Na volné noze - portál nezávislých profesionálů


Na volné noze > Blog > Podcasty, od nápadu k realizaci

Podcasty, od nápadu k realizaci

29. 1. 2017, napsal Tomáš Sobel

Zatímco youtubeři cílí na širší publikum, zvukové podcasty jsou spíše doménou odborníků. Jejich produkce je méně náročná než u videa a dají se poslouchat kdekoli z mobilu. Čeští profesionálové podcastingu ještě nepropadli, ale to je zároveň šance pro vás. Možná se to změní i díky audioblogu Vaše jméno je vaše značka, jehož producent a hlavní protagonista v jedné osobě se s vámi v tomto rekordně dlouhém článku podělil o celé své know-how.

Podcasty, od nápadu k realizaci
ilustrace Lucka Mannová

Jmenuji se Tomáš Sobel. Kreativní práce mě fascinovala od malička. Rád jsem koukal pod ruce komukoli, kdo je dokázal mistrovsky používat. Sám jsem se o nějaké to tvoření několikrát pokoušel. Nedostatek trpělivosti a moje nešikovnost k některým manuálním činnostem byly proti.

Před časem jsem začal vydávat svůj vlastní podcast #VaseJmenoJeVaseZnacka. Konečně jsem objevil formu projevu, ve které jsem se dokázal najít. Tenhle článek je proto o zákulisí a o tom, jak se takový podcast dělá. Od začátku, do konce.

Námět

Než se pustím do technických věcí, nejdřív bych rád rozebral začátek samotného kreativního procesu. Nápad začít s prezentací získaných dovedností je u kreativců poměrně běžný. Sám jsem důvody pro sdílení zkušeností rozebíral přímo v dílu o alternativních možnostech propagace.

Je s tím spojen nespočet výhod. Vyrobíte si obsah, který má nějakou hodnotu. Naučíte se něco o vlastním kreativním procesu, možná se i zlepšíte ve stylistice a psaní. Utříbíte si myšlenky a někoho inspirujete. Klíčová otázka zní: O čem? O čem psát, natáčet, tvořit?

Jedna moje paní učitelka říkávala, že všechno dobré už vymysleli ve starém Římě a Řecku. Ostatní je jen kompilace. Když to budeme brát (ne doslova) vážně, pak to znamená, že je jedno, o čem budete povídat.

Ještě než jsem sám začal s podcastováním, dlouhou dobu (cca 10+ let) jsem sledoval tvorbu ze zahraničí. V angličtině. Když jsem s internetem začínal, skoro žádné návody nebyly česky. Jak jsem si na to navykl, funguji i dnes. Částečně je to ze setrvačnosti, částečně proto, že mi angličtina nepřijde jako cizí jazyk. Trochu je důvodem i to, že některé trendy se u nás projeví později.

Právě několik osobností z anglického prostředí mě inspirovalo jejich vlastním vyprávěním o tom, jak začali.

Když to zkrátím: začněte těmi jednoduchými věcmi. Já jsem tak podcast odstartoval taky. Ono často totiž to nejjednodušší a nejzákladnější bývá nejvíce přehlíženo. Začátečníkům se hodí základy zopakovat a profíci, ti už na ně často pro všechnu práci zapomněli. Sám jsem měl několik takových těch „á-há!“ momentů u materiálů pro nováčky.

Pamatuju si to i ze základní školy, kdy mi ve vyšších ročnících začaly do sebe zapadat souvislosti s látkou předchozích let, u které jsem tehdy nechápal (protože mi to nikdo nedal do kontextu) proč zrovna tohle a takhle musím umět/dělat. Při pozdějším připomenutí se mi rozsvítilo.

Rada druhá, kterou opakuju často, zní: podrbejte si vlastní bolístku. Jestli existuje něco, co trápí vás, jestli jste se naučili novou techniku, jestli jste objevili nové nářadí nebo nástroje… Podělte se o ně. Podělte se o svůj kreativní proces. Dejte ostatním vědět, jaké máte pracovní postupy. On se třeba najde někdo, kdo vám napíše: „já tam dělám ještě tohle a je to díky tomu efektivnější.“

Do třetice: pokud znáte svoje zákazníky/publikum, zkuste jim odpovědět na otázky dříve, než se zeptají. To se hodí třeba u fotografů, kteří se specializují na nějaký segment focení, kde se hodně pracuje se zákazníkem. Svatební focení, rodinné foto, dětské focení… Všude tam se mohou klienti ptát: co na sebe, jak se chovat, kdy přijít, s čím počítat, jak to funguje.

Tohle všechno můžete využít jako začátek. Odrazový můstek. Jakmile totiž jednou začnete, inspirace si vás už najde a to na těch nejnečekanějších místech. Nevyhýbejte se sledování profesionálů z jiných oborů. Potkávejte se s kolegy. Nebojte se konkurence. Vaši kolegové, i když to na první pohled vypadá, že jste konkurenti, vám mohou být daleko víc užitečnější, než by se mohlo zdát.

Tahle nesprávná úvaha se objevuje nejčastěji u začátečníků. Prahnou po získávání nových informací od ostatních, ale sami si je střeží. Berou je jako svoje know-how. Jistě, některé postupy mohou být opravdu vaše duševní vlastnictví a tajemství. Často ale jen skládáte dohromady ústřižky, které vám nachystal někdo jiný. Podělte se. Uvidíte, že k vám díky tomu přijde daleko více příležitostí, než o kolik se „připravíte“.

Já na to nejsem dost dobrý

Ale jste.

Žádný učený z nebe nespadl. Moje nejoblíbenější metoda učení je pokus-omyl. Tedy za předpokladu, že není člověk neurochirurg. Nebo pyrotechnik. Tam pochopitelně z chyb dochází k poučení rovněž, někdy ale na tu nápravu bývá setsakramentsky málo času.

Základním předpokladem pro zlepšení vlastních schopností, je začít. Druhým krokem, je tvořit pravidelně. Nejlepší je si udělat rozvrh a dodržovat ho.

Během let jsem navíc pochopil, že každý produkt má svého kupce. Lidé jsou různí a mají velký rozptyl v tom, jaké kladou na věci nároky. Důležité je, abyste byli schopní se každý den učit něco nového. Já ten obrat nemám moc rád, „vystupování z komfortní zóny“ zní až moc drasticky. Důležité ale je, že svoje schopnosti posouváte dál.

