google nebo Apple nebo General Dynamics.

Dále jsme si vypůjčili termín „jedinečná schopnost“ od Dana Sullivana z firmy Strategic Coach. Řekli jsme si, že ve světě spisovatelů je jedinečnou schopností náš hlas, styl, hledisko a vypravěčský talent, který nikdo jiný na této planetě nenapodobí.

Zatím nám to šlo hladce.

Jenže teď, když jsme si to vše přečetli a přijali za své, ocitli jsme se na pomezí nezmapovaného území. Přiblížili jsme se hranici tajemna.

Klíčová otázka nyní zní: „Jaká je naše jedinečná schopnost? Jak ji najdeme? A pokud ji najdeme, co pak?“

Za sebe to vidím následovně:

Zdroj našeho autorského hlasu, tedy naší jedinečné schopnosti, leží za hranicí našeho vědomí.

Ani já, ani vy ten náš neznáme.

On ale zná nás.

Zná nás lépe než my sami.

Naším celoživotním cílem je nalézt a otevřít bránu do této záhadné dimenze. Naučit se pendlovat mezi vědomím a nevědomím, mezi poznatelným a nepoznatelným, mezi materiálním a duchovním.

Věděl Bob Dylan, když roku 1961 hrál folkové písničky v newyorském nočním klubu The Bitter End, že jednoho dne přesedlá na elektrickou kytaru? Že si projde „křesťanskou fází“? Že kde dříve psal:

„Kolik uší musí člověk mít,
než uslyší lidský pláč.”

bude jednou psát:

„Byly časy, kdy jsem měl snahu,
ale časy se mění.”

Měl sebemenší tušení, že jednoho dne vydá ne jednu, ale hned dvě hitové desky v řadě, plné cover verzí oblíbených amerických popových a jazzových songů 20. století?

Nemyslím si.

To netuší nikdo z nás.

Říká se, že psaní je forma sebevyjádření. Já to vidím jinak. Psaní je forma sebepoznávání.

Jsem bytostně přesvědčen, že nikdo z nás vůbec netuší, co dělá.

Zkrátka se necháváme vést svou Múzou.

Autoři jako vy a já jsme v podstatě učedníci té části naší psýché, kam vědomě nikdy nevkročíme, kterou nikdy nepoznáme. Naše podvědomí nás však důvěrně zná, obsahuje našeho tvůrčího ducha a náš hlas, ale vyjevuje se nám jen ve snových náznacích – v symbolech a hádankách.

Počkej, počkej, říkáte si teď asi. Jak všechny ty mystické plky souvisejí s podnikatelskou etikou a profesionálním přístupem?

Inu, i podnikatelé mají své múzy. Měl ji Steve Jobs. Má ji Elon Musk. I Sergey Brin.

I oni se jimi nechávají vést od projektu k projektu, od inspirace k inspiraci.

Profesionální přístup nepozbude na platnosti, jakmile vstoupíme do světa za hranicí vědomí. Jen se změní.

Přestane se soustředit na organizování času nebo na umění říkat ne, přeladí na jinou frekvenci a začne trpělivě a pozorně naslouchat vysílání Kosmického rozhlasu.

Zčásti ztratí všechny zábrany, aby mohl nerušeně vnímat vše, co mu múza předkládá. A zčásti zůstane ukotven v realitě a neustále si připomíná: „Hergot, to je pecka. Raději si to zapíšu, než na to zapomenu!“

Sbohem, Davide. Díky, žes byl s námi v partě a šel jsi s námi metafyzickou krajinou. Nikdy na tebe nezapomeneme.

427 mínus 1 = nula

Mým prvním agentem se stal jistý Barthold Fles. Bylo mu tehdy sedmdesát. Když jsem z něj udělal postavu ve své knize The Knowledge, zvedl jsem mu věk na šestadevadesát. Ve skutečnosti byl ale jen sedmdesátník.

Mně tehdy bylo devětadvacet, takže Bart byl o jednačtyřicet let starší. Byl to Švýcar. Zastupoval například Bertolda Brechta nebo Carla Junga. Viděl a zkusil si všechno na světě.

Jednoho dne se mě zeptal: „Kolik je 427 mínus 1?“

Já na to, že 426, samozřejmě.