Když se člověk poprvé pustí do podobné práce, je plný ideálů a má představu, jak by měl výsledek vypadat. Je běžné, že se s prvními pokusy nedostavuje takový výstup, který jste si vysnili. Rozdíl mezi těmi, kterým se podařilo uspět a těmi kdo se na to brzo vykašlali, je právě v tom dostatku trpělivosti překonat prvotní nezdary a udržet si „cit pro kvalitu.“ Postupně se k němu propracovávat. S narůstajícím počtem zkušeností se výsledný produkt bude zlepšovat.

První texty, videa nebo nahrávky možná nebudou to pravé. Postupně se k vám ale dostane zpětná vazba, která bude konstruktivní. Nejtěžší je nezablokovat si hlavu a být ochotný naslouchat. Nemusíte okamžitě napravovat všechno, co je vám vytýkáno. Buďte svým vlastním kritikem. Ráno moudřejší večera: vyspěte se na korektury. Dejte si od práce odstup a uvidíte, že sami najdete něco, co by se dalo příště napsat jinak. Vyfotit jinak. Namalovat.

Zapamatujte si to. Až zase budete v tvůrčím procesu, nezapomeňte si dát pozor. Krok za krokem, každý den. Žádný úspěch přes noc neexistuje. Jen trpělivost přináší lepší výsledky.

Pokud na to nejste připravení a nechcete každý překonávat sami sebe, pak se na to raději rovnou vykašlete. A už vůbec to nedělejte jen pro peníze. Pokud potřebujete rychle vydělat, raději zkuste jiný obor.

Najděte si vzory, které dosahují výsledků, ke kterým se chcete sami dostat. Nedávejte si zbytečně malé cíle. Inspirujte se i u jiných profesionálů ze zcela odlišného odvětví. Zkoumejte jak to dělají. Vyhledávejte rozhovory s nimi, pátrejte po informacích ze zákulisí. Jeden nikdy neví, kde se náhodou spojí dvě myšlenky a vznikne nová.

Všechno je remix. Nebojte se toho. Kdo nezačne, nikam se nedostane. Výborným tipem pro takový posun bývá závazné prohlášení. Veřejně se zavažte k tomu, že něco uděláte. S něčím začnete. Pokud to nechcete říkat úplně cizím lidem, najděte si jednoho kamaráda, se kterým pravidelně rozebírejte svůj posun. Představte mu svůj projekt, řekněte, co chcete udělat a do kdy si dáváte deadline.

Bez termínů ze sebe skoro žádný kreativec není schopen vymáčknout opravdový výkon. Člověk je hrozně líný tvor. Lenost je sice hybatelem pokroku, ale pokud nemáte motivaci, prohlášením „no tak jednou to udělám“ ji nezískáte. Když vám nehoří koudel u zadele… Já bych o tom mohl vyprávět dlouho. Třeba se do toho někdy pustím.

Poprvé veřejně to chce více odvahy

První krok je nejtěžší. Knedlík v krku, zpocený až na kostrči, rozklepané ruce, bušící srdce. Krev pulzující ve spáncích a ohlušující hučení v uších.

Ten strach mi připadal nepřekonatelný. Bude se to lidem líbit? Nebude na posluchače působit můj hlas jako „ječák“? Vždyť já sám se nedokážu poslouchat. Co když mi budou nadávat za to, že je hned zkraje poučuju? Bylo potřeba pár velkých panáků, ale zvládl jsem to. Dokonce mi pak ani nebylo moc špatně.

S prvními reakcemi strach začal mizet. Měl jsem štěstí a taky jsem do toho vložil možná až zbytečně moc energie. Teď už vím, že jsem se nemusel tolik bát. Nebylo potřeba z toho být tak nervózní, časem si to sedne.

U autorů, které sleduji, se snažím vyhledávat informace o jejich přístupu k tvorbě. Postupně jsem přišel na to, že v rozhovorech o zákulisí na dotaz, kde berou náměty a jak to dělají, že jejich práce přilákala širší publikum, odpovídají podobně: Děláme to, co nás samotné baví konzumovat. A vytvářet. Já to mám stejně. Dokud podcast píšu, nahrávám, stříhám, promuju, jsem z něj nadšený. Po vydání a odprezentování si ho pak ale nepouštím klidně i několik měsíců. Potřebuju si od něj odpočinout.

Pokud výsledek práce baví vás, je pravděpodobné, že bude bavit i někoho dalšího. Nedeptejte se sami tím, co si o tom kdo pomyslí. Soustřeďte se na kvalitu, kterou chcete udržet. Fanoušci si vás najdou.

Dost úvodu. O tom, jak přemýšlím a jak pracuju, si můžete přečíst více na webu mého podcastu v sekci Pod Čarou. Často se něco objeví i v samotných epizodách. Teď se pustíme do té praktičtější části.

V čem a jak uchovávám myšlenky, jak píšu a skládám texty

Pro můj tvůrčí proces se ukázal jako nejlepší nástroj Evernote.

Evernote poznámka
Evernote poznámka v minimalistickém okně přesunutá na prázdnou plochu počítače

Používám Evernote protože se v něm dá využít zobrazení samostatného okna jen s jednou poznámkou (minimalistické psaní) a protože jeho placená verze umožňuje práci offline i bez signálu. Třídit se dá pomocí rozdělení poznámek do zápisníků, které se dají skládat do složek. Využívám i automatického označování místa pořízení (pro rozdělení poznámek z práce a z domu). Díky tagům můžu napříč zápisníky snadno vyhledávat. Bonus: Evernote počítá počet znaků a slov.

Evernote tagy

Díky tomu že mám Evernote jak v telefonu, tak v počítači a můžu se k poznámkám rychle dostat i z jakéhokoli prohlížeče, přestalo mě trápit neustálé zapomínání mého Moleskine zápisníku doma. Nebo v kanceláři. Zkrátka, bývá většinou jinde, než jsem byl já, když ho potřebuju.

Struktura textu se ukázala jako stěžejní

Několik let mě fascinuje typografie. Získané znalosti v této disciplíně spadají, bohužel, do té sféry, kterou jakmile začnete rozeznávat, bolí vás koukat na chybnou aplikaci. Špatně zvolené písmo, nevhodné rozestupy mezi nadpisem a textem. Ale hlavně: špatná šířka řádku.

Důraz na čitelnost informací na webech jsem začal prosazovat i v rámci JuicyFolia. Ne všichni zákazníci na to slyší. Při čtení na mikrofon, se ukázala nutnost vhodně připraveného textu, ještě důležitější.

Musím psát krátké, jednoduché věty. Rozvitá souvětí jsou pro skutečné profesionály. Pokaždé, když napíšu čárku, několikrát si promyslím, jestli by tam nebyla lepší tečka. Ve velkém množství případů to tak je. Krátké věty jsou daleko stravitelnější. Člověk se neztratí v jejich významu. Nestupňuje zápory. Nezaplete se do vlastní myšlenky. Pochopitelně, čárky jsou občas potřeba. Při psaní podcastu jsem čárky začal dělat všude tam, kde se při čtení snažím zdůraznit pauzu. Nádech. Ukončení jedné myšlenky a začátek druhé. Nebo ono stupňování.

Snažím se vyhýbat cizím slovům. Některé je často problém vyslovit správně. Čeština je krásně bohatý jazyk. Téměř každá myšlenka se dá vyjádřit tolika způsoby, že je škoda se nesnažit najít jiné řešení. Hezky česky.

Dělení textu je stěžejní pro rychlou orientaci. Čím delší je řádek, čím více je na něm znaků, tím pravděpodobněji se ztratíte. A úplně zbytečně. Nejergonomičtější řešení pro dobrý přehled je krátký řádek, tak okolo 60 znaků, zarovnání doleva – protože ten hřeben napravo vám pomáhá se rychle v textu zorientovat. Zarovnání „do bloku“ vypadá sice velice uceleně, neumožňuje však oku chytit se na krajích textu výběžků. Čtenář se pak snadno ztrácí. U odborných textů, kde se očekává větší pozornost čtenáře, to až tak nevadí, tam může být průměrně znaků na řádku více, klidně i 80.

Když jste zavření ve zvukovém stanu, kolem vás je vzduch o teplotě 50 °C hustý tak, že by se dal krájet, teče z vás pot proudem a potřetí jste se zadrhli, nechce se vám znovu hledat začátek věty mezi houfem písmenek. Potřebujete ho hned vidět.

Do odstavců se tak dají krásně shlukovat myšlenky. Seskupovat ty, co k sobě patří.

V krátkých větách, odstavcích, které mají pár řádků a jednoduchém písmu se vám bude při čtení pohodlně hledat návaznost i když ztratíte na chvilku kontakt s textem a přeletíte pohledem jinam.

Přečtěte si svůj text po sobě nahlas

Dokud se všechno odehrává jen ve vaší hlavě, neobjevíte spoustu třecích míst. Když za sebe nahlas začnete skládat slovo za slovem, větu za větou, najednou zjistíte, že celý odstavec je posetý jedním a tím samým výrazem. Dokolečka. Při psaní to člověka netrkne, při čtení nahlas ano.

Právě čtení nahlas mě naučilo dělit text do odstavců. Jeden odstavec se dá přečíst naráz. Mezi odstavci pak je vhodné udělat mezeru. Chce to praxi a cvik. Na začátku jsem se s tím docela trápil.

Když jsem stál před mikrofonem, hodně jsem si nadával, že můj text není strukturovanější. Okolo páté epizody jsem se už poučil. Při předčítání nahlas objevíte spoustu chyb. A slov, které si budete chtít zakázat. Je to jedna z technik doporučovaná literárními velikány k odhalení špatně napsaných kusů textu.

Každý z nás, pokud není hodně trénovaný, používá ve svém projevu některá slova s větší četností. Kromě vlastních „špatných slov,“ kterým je dobré se vyhnout, existuje obecný seznam. Začínání vět pomocí „Tááák,“ různé slovní vycpávky, nadměrné používání „ale“ a podobně. Po nějaké době jsem objevil svůj seznam slov, které po tom, co dopíšu, v textu hledám a snažím se je nahradit.

Nepříjemné je třeba i opakované začínání vět spojkami. Někdy to pochopitelně jinak nejde. Nejčastěji se k tomu uchylujeme z lenosti. Tedy, alespoň já.

Slova k vynechání

Ještě na jednu věc je dobré dávat pozor. Na klišé a otřepaná, „přepoužívaná“ slovní spojení. Prázdné fráze. Třeba podobně jako se v posledních letech stalo naprosto nefunkční vyprávění příběhů.

Když mi Robert Vlach volal, že by měl zájem, abych pro Na volné noze napsal článek o tvorbě podcastu, jeho přání bylo, aby byl hutný a dlouhý, kompletní návod.

Často narážím na názor, že člověk nemá zájem se věnovat příliš dlouhému literárnímu kusu. Že je potřeba informaci sdělit co nejrychleji. Musíte zaujmout a nepustit. To platí hlavně u reklam. Ověřil jsem si to sám a stejně tak mi to potvrdilo několik mých „amerických vzorů.“

Dlouhý odborný text, pokud se věnuje konkrétnímu tématu, se kterým je publikum obeznámeno či je na něj zvědavé, není vůbec na škodu. Ba dokonce naopak. Dlouhý text odradí ty, kteří o informace nemají zájem a potěší ty, kteří jsou za ně rádi.

Potvrzuje to i článek mého bráchy Michala Sobela s názvem Představa, že to vzdám, mě děsí víc, než představa, že mě to zabije: Jak vznikl post-it za 3 miliony? Přes svoji délku, tím jak je napsaný, jaké téma popisuje a to, že je upřimný, způsobilo, že několik let generuje měsíčně tisíce čtení. Jeho anglická verze upoutala i Ycombinator a byl zařazen na seznam ponaučení ze startupů, kterým to úplně nevyšlo.

Z toho tedy vyplývá – délka není na překážku. Pokud uděláte kvalitní obsah, posluchači ho budou hltat klidně i hodinu. Tvrzení že: „dnes nemáme na nic čas“ neplatí obecně. Pokud máte co říci, nebojte se délky. Jen nesmíte publikum začít nudit.

Pochopitelně, je potřeba se snažit vždycky osekat přebytečnou hmotu. Ať už věříte v to, že „kreativní obsah tam je, jen ho musíte vysekat a ohladit,“ nebo jste zastánci čistého papíru, který je potřeba zaplnit, vynechání opakované/zbytečné informace je dobrý přístup.

U kreativního psaní platí, že každá věta by vás měla dostat o kousek dál. Nabídnout novou informaci. Přijít s něčím dalším. Je zbytečné se na deseti řádcích dokolečka vracet ke stejné informaci. Až na výjimky. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Jen se očekává, že jste je napřed schopní ze sebe sypat i o půlnoci jak když bičem mrská.

Osnova a šablona

Na základní škole jsme se ve slohu učili, že při psaní je důležitá osnova. Nějak jsem to tehdy nedokázal pobrat a psal spíše intuitivně. Jednou se mi dokonce povedlo vyhrát školní kolo olympiády a dostat se do městského. Bylo to právě díky vyprávění, psal jsem tehdy nějaký dobrodružný příběh, inspirovaný tuším Foglarovkami.