„Ne,“ řekl Bart, „správný výsledek zní nula.“

Mluvil totiž o stránkách románu.

Má-li vaše kniha mít 427 stránek, a vy jste jich napsali 426, nemáte v ruce čtyři sta dvacet šest čtyři sta dvaceti sedmin.

Nemáte vůbec nic.

Vaše práce je připravena k vydání, teprve až dopíšete i poslední stránku.

V současné době pracuji na novém románu a blížím se k cílové rovince. Ve skutečnosti je to už osmý koncept, ten je ale v tomhle projektu milník. Až jej dokončím, budu si moct říct, že mám nejhorší za sebou.

Samozřejmě že Odpor je v této fázi monumentální.

A tak myslím na Barta.

Když mi bylo čtyřiadvacet, rozepsal jsem svůj první román. Když jsem jej ale dokončil z 99,9 %, hodil jsem flintu do žita. Poté se celý můj život zhroutil. Trvalo mi léta, než jsem se vzpamatoval.

Jak říkám, myslím na Barta.

Čím víc se blížíme konci libovolného projektu, tím víc nabírá Odpor na obrátkách. Nakonec přichází v úvahu jen jediná reakce – musíme si osvojit profesionální přístup se vším všudy. Zabrat ze všech sil. Překonat se za každou cenu. Musíme zburcovat veškerou svou vůli a odhodlání a prodrat se do cíle.

Bez ohledu na okolnosti MUSÍME zvítězit.

Když jsem během příprav na Lví bránu zpovídal izraelské vojenské piloty, dozvěděl jsem se od nich o takzvané „operační úplnosti“.

Neboli v hebrejštině Dvekut BaMesima.

Mesima je „mise“.

Dvekut znamená „přilepený“.

Vy a já sice den co den neprolétáváme rojem střel typu země-vzduch nebo protileteckou kanonádou. Musíme ale dopsat stránku 427. Musíme své bomby dopravit až nad cíl.

Pokud máte s cílovou rovinkou problémy, mám pro vás dvě rady.

Zaprvé nejste sami. Na konci projektu čelí nesmírnému Odporu každý. Tak to zkrátka chodí. Je to, jako když vám v maratonu dojdou síly. Ta chvíle je univerzálním postrachem.

A zadruhé, pokud tu bestii přemůžete jednou, z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že už nad vámi nikdy nebude mít takovou moc jako dříve.

Pravda, soužit vás bude vždy. Ale o něco snesitelněji.

Jakmile ji přemůžete jednou, přemůžete ji už pokaždé.

426 = nula.

427 je všechno.

Jízda po dvoukolejné trati

Kdykoli dokončíme nějaký komerční nebo umělecký projekt a nabídneme jej světu ke zhodnocení, můžeme se nadít třech různých scénářů:

1. Všichni naši práci milují.
2. Všichni ji nenávidějí.
3. Nikdo si jí ani nevšimne.

(V našem studiu profesionálního přístupu dnes pokračujeme upraveným příspěvkem, který jsem zveřejnil asi před čtyřmi lety.)

Všechny tři možnosti pro nás, spisovatele, představují významnou citovou zátěž a všechny tři se dotýkají nejhlubších otázek našeho života a práce.

Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že všechny tři reakce jsou iluzorní. Nejsou skutečné a umělec s profesionálním přístupem by je neměl brát vážně.

Při práci v libovolném oboru, v němž se kloubí umění a komerce, jedeme po dvoukolejné trati.

Kolej první, Múzická, ztělesňuje nejryzejší, nejupřímnější a nejpravdivější výraz naší práce.

Kolej druhá, Komerční, představuje reakci, jíž se naše práce dočká na trhu. Jinými slovy viz výše body 1–2-3.

Kolej druhá je důležitá proto, aby bylo doma co jíst a děti mohly dobře vystudovat.

Kolej první je důležitá pro naši uměleckou duši.

Potíž s druhou kolejí spočívá v tom, že rovněž obnáší svody slávy a bohatství, či přinejmenším potlesku a uznání.