Náš třídní pan učitel tehdy koukal, jak to, že z té šedé myši jednou taky vypadlo něco zajímavého a nadšený, že snad konečně objevil něco, co by mě mohlo bavit, mě podporoval. Při městském kole jsem bohužel neměl tu správnou inspiraci a témata, na které se psalo slohové cvičení, jsem zkrátka nedokázal barvitě vylíčit.

Když jsem si před lety začal zaznamenávat myšlenky, objevil jsem, že se mi lépe přemýšlí, když před sebou vidím rozebranou osnovu a hlavní body ve stromové struktuře. Později pak myšlenkové mapě. Při psaní podcastu se postupně ukázalo, že je velice dobrý nápad osnovu dodržovat. Hlavně v okamžiku, kdy pracuji se složitějším a rozsáhlejším textem, abych na něco nezapomněl.

I tenhle článek jsem si napřed rozložil do struktury. Však je to vidět z prvního screenshotu. Uznávám, že když jsem s psaním podcastů začínal, byla pro mě struktura osnovy spíše sprosté slovo. Až s praxí, po několika stovkách tisíc napsaných znacích, jsem její kouzlo konečně pochopil.

Popravdě, nepoužívám ji vždycky. Někdy si sednu, dostanu inspiraci hned, nápad vypadne… Ale jindy se hodinku soustředím, potím, jsem nervózní, že mě nic nenapadá… Pak se něco sepne. Bum. Najednou se to všechno sype samo.

Takovému okamžiku, kdy z vás myšlenky proudí rovnou na papír se říká „kreativní flow“. Stačí se dostat do správné nálady. Máte pocit, jako by vám ten text někdo diktoval. Napsal jsem takhle několik epizod. Třeba i 20 000 znaků na posezení, během hodinky a půl. Pochopitelně jsou pak potřeba korekce, usměrnění některých slepých odboček a přeházení struktury. Pokud jste ve flow, je lepší se nezastavovat a sypat to ze sebe, co to jde.

Právě proto, že každému takovému flow často předchází větší či menší „prokrastinace“. Ta není jen negativním jevem. Člověk se potřebuje inspirovat, navnadit, dostat do té správné nálady. Chytnout to klubíčko myšlenek za ten správní volný konec a postupně, opatrně, rozplétat, aby se nezašmodrchalo.

A co se délky samotné týká, nedá se říct kolik znaků je potřeba na jakou délku podcastu. Moje epizody se snažím držet mezi 15 a 30 minutami. Hlavní důvod je délka postprodukce. Míchat zvuk pro 30 minut produkovaného výsledku je otázka minimálně deseti hodin. Spíše víc. Průměrná epizoda má okolo 25 tisíc znaků, je dlouhá cca 20 minut a celkové časové náklady se pohybují okolo 20 hodin. Podrobněji jsem to rozebral v bilanci roku 2016.

Potřebujete mít přehled o časové náročnosti

Abyste věděli, že vám práce na podcastu za to stojí. Já jsem se díky tomu naučil lépe odhadovat čas na zakázky. Používám nástroj Toggl. Funguje v prohlížeči a zároveň je k dispozici aplikace pro počítač i mobil, která pomáhá se sledováním času stráveného jakoukoli činností.

Měření v Togglu

„Killer feature“ desktopové aplikace: jde nastavit tak, aby mě upozorňovala na okamžik, kdy sedím u počítače a nic neměřím. Po návratu ke klávesnici, když jste si odskočili na chvilku fotit do atelieru, se vás zeptá, co udělat s časem, během kterého jste byli pryč.

Připomenutí Togglu

Základní Toggl je zdarma. Placená verze umožňuje nastavit hodinovku pro fakturace a lepší reporty. To nevyužiju a vystačím si s free, stačí mi jednoduché hlášení času, které je k dispozici: každé pondělí mi přijde přehled odpracovaných hodin na e-mail.

Toggl statistiky

TIP: zkrátil jsem čas, po kterém Toggl destop kontroluje, jestli měřím, a za jak dlouho nahlásí žádost o změnu činnosti na dvě minuty. Nastavení je tam spousta, dokonce je integrovatelné Pomodoro, takže můžete spojit měření i s dohledem nad soustředěním.

Teď víme v čem psát, kde vzít inspiraci, že je potřeba se k tomu hlavně odhodlat a začít. Taky jsem vám zmínil, jak kromě počtu znaků sledovat čas strávený prací. Nezbývá, než se pustit do přípravy k nahrávání.

Začni místností

Když jsem před prvním nahráváním pátral po tom, jaký si mám koupit mikrofon, první odpověď, které se mi dostalo, mě poněkud zarazila.

Všichni oslovení zvukaři se shodli na tom, že pokud chci teprve začít, klíčový není mikrofon, ale místnost. Že to mám nahrávat klidně na mobil, ale hlavně ať najdu prostor bez zpětných odrazů (zvuku, jako v jeskyni). Co tím mysleli jsem pochopil ve chvíli, když mi přišel mikrofon a já jsem se ho jal poprvé vyzkoušet. Výsledkem bylo „huhlání“ z koupelny. Ne, že bych se koupal nerad. Rozhodně ale nemám moc v lásce ozvěnu holých stěn. Přijde mi, že pokud člověk tvoří audio, tak by i forma měla mít nějakou úroveň.

Protože jsem se rozhodl, že nebudu dělat rozhovory se zajímavými lidmi (tím se zabývají skoro všichni ostatní), musel jsem najít nějaký jiný aspekt, pro který bych byl aspoň trochu unikátní.

Můj podcast musí mít takový zvuk, aby ho bylo příjemné poslouchat. Jak toho dosáhnout za minimální náklady?

Akustické izolátory jsem tak nějak hned ze začátku zavrhl. Hlavně pro jejich vysokou cenu. Na plata od slepičích vajec rovněž nevěřím, protože jejich povrch je tuhý. Sice to možná nějaký zvuk rozrazí, ale neutlumí. Co s tím?

První rada, kterou po troše googlení objevíte, je šatní skříň. Když si vlezete mezi kabáty, utlumí to krásně zvuk. Problém je, že musíte mít skříň nejen dostatečně velkou, ale taky vhodnou ke vlezení. A dost kabátů.

Pak jsem si vzpomněl na dobu když jsem byl malej a lezl pod peřinu. Když pod ní člověk mluví, všechny zvuky se vytrácí. Hned jsem to musel vyzkoušet. Opravdu! Povedlo se! Pod peřinou na posteli byl zvuk naprosto luxusní!

Představa nahrávání ve skrčené poloze ve mně ale moc pozitivních pocitů nevzbuzovala. Bude to chtít nějaký udělátko. Zvukový stan. Vymyslel jsem super konstrukci z hliníkových pásků, dřeva a provazu, kterou za něco zavěsím. Vyrazil do hobby-marketu a za hodinu už bastlil.

Kruhová konstrukce

Při prvním sestavování se ukázalo, jak mimo ta úvaha byla. Kruh je sice dokonale efektivní tvar, a měl bych v takovém stanu spoustu místa, bohužel jeho uchycení není až taková brnkačka.

Když už jsem z toho byl zoufalý, došlo mi, že mám doma vybavení pro foto studio. Stativy pro uchycení foto pozadí se dají složit tak, aby vznikl trojúhelník o straně 1 m. Bude to stabilnější než kruh a účel to splní rovněž. Jak se takový vůdcův stan staví, se můžete podívat třeba tady. Pak na konstrukci stačilo jen hodit ony peřiny a přehodit deky.

Kostra zvukového stanu
Zvukový stan

Hotovo! Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Mikrofon

Pátral jsem po něm dlouho. Hledal jsem cenově dostupný kondenzátorový mikrofon, který bude mít dobrý rozsah, super zvuk, bude se dát zapojit do Mac OS i do Windows, pokud možno i k iPadu (alespoň přes adaptér) a bude ideální pro nahrávání hlasu.

Zabralo to asi čtrnáct dní. Čtení recenzí a hledání možností, než jsem se nakonec vnitřně sám se sebou dohodnul na Snowball od Blue Microphones, stojí okolo 2000 Kč. Blue Microphones mají v nabídce mikrofonů několik, tenhle se i přes svoje nedostatky (plastový) ukázal jako mikrofon s nejlepším poměrem cena/výkon. Nepatří k nejmenším.

Snowball mikrofon
Uchycení mikrofonu

Mikrofon sice v balení má stojánek a nožičky, ale při jeho postavení na stůl, pokud na něm máte klávesnici, nebo do něj klepnete, nepříjemně se to bude v záznamu projevovat.

Když už mám ty foto stativy, nacpal jsem mikrofon na jeden z nich. Aby nedocházelo k přenosu vibrací (hluku) od podlahy při přešlapování, opatřil jsem ho protiotřesovým držákem. Ten můj jsem si vyrobil sám z dílů, co mi zbyly, oficiální od Blue stojí stejně jako mikrofon.

Protože do mikrofonu musí člověk mluvit hodně zblízka, v extrémním případě se tomu říká „jíst mikrofon,“ potřebujete ještě jednu věc – POP filtr. Já jsem si ten svůj vyrobil z obruče na vyšívání, starejch punčoch a stočenýho drátu.

Zvukový filtr

POP filtr pomáhá snížit tlak vzduchu, při vyslovování sykavek, P, B, a hlavně — neplivete si na mikrofon, ale na filtr. Jak moc je to potřeba jsem nedávno zjistil při poslouchání dvou zvukařů, kteří nadávali, jak mysleli, že mají už úplně za rok zničený mikrofony a pak přišli na to, že do nich bylo tolik naslintáno, že vnitřní izolace se proměnila v kámen. Izolovala až moc. POP filtr vyhodíte, vyměníte, mikrofonu by byla škoda.

Ten svůj jsem si vyrobil proto, že to stálo asi necelou stovku. „Profesionální“ je o dost dražší. Fyzikálně v něm ale není žádný rozdíl. Nebo alespoň ne tolik, aby to bylo za danou cenu poznat.

Mikrofon mám umístěný před sebou, ve směru k ústům, ve vzdálenosti cca 25 cm od rtů (já to mám zhruba na vzdálenost od nataženého palce po malíček na pravé ruce). V cestě mi stojí právě onen POP filtr, který mám blíže k ústům. Mikrofon není na úrovni úst, ale někde v rozmezí hrudní kosti a rtů, takže mám hlavu lehce skloněnou dolů, abych do něj mohl mluvit. Důvodem je potřeba číst – se zakloněnou hlavou je to hrozně nepříjemné. Navíc vibrace hrudní kosti zachycené mikrofonem propůjčují hlasu plnější zvuk.

Při nahrávání si pak vezmu telefon, otevřu poznámku z Evernotu, zapnu si „letecký režim“ a v klidu čtu.

Tady bych rád zmínil, že Evernote používám hlavně proto, abych mohl dělat snadno korekce i při finálním čtení. A nešustil papírem. Při předčítání často dochází k úpravám za letu, jak se ukáže, že při dramatičtějším přednesu nějaké slovo drhne. Když si to od mikrofonu přepíšu, hned se to po synchronizaci projeví v záloze a poznámkách na všech zařízeních. To když by bylo třeba se k něčemu vracet. Nebo jsem se v půlce rozhodl, že to musím nahrát ještě jednou.

Profíci doporučují první dvě stránky po skončení nahrávání přečíst znovu. Hlas se totiž dostane do správné polohy, zahřeje se a pokud nahráváte delší kus, který čtete vícero dní, až po zahřátí bude mít hlas podobnější vlastnosti. Popravdě – já raději všechno nahrávám najednou, jedním vrzem. Není pak potřeba řešit vyvážení mezi začátkem a koncem. A ty moje epizody jsou tak krátké, že není problém nahrávání opakovat několikrát.

Na rozcvičení nejsou jazykolamy potřeba

V jednom TED videu (7:50) jsem viděl výbornou techniku na rozproudění krve v těch svalech, které jsou důležité při mluvení. Stačí si chvilku zahrát na malé dítě, a foukat přes uvolněné rty a dělat pfrrrrrrr, lálálálá, bo-bo-bo-bo-bo-bo a zahrát si na sirénu. K tomu na plný kotel hučet a kolísat hlasem z hlubokého do vysokého tónu. A máchat rukama odshora dolů, no, podívejte se sami. Je dostatečně názorné :-)

Možná vás už napadlo, proč jsem ten zvukovej stan dělal tak velkej, když by přece stačilo se nějak jen obalit u stolu, při sezení na židli.

Pokud chcete podat co nejlepší „herecký“ výkon, pak vězte, že mikrofon sežere 20 % emocí. Kromě toho, při sezení si blokujete bránici a daleko dříve budete mít problém popadnout dech. V sedě se taky daleko obtížněji pracuje s gestikulací. „Gesta? Na mikrofon? Vždyť to nikdo nevidí!“ si určitě říkáte.

Chyba lávky.