Před dvěma týdny můj kamarád Paul dopsal scénář úvodního dílu televizního seriálu. Bylo to poprvé, co dokončil nějaký projekt od roztmívačky až po závěrečné titulky. Předal jej svému známému producentovi, který vyjádřil přání si jej přečíst. V té chvíli měl po náladě.

Propadal se do depresí, byl nervózní a podrážděný. Nemohl spát. Přestal pracovat. Celé dny jen čekal na reakci svého známého.

Jinými slovy se nechal svést přísliby druhé, Komerční koleje.

Svět televize či filmu (nebo dalších oborů prosycených slávou a penězi, jako hudba, publikování, videohry či software) je Rorschachovým testem naší duše.

Dokážeme se přes veškerá lákadla soustředit na to, nač máme? Dokážeme nalézt sami sebe a neustoupit ze svých zásad? Sen o úspěchu/slávě/velkých penězích je jako temná hmota. Generuje přitažlivou sílu tak strašlivou, že i ty nejlepší z nás mnohdy stáhne do černé díry.

Co s tím?

Inu nesmíme se odchýlit z koleje číslo jedna. Na úspěchu není nic špatného. Nemám nic proti tučnému šeku nebo parkovacímu místu na vaše jméno. Nezaměňujte však první kolej s tou druhou.

Zatímco Paul přecházel po obýváku a přemýšlel, zda by zemřel bezbolestně, kdyby vyskočil z druhého patra, jeho situace ve skutečnosti vypadala následovně:

Dokončil své první plnohodnotné dílo.

Splnil, co si naplánoval.

Potvrdil, že na to má.

Vezl se na tvůrčí vlně.

Múza mu byla nakloněna.

Na koleji číslo jedna uháněl závratnou rychlostí!

Poradil jsem mu (ačkoli mou radu nepotřeboval), aby okamžitě začal s novým projektem. Dozvěděl jsem se, že už druhý projekt rozjel, ale pak přestal.

Proč je tak důležité neustávat v práci?

Protože když něco dokončíme a se zatajeným dechem čekáme na odezvu kritiků a zákazníků, sedíme na koleji číslo dvě. Tam se odehrává proces hodnocení naší práce a definice našeho uměleckého potenciálu prostřednictvím zpětné vazby druhých. (Shawn tomu říká PTS, potvrzení třetí strany).

Z PTS nikdy nevzešlo nic dobrého. Ani úspěch nemusí být nutně sladký, díváme-li se na něj prizmatem PTS. Kolik lidí získalo Oscara a druhý rok už trávilo v léčebně? A co naopak znamená neúspěch? Škoda, že už se na to nemůžeme zeptat Vincenta van Gogha.

Jak si Vincent vedl na první koleji? Jako šinkanzen. Řítil se tak rychle, že svou dobu předjel o sto let.

Pro každého pravého umělce je ideální, když se první a druhá kolej setkají. Když vytvoří něco autentického, opravdového a zbytek světa jej za to zahrne chválou.

Když je umělcův hlas ryzí ozvěnou jeho duše a ztělesněním jeho vize, první kolej tu druhou k sobě přitáhne. Bruce Springsteen. Bob Dylan. Hunter S. Thompson.

Jakmile si však začneme považovat druhé koleje na úkor té první, ztratíme sami sebe. Van Goghovy Slunečnice byly stejně skvostné roku 1889, kdy je nikdo nechtěl ani zadarmo, jako v roce 1987, kdy se prodaly za 39,9 milionu dolarů.

Ať už Paulův scénář čeká jakýkoli druhokolejný osud, na první koleji zazářil.

Jaká je vaše kultura?

Jeden z minulých příspěvků naší série o profesionálním přístupu jsem nazval Já, s.r.o. Podotkl jsem v něm, že řada hollywoodských scenáristů (včetně mě) vystupuje a jedná jako jednočlenná firma. Nepracují jako fyzické, nýbrž jako právnické osoby.

Takový pohled na sebe sama velmi podporuji. Ne snad pro jeho finanční či právní výhody, které obvykle nejsou kdovíjak pozoruhodné. Líbí se mi, jaký přístup k práci z něj plyne.

Pokud jsem firma, musím se chovat profesionálně.

Se sladkým životem amatéra je konec.