V jedněch starých podkladech pro telemarketing jsem četl, že úsměv je slyšet i do telefonu. Nevím, jestli je to podložený nějakým výzkumem nebo ne, ale když se začnete usmívat, sami postupně budete mít pocit, že to funguje o dost lépe. Proto je ten můj stan velký. Abych u nahrávání mohl stát, dobře se mi dýchalo, měl jsem prostor na mávání rukama a dokázal ze sebe vymáčknout pozitivních emocí, kolik jen půjde.

Z mluvení vám vyschne v puse. Nachystejte si vlažnou vodu, ať můžete doplňovat tekutiny. Před samotným začátkem si dejte pomeranč nebo jablko, docela to pomáhá stáhnout z krku eventuální zbytky mastného jídla.

Pozor na mléko. Dostalo se ke mně, že pít mléko při nahrávání vytvoří povlak na hlasivkách, který udělá váš hlas prázdnějším a méně zajímavým. Experimentálně jsem to nezkoušel, protože mléka moc nepiju, ale mám pocit, že na tom něco bude. Po jednom anglickém čaji ta zvuková stopa skutečně nebyla ono.

Jak u toho mluvení nebýt „falešný“

Všimli jste si toho taky? Jakmile na vás někdo namíří kameru, nebo máte mluvit do mikrofonu, váš projev nepůsobí vůbec tak, jaký z něj máte pocit. Nestává se to všem, ale řekl bych, že tím bude trpět nezkušená většina. Bavil jsem se o tom s nějakými herci a říkali tomu „faleš.“

Kde se to bere? Dá se s tím něco dělat? Měl s tím problém i Jan Tleskač?

Při mluvení na mikrofon nebo do kamery se nám mozek přepne do jakéhosi „suchého“ módu. Místo toho, aby váš projev byl zajímavý, plný emocí a s rozdílnou intonací… huhláte jednotvárně, často pištíte víc nahlas než normálně a připadáte si velice nepříjemně.

Aspoň u mě to tak na začátku bylo. Sebralo to několik pokusů, než se mi povedlo přimět mozek představit si, že mluvím s kamarádem. To je ten klíč. Musíte v sobě vybičovat všechnu představivost co máte a vmáčknout ji do vašeho projevu.

Jak jsem psal výše — musíte trochu přehánět — mikrofon spolkne těch 20 % emocí. Pokud se běžně projevujete nevýrazně, při odebrání 20 % jste klidně i v záporu. Já byl. Nedalo se to poslouchat.

S hlasem je lepší aktivně pracovat. Zrychlovat, zpomalovat, nechávat pauzy na správných místech. Tvářit se, že jste právě v hospodě a popisujete kamarádům svůj den. Nepůjde to napoprvé. Možná ani napodruhé. Ale dřív nebo později, pokud budete ke svému projevu dostatečně kritičtí, tu správnou pozici najdete.

Jeden učitel u nás na gymnáziu mi kdysi prozradil, že když se učili mluvit před třídou, natáčeli se u toho na kameru a pak rozebírali, co dělají špatně. Pokud zůstanete svým vlastním kritikem, je tohle ta nejlepší cesta jak se zbavit slovních vycpávek a chyb v gestikulaci. Moc lidí k vám tak kritických, jako vy sami, nebude.

Pokud máte pocit, že je váš projev super, najděte si někoho, s kým ho můžete rozebrat. S každým hlasem se dá pracovat a vytrénovat ho do takové podoby, aby byl zajímavější. Stačí mluvit pomalu, rozvážně, z hrudníku, měnit tempo a intonaci, klást důraz. S praxí se to naučíte používat na těch správných místech.

Má cenu dělat produkovaný podcast?

Pro mě bylo rozhodnutí snadné. Bál jsem se, že nebudu mít dostatečně zajímavý obsah, tak jsem potřeboval, aby mi co nejméně lidí nadávalo za formu. Rozhodl jsem se pro větší produkci, která sebou nese zvýšené časové náklady. Třeba na míchání hlasu s hudbou. Taky jsem chtěl pracovat s podkresem tak, aby korespondoval s tím, co říkám. Ne vždycky se mi to povedlo. Pořád se učím.

Nabízí se dvě možnosti – buď budete podcast produkovat podobně jako já, aby v něm bylo co nejméně ruchů, aby seděla hudba se slovem, budete pracovat se strukturou a rozmýšlet každé slovo při psaní scénáře. Nebo se na to vykašlete, pojedete na „punk“ z patra, práci se zvukem omezíte jen na nejnutnější ořez a popřípadě přidáte nějakou tu písničku na začátek. Je to jen na vás. Nebojte se experimentovat. Nezamrzněte. Vyvíjejte se. Reagujte na vaše publikum (zas to ale nepřežeňte). Musí to celý bavit hlavně vás.

Já jsem rád, když mě při poslechu nic neruší. Když nemusím napínat uši, abych slyšel, co se povídá. To se začnu rychle nudit. Stačí se jen trochu zamyslet, a vybrat pro rozhovor lepší místnost. Vhodnější mikrofon. Čím více nábytku, koberců a závěsů, tím lépe. Co je ve volném prostoru a není holý rovný povrch, pomůže vám zbavit se zbytečných ozvěn.

Určitě jste si toho taky všimli při stěhování, když vynesete svoje věci a pak procházíte místnostmi. Zní všechny úplně jinak. Prázdně. Jako jeskyně.

Jak dělat podcastový rozhovor na dálku?

Když se vám nebude chtít hrát na „one man show,“ kterou dělám já, pak vám nezbude, než si sehnat hosty. Protože žijeme v jedenadvacátém století, není nutné, aby se člověk plahočil přes půl republiky, kvůli pár minutám záznamu.

Nejjednodušší se jeví konverzace po telefonu. Musíte myslet na to, že abyste hovor nahráli, potřebujete si zařídit vstup a výstup do počítače. U některých telefonů je to problém a proto většina reportérů i v televizi raději zapne hlasitý odposlech a nahrává mikrofonem rozhovor jako při telefonování na hlasitý odposlech. Nemá to rozhodně tu správnou kvalitu.

Můžete se tedy rozhodnout využít Skype, Google Hangouts, FaceTime nebo něco podobného. Pravda je, že kvalita Skype hovoru je často velice malá. Pokud budete chtít dosáhnout nejkvalitnějšího zvuku, aby bylo s čím pracovat, možnosti jsou dvě.

Buďto použijete specializovaný podcastový software (pro Win zdarma: Feenphone), který je schopný přenášet zvuk z mikrofonu ve vyšší kvalitě. Nebo budete oba mít na uších sluchátka, budete si volat skrze Skype/telefon, ale každý na své straně budete mluvit do svého mikrofonu, který budete zaznamenávat u sebe. Ten druhý vám potom pošle svůj záznam, vy ho smícháte, jako byste seděli každý v jiném studiu. Tahle cesta je nejlepší, pokud vám jde opravdu o kvalitní audio stopu.