Teď konkurujeme (nebo to tak alespoň vnímáme) Googlu a Applu a Twentieth-Century Foxu.

Musíme být stejně soustředění a organizovaní jako oni. Potřebujeme vizi. Potřebujeme disciplínu a odhodlání a houževnatost.

Jinými slovy potřebujeme kulturu.

Apple má kulturu. Tu jí vštípil Steve Jobs.

New England Patriots mají kulturu. Zavedli ji Bill Bellichick, Robert Kraft a Tom Brady.

Jaká je vaše kultura?

Twyla Tharpová má tu svou. Dozvěděli jsme se o ní z Twyliny knihy The Creative Habit. Víme, že vstává o půl šesté ráno, před svým manhattanským domem si zavolá taxíka a nechá se zavést do posilovny Pumping Iron na Východní 91. ulici, kde se dvě hodiny protahuje a cvičí. Poté zamíří do svého tanečního studia, kde celý den pracuje na představení či choreografii, k níž se danou sezónu nechala inspirovat.

Tak vypadá kultura Twyly Tharpové.

Nevím, jakou kulturu má Steve King, vím ale, že pracuje každý den, včetně Štědrého dne a svých narozenin.

Před pár lety vyzpovídal deník The Los Angeles Times vzorek filmových scenáristů. Vyptal se je na pracovní rutinu a návyky. Dodnes si z toho článku pamatuji, že tři scenáristé uvedli, že pracují v autě, z toho jeden prý za jízdy.

Tleskám mu.

Má kulturu.

Kultura hraje pro mne i pro vás několik rolí.

Zaprvé nastoluje určitou úroveň pracovního úsilí.

Jak tvrdě asi pracoval Steve Jobs?

Kultura nasazuje laťku kvality, pod kterou nám nedovolí klesnout.

Na jaké výši asi funguje Toni Morrisonová?

Kultura nám vymezí etické normy.

Jakou úroveň lumpáren asi toleruje Seth Godin?

Ale hlavně nám kultura dává vizi budoucnosti.

Když sportovní tým najme nového kouče nebo firma nového ředitele, jejich nejdůležitějším úkolem je nastolit v týmu vítězného ducha.

Zakážou lenost a váhavost. Pozvednou úroveň pracovitosti a úsilí. Vštípí svým hráčům a podřízeným víru ve vítězství či úspěch, pokud ne hned, tak časem.

Kultura znamená styl – způsob práce, který nejlépe zdůrazní naše přirozené sklony, díky němuž můžeme být v maximální míře sami sebou a odvádět práci, která je naše, jedinečná. U takové IBM v 50. letech minulého století to znamenalo nosit bílé košile a černé kravaty. Dnes se ve Facebooku nosí trička a tenisky (nebo si to alespoň myslím, ve Facebooku jsem v životě nebyl).

Jaký styl má Rihanna?

Jaký máte vy?

I já mám svou osobní kulturu. Pár lidí si myslí, že je dost uhozená. I mě to občas napadne. Každopádně jsem ji za ta léta rozvinul (nebo možná ona rozvinula mě). Funguje. Vyhovuje mi.

Rozdíl mezi amatérem a profesionálem tkví v tom, že amatér má amatérskou kulturu a profesionál profesionální.

Jaká je ta vaše?

Jak přežít v poušti

Před pár lety jsem napsal knihu Killing Rommel, román, který se odehrává během 2. světové války v severní Africe. Jeho hrdiny jsou příslušníci Průzkumné pouštní skupiny, což byla britská jednotka speciálních sil, která působila za nepřátelskou linií. Jejím úhlavním nepřítelem byl německý Afrika Korps v čele s polním maršálem Erwinem Rommelem.

Když jsem název Průzkumná pouštní skupina slyšel poprvé, okamžitě jsem si jej zamiloval. Pomyslel jsem si: „Sice netuším, co to je, ale musím o tom napsat knížku.“

Průzkum má holt něco do sebe.

A co teprve průzkum pouště. Nekonečné duny, karavany, oázy.

Navíc mi „Průzkumná pouštní skupina“ nezněla kdovíjak vojensky. Pokaždé se mi vybavil spíš turistický klub.

Nakonec se ukázalo, že PPS působila opravdu více jako parta výletníků než přísně organizovaná a disciplinovaná vojenská jednotka. Jezdili půldruhatunovými chevrolety, které nakoupili od běžných prodejců v Káhiře. Disciplína byla uvolněná. Improvizace alfou a omegou.

Proč jsem si to téma zamiloval?

Protože mi připomnělo život spisovatele.

Příslušníci PPS měli úkol nechat civilizaci za zády a vydat se sami do neznáma. S tím, že jakmile dorazí k cíli, nikdo jim nepomůže, nikdo je nezachrání. Museli se spolehnout sami na sebe a na to, co si přinesli s sebou.

To jsem já i vy. Takový je život spisovatele.

Poušť je metafora tvořivé sféry, v níž se pohybujeme. Poušť je krásná. Je odlehlá, zvláštní, čarovná. Odváží se do ní jen hrstka výjimečných.

Je také plná tajemství. Je záhadná. Zdá se pustá a neplodná, ve skutečnosti však kypí životem, pokud víte, kde jej hledat.

Poušť je realita obnažená na kost. Je ryzí. Geometrická. Krajina dun a vádí (vyschlých řek) je dílem výhradně přírodních živlů – větru, vody a času.

Poušť je krutá. Uvaříte se v ní, zmrznete, ztratíte se. A co hůř, poušť je lhostejná. Vaši mrtvolu zavane písek během pár minut. Poušť na vás zapomene, jako byste ani nikdy neexistovali.

Takový je náš svět, váš a můj. Taková je dimenze, kam chodíme den co den hledat Múzu.

A co naši nepřátelé?

V poušti působí dva – vnější (pro PPS to byl Afrika Korps) a vnitřní, tedy vlastní strach a Odpor každého muže.

Jen si to představte. Stovky kilometrů od civilizace se vám porouchá vůz. Víte, že v poledne vystoupá teplota na pětapadesát stupňů. Zachováte si chladnou hlavu? Dokážete improvizovat a opravit prasklý motorový blok? Dokážete se sedmdesáti litry paliva dojet až domů?

Ve stejné situaci jsme já a vy na stránce 183 našeho románu. Uprostřed druhého dějství.

Na Průzkumné pouštní skupině se mi také líbí (a je to mimochodem důvod, proč zapadá do naší série o profesionálním přístupu), že byla soběstačná. Vzhledem k povaze své mise a okolního terénu musela být.

Ve svých chevroletech si příslušníci PPS vozili palivo, vodu, proviant, rádio, zbraně, munici a náhradní díly. A do zbývajících štěrbin a koutů nastrkali ložní prádlo a šaty, čaj a konzervy hovězího masa. Jako námořníci si vezli i rum, v porcelánových demižonech označených zkratkou S.R.D. (Service Reserve Depot – Záložní služební sklad), kterou si překládali jako „seldom reaches destination“ – málokdy dorazí do cíle.

To jsme já a vy. Jádrem našeho podnikatelsko-uměleckého života je nevyhnutelná soběstačnost.

Jen my sami rozhodujeme, na čem budeme pracovat, jakým způsobem, jak dlouho, za jakých podmínek a s jakými ambicemi. Musíme ovládat umění sebehodnocení. Stojí náš nápad za něco? Stojí za to, abychom mu věnovali dva roky života?

Když se nám v písečném oceánu porouchá vozidlo, jaké zdroje máme k ruce? Pomoci se nedočkáme. Opravit jej musíme sami.

Jedním z nejzajímavějších aspektů Průzkumné pouštní skupiny byla skutečnost, jakou sortu mužů pro ni armáda hledala. PPS nikdy netrpěla nedostatkem dobrovolníků. Z každého výběrového kola, kterého se účastnilo 800 kandidátů, vybrala pouhých dvanáct.

Zpočátku byli příslušníci PPS většinou Novozélanďané. Farmáři, chovatelé dobytka, mechanici a odhadci zemědělské techniky. Jejich věkový průměr byl asi o deset let vyšší než u běžné pěchoty. Většina z nich byla ženatá a měla děti. Spousta jich vlastnila rozsáhlé statky a farmy.