Moje sluchátka

Přijde mi, že sluchátka jsou v celém tom procesu snad největší alchymie. Protože nemám zvukové studio, kde bych měl zapojené nějaké super monitory (repro, ne ty na obraz), rozhodl jsem se to vyřešit něčím na uši. Pokud se potřebujete při nahrávání poslouchat, což byste měli, pokud jedete live nebo něco, kde nemůžete udělat druhou nahrávku, potřebujete sluchátka co se označují jako „uzavřená“. To znamená, že nepropouští zvuk ze sluchátek ven do mikrofonu, který máte někde před sebou. Taková sluchátka ale často nejsou moc ergonomická, protože neslyšíte, co se kolem vás děje.

Já mám sluchátka polouzavřená, přenosná, starší model Beyerdynamic T50. Patří do kategorie super poměr náklady/výkon, ale stejně jejich původní cena byla nad 5 tisíc. Já jsem ale potřeboval vědět, jestli v tom projevu nebudu mít nějaké zvukové chyby. Tak jsem skončil u těchto.

Obecná rada od zvukařů zní — poslechněte si svůj výtvor na co největším počtu sluchátek, abyste zjistili, jaký z toho budete mít pocit. Třeba na sluchátkách pro Apple iPhone se osobně slyšet nemůžu, protože moc znám svůj hlas z těch „dobrých.“ Pro člověka, co ten „správný“ zvuk nemá vylisovaný v hlavě, je to poslouchatelné.

Sluchátka jsou často kompromis. Doporučuji se poptat u jednoho z větších prodejců. Nejlépe zajít do prodejny a vyzkoušet. Já mám problém, že mě hodně bolí uši, pokud mi na ně sluchátka dlouho tlačí, takže jsem vybíral opravdu dlouho. Rozhodnutí nelituji.

Software pro záznam

Začal jsem u opensource Audacity. Nebyl jsem spokojený s výsledky, které v něm můj mikrofon podával. Celé to bylo takové ploché a nezajímavé, jako kdybych mluvil do mikrofonu z mobilu. Snažil jsem se nějakou dobu experimentovat s nastavením. Nevím, jestli to bylo mým tehdejším nedostatkem zkušeností, nebo byl problém jinde. Z Audacity jsem dobrý výstup zkrátka nedostal.

Pak mi došlo, že si platím celý balík aplikací Adobe Creative Cloud a tam jsou i nástroje na práci se zvukem. Proč to nezkusit, když už mám CC legálně?

Rozhraní Adobe Audition

Zapnul jsem Audition, zapojil mikrofon, nastavil podle návodu na internetu a zapnul nahrávání. Výsledek, už na první poslech, mě neskutečně překvapil. I ve výchozím nastavení, bez velkých změn, jsem byl schopný dostat ze Snowballu daleko lepší výstup, než se mi dařilo několik měsíců z Audacity. Byl jsem polapen.

V tuhle chvíli jsem začal mít pocit, že by se ten podcast skutečně mohl začít dařit. Tedy, pokud budu mít dostatek námětů k inspiraci.

Teď k věci.

Záznam zvuku

První, stěžejní část práce s audio stopou, je její pořízení. Začínám vytvořením vícestopé nahrávky (každý hlas v jedné stopě, v samostatných stopách hudba).

Rozdělení stop v Audition

Pojmenování souboru je na vás (snažte se držet názvy výstižné). Protože můj mikrofon funguje optimálně ve 44100 Hz při 16 bitové hloubce, mám tak nastavené nové soubory rovnou. I když mikrofon fyzicky snímá jen jeden kanál, záznam provádím ve stereu (stejný signál v obou kanálech). Lépe se s nahrávkou pracuje při míchání s hudbou (ta bývá stereo). Při záznamu hlasu pro voice overy, komentáře, rozhovory je důležité nahrávat každou osobu na jeden mikrofon v MONO režimu. A to většinou i pokud máte „stereo“ mikrofon.

Kdybyste zaznamenávali dva samostatné kanály, stereo záznam z mikrofonu vám udělá práci komplikovanější. Jednak si budete muset setsakramentsky hlídat odkud na mikrofon mluvíte, ale hlavně se může stát, že vám tak vznikne binec, který se bude obtížně postprodukčně vyvažovat. Je jednodušší rovnou pracovat s mono záznamem.

Soubor pro nahrávání máme vytvořený, je na čase zmáčknout to červené tlačítko.

Nahrávání zvuku

Aby bylo možné do stopy nahrávat, musí mít zvolené [R] tlačítko (Arm For Record). Pokud máte uzavřená sluchátka (nebo zvukaře) a chcete monitorovat vstup, potřebujete mít zapnuté ještě [ I ], které je vedle toho R. Slouží právě pro monitorování. Jen pozor, pokud budete nahrávat se sluchátky blízko mikrofonu a nebudou dostatečně izolovat přehrávaný zvuk, potom bude slyšet až do mikrofonu a ve stopě, co nahráváte. Já mám ten proces zažitý. Nahrávám bez monitorování. Jakmile jste připravení, můžete zmáčknout Record.

Ještě než začnete mluvit, na začátku každé nahrávky nechejte vždy alespoň 10 vteřin absolutního ticha (já se snažím ani nedýchat). Může se vám to hodit později, při potřebě zbavit nahrávku „šumu.“ Tenhle kousek záznamu pak budete moci využít pro naučení zvukového profilu a zmiňované opravy.

Zpracování zvuku

Když jsem začínal a neměl jsem dobře zajetý systém, potřeboval jsem hodně vyčistit zvuk.

Zpracování zvuku
Na začátku pokus o ticho (na záznamu je vidět vlevo poměrně velké množství šumu a hluku v pozadí, s takovou nahrávkou se bude pracovat špatně).

Nevhodně jsem tehdy opravoval chyby ve Waveform editoru. Postupně jsem přišel na to, že je daleko lepší, podobně jako při práci s obrazem, použít nedestruktivní opravy a úpravy až ve vícestopém editoru. Řezat zvuk a upravovat hlasitost nebo odstranit zbytečné kousky tam.

Umožňuje mi to pak pracovat pohodlně a nedestruktivně, vracet se když se rozhodnu, že je něco potřeba předělat někdy v budoucnu (zatím jsem po vydání nic neopravoval, tedy se jedná jen o teorii — ta možnost tu je).