Byli to zralí muži (ženy tenkrát v poušti nesloužily, ačkoli dnes už by tomu dozajista bylo jinak), k jejichž hlavním povahovým vlastnostem patřil důvtip, rozvážnost, vyrovnanost, trpělivost, schopnost pracovat v těsném kolektivu, schopnost nejen přežít, ale rovnou si libovat v náročných podmínkách, a v neposlední řadě smysl pro humor.

Jinými slovy, nebyli to žádní tupí řezníci (možná až na pár výjimek). Byli to kliďasové, zkušení, zruční a houževnatí jako podrážka. Nebáli se podniknout i misi, kterou by jiní považovali za čiré šílenství, a úspěšně ji splnit, děj se co děj.

Není zajímavé, že stejné povahové rysy potřebujeme i my, abychom přežili v naší vnitřní poušti?

Profesionál je lev

Příroda nám dala do vínku schopnost překonávat překážky. Je součástí naší DNA, stejně jako je součástí DNA žraloka, orla nebo lva.

Jsme stvořeni k tomu, abychom přežívali v tvrdých podmínkách. Homo sapiens se nestal dominantním živočišným druhem, protože byl rychlejší nebo silnější než konkurence. Ostatní tvory obdařila příroda tesáky a drápy a křídly a kožešinou. Všichni jsou lépe vybaveni k lovu a k zabíjení, jsou odolnější vůči suchu, horku nebo mrazu.

Jistě, lidé mají větší mozek. Také jsme přišli na to, že žít a lovit ve skupině má své výhody. To však není důvod, proč jsme se vyšplhali až na vrchol potravinového řetězce, není to faktor, který nám dodává sílu, když nám v lednu uprostřed 1200stránkového románu vypadne proud.

Ústřední tezí profesionálního přístupu je vůle vytrvat i přes nepřízeň osudu.

Většina lidí se celý život těžkým situacím pokud možno vyhýbá. Profesionál to vidí jinak. Uvědomuje si, že strasti, překážky a Odpor jsou nevyhnutelné.

Ví, že zlatý poklad vždycky hlídá drak.

Ví, že problémy nejsou pouze součástí života. Že problémy jsou život.

Jste lvi.

Jste orli.

V genech máte zakódovánu jistou zakaboněnou tvrdohlavost, která vám nedovolí vzdát se, která vás nutí zkoušet to zas a znovu. Je to vaše přirozenost zděděná od prohnaných hominidů, kteří se plížili africkou savanou v dobách, kdy lidstvo bylo pouhým předkrmem tehdy dominantních predátorů.

Byli jsme chuťovky.

Jednohubky.

Myslíte, že se takový šavlozubý tygr kdovíjak zapotil, než dohonil a zakousl metr dvacet vysokého, třicetikilového homunkula, který se bránil jen kamenem nebo kusem klacku?

Kde jsou šavlozubí tygři dnes?

Jste romanopisci? Scenáristé? Píšete literaturu faktu nebo blogy? Jste tanečníci, herci, malíři, filmaři nebo herní vývojáři? Pak poděkujte těm zakrslým, nahým, pomalým pralidem, kteří nám odkázali něco mnohem cennějšího než tesáky nebo drápy nebo gepardí rychlost.

Dali nám odvahu.

Zapomeňte na mozek. Nebo na adaptabilitu.

Zapomeňte na kmenovou soudržnost nebo jazyk nebo schopnost spolupráce.

Naši zakrnělí předkové nám odkázali nejen schopnost přežívat v drsných podmínkách, ale dokonce v nich vzkvétat.

Já vím, onen slavný novinový inzerát, v němž Ernest Shackleton roku 1913 sháněl dobrovolníky ke své výpravě na Antarktidu, byl citován už snad milionkrát. Dodnes však rozechvívá naše primitivní neandrtálská srdce:

„Hledají se muži k nebezpečné cestě. Nízký plat, ostrý mráz, dlouhé hodiny v naprosté tmě. Bezpečný návrat nepravděpodobný. Pocty a uznání v případě úspěchu.”

V takových podmínkách působí profesionál celý život.

Už z podstaty vyhledává překážky. Umí rozeznat problémy, těžkosti, strázně. Ví, co je to Odpor.

A přijímá jej.

Neptá se: „Jak se vyhnu potížím?” Nýbrž: „Jak budu potíže řešit? Jaký je můj cíl? Jaké jsou mé zdroje? Jaký je můj přístup?”

Profesionál, který narazil na překážku, se zhluboka nadechne a v duchu poděkuje své chlupaté, krátkozraké pramáti ze savany za dar kuráže, pevné vůle, houževnatosti a odhodlání.

Profesionál je umělec.

Je to lev.

Politika a profesionální přístup

Kandidáti na politické funkce ve všech koutech světa svým voličům odjakživa slibují:

„Dám vám vše, co si přejete, a přitom vás to nebude stát ani vindru.”

„Chcete zpátky své místo? Vzdělání zdarma? Není problém. Já vám to zařídím.“

Něco za nic je nabídka drogového dealera narkomanovi, nabídka matky dítěti.

Ve světě dospělých něco za nic neexistuje. Politici nám to přesto slibují a my jim na to pokaždé skočíme. Proč?

Amatér, dítě a narkoman uvažují podobně – všichni se spoléhají, že jejich potřeby uspokojí a jejich problémy vyřeší někdo jiný. Bez bolesti, námahy nebo rizika.

„Dám vám vše, co si přejete, a přitom vás to nebude stát ani vindru.”

Politický kandidát většinou připojí dvě další tvrzení, která jsou obzvlášť zhoubná:

„Za problémy, které vás v životě souží, si nemůžete. Podvádějí vás a okrádají (zde si doplňte libovolnou bezbrannou menšinu), kterým se teď mým prostřednictvím můžete pomstít.”

A dále:

„Řešení vašeho problému pro vás bude zcela zdarma. Peníze vezmeme (doplňte si libovolnou zámožnou menšinu).”

Proč o tom mluvím. Nejsou to jen prázdné hospodské řeči. Mým cílem je postavit do kontrastu způsob uvažování amatéra/dítěte/narkomana a přístup profesionála, ať už umělce, podnikatele, matky, studenta nebo kohokoli jiného.

Profesionál a podnikatel vycházejí z následující premisy (opisuji zde od Dana Sullivana z firmy Strategic Coach):

„Neočekávám, že mi někdo nabídne odměnu či příležitost dřív, než mu já nabídnu nějakou hodnotu.”

Nedávno jsem zhlédl film stanice PBS „American Masters“, vynikající dokument o Davidu Geffenovi, který se z chudého kluka z Brooklynu vypracoval na legendu zábavního průmyslu a světoznámého filantropa. V dětství mu matka udělila následující radu:

„Koukej, aby sis práci zamiloval, protože nemáme ani vindru a ty budeš pracovat celý život.”

Jiný moudrý muž kdysi sdělil něco podobného svým dvěma nevinným svěřencům:

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Profesionál je imunní vůči politickým slibům, ať už je slyší zvenčí, nebo zevnitř své hlavy. Ví, co jsou zač.

Místo toho si pomyslí: Ať už jsou mé potřeby, přání nebo problémy jakékoli, nikdo jiný mi je nesplní ani nevyřeší. Své okolnosti změním je pomocí vlastního úsudku a tvrdé práce.

Profesionál je sám k sobě tvrdý. Proč? Protože takový přístup reflektuje realitu života.

Jak napíšete román?

Jak natočíte film?

Jak vychováte dítě?

Život není těžký jen v proslovech politických kandidátů.

Mimochodem, kam se poděl výrok:

„Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe, ale co můžeš ty udělat pro svou zemi.”

Anebo:

„Mohu vám nabídnout jen krev, dřinu, slzy a pot.“

Možná to opravdu zní jako stížnosti u piva. Chtěl jsem každopádně ukázat, že Kennedy i Churchill mluvili k voličům jako k dospělým, jako k lidem s profesionálním přístupem.

Steven Pressfield (*1943) je přední americký spisovatel. Napsal mj. oceňovaný historický román Ohnivá brána, knižní předlohu filmu Legenda o slavném návratu nebo bibli kreativních profesionálů War of Art, která by měla už letos vyjít česky. Z anglického originálu The Professional Mindset přeložil Aleš Drobek. Ilustroval Michael Petrus.