Detail zvukové stopy

Při práci se zvukem postupuju zleva doprava. Kdybych začal od konce, velice obtížně se mi pak bude přesouvat to, co je už zpracované, na správné místo v případě zkracování, nebo úpravě mezer.

Stejně jako platí u focení — jakmile si fotograf řekne: „tohle opravím ve Photoshopu“ měl by dostat facku. Cokoli, co můžete udělat na místě „v hledáčku,“ vám ušetří čas, který pak můžete strávit s rodinou, kamarády nebo obyčejným flákáním.

Úpravy zvuku
Single-band Compressor
Redukce zvuku
Zvýšení hlasitosti
Multiband Compressor

Pro zpracování hlasu používám Single-band compressor, Adaptive noise reduction (podle toho v jakém binci nahrávám, většinou je vypnutá) Amplify (zvýšení hlasitosti) a Multiband compressor — oba kompresory působí na hlas tak, aby jej zesílily a potlačily šum v pozadí. Jsou nastaveny jen jemně, ale je to alchymie, moje čísla nebudou na jiné audio stopě fungovat. S tímhle pořád trochu bojuju.

Proto když nahrávám, snažím se už rovnou mluvit tak, aby na místech, kde mají být pauzy, byly. Abych moc nefuněl do mikrofonu a nemusel se moc opravovat. Pak mám v postprodukci minimum práce.

Se vzrůstající únavou v případě delší práce na jednom dílu to bývá složitější. Když jsem některé epizody nahrával třeba ve 3 hodiny ráno, chybám se vyhnout zkrátka nedalo.

Po nahrávání si ten záznam neposlouchám celý. Rovnou jak míchám, přidávám hudbu a pokračuju dál tak, abych za sebou nechával čistý a upravený výsledek. V průběhu práce si několikrát pouštím celý podcast od začátku až do bodu, ve kterém jsem s editací skončil.

Kontroluju tak jestli na sebe jednotlivé části navazují, jestli je úvod dostatečně zajímavý a jestli někde něco nedrhne.

Z jedné audio stopy řezáním vytvářím kousky, které skládám za sebe s takovými pauzami, aby seděly do celku. Pokud je to potřeba, na začátku/konci vyříznutého kusu stáhnu hlasitost tak, abych se zbavil prskání/ruchů a aby se mezi sebou jednotlivé kousky daly napojit na sebe. Ten odhad časování je vyloženě otázka pocitu a intuice.

Na začátku jsem to dělal moc násilně a první epizody je problém poslouchat — najednou zmizí šum za hlasem, ozve se absolutní ticho. Ruší to. Proto ostatně používám podkresovou hudbu, která trochu toho šumu schová a popřípadě zakryje i nějaké ty méně šťastné editace návaznosti ve vyprávění.

Hudba na pozadí

Hudba se míchá se zvukem tak, aby nerušila samotný projev. Musí být výrazně méně hlasitá. Na začátku jsem experimentoval se vzrůstající hlasitostí hudby, když nemluvím. Ale to se nesmí přehánět. Taky jsem u prvních epizod měl tu hudbu zbytečně nahlas. Teď se to snažím více eliminovat, aby mi hlavně bylo rozumět.

Momentálně svoje podkresové skladby kupuju na Audiojungle. Vybírám takovou hudbu, aby neobsahovala vokály, protože by se „mlátily“ s mým vlastním hlasem. Zároveň mám aktuální zásek na instrumentální hudbě. Moc mi nevyhovují syntezátorové věci, ale to už je otázka vkusu a přístupu. Mám sen, že bych si chtěl nechat nahrát něco na míru, ale protože to náklady ještě znásobí, zatím jsem to odložil.

Protože Audiojungle umožňuje práci na seriálových produktech, podcast je tedy seriálem. Jednou zakoupená písnička může být použitá až pro 52 opakování, podle licence. Ty se mohou u jednotlivých skladeb lišit. Já jsem si vybudoval seznam cca 15 skladeb, které v podcastu mezi sebou míchám.

Nejlepší nejsou hotové písničky, ale „music kits,“ tedy skladba, která je rozložená na části, které pak můžete natáhnout podle vlastní potřeby. Důležité je, že se v nich často vyskytují smyčky jen s jedním nástrojem, které jsou výborné na domíchávání jako začátek pod mluvený projev (příjemnější, odstupňovaný nástup hudby). Když už není k dispozici vhodný Music Kit, kupuju písničky aspoň v „baleních“ — Music Pack. Jsou cenově výhodnější, často jsou v jednom žánru a hodí se k sobě.

Výběr hudby je ale neuvěřitelná alchymie na hodiny přehrabování. Přišel jsem na to, že nejlepší je poslouchat co používají ostatní, hledat co se používá ve filmech a seriálech a podle toho se inspirovat žánrem. Pak člověk spíše ví, co může chtít. Stačí si jen najít, jak se řadí ta písnička, co se mu líbí a najít nějaké podobné. Tedy, pokud se nerozhodnete koupit vyloženě tu stejnou. To nebývá levná záležitost.

Free hudbu jsem vzdal po měsíci experimentování. Kvalita mě nijak neuchvátila a hlavně, je to spíše elektronická syntezátorová produkce, která mi k tomu mluvenému projevu nepřijde příjemná. Je to jen osobní pocit. Já to dělám takhle.

Pamatujte na to, že hudba nesmí být pod úplně celým podcastem. Daleko údernější je, když je jen někde. Můžete mít ale klidně jen jeden podkres pod celým vaším mluveným projevem. Nebo hudbu používat jen do prostřihů mezi scény a projev nechat bez podkresu. Popřípadě mít nějaký úvodní jingle (tomu jsem se osobně vyhnul, protože jsem měl strach, že si vyberu nějakou šílenost a pak to budu muset roky poslouchat, raději tedy začínám rovnou anotací dílu a říkám tomu poznávací znamení). Hudbu používám pro oddělení jednotlivých částí epizody od sebe.

Struktura epizody podcastu

Stejně jako je důležitá osnova při psaní, při tvorbě podcastu to je podobně se strukturou. Pokud pracujete na něčem dlouhodobě, mělo by to mít formu a řád. Ještě než rozepíšu samotné části, musím se zastavit u té první. Ta je nejdůležitější.

Víte jak se říká, že člověk nemá soudit knihu podle obalu a vytvářet si předsudky o člověku, během pár prvních vteřin? No tak přesně tohle všichni děláme.

Právě proto je nezbytně důležité v jakémkoli produkovaném díle, ať je to knížka, časopis, e-mail nebo inzerát, ten okamžik prvního kontaktu. Vrazit nohu do dveří. Přinutit posluchače dávat pozor, aby se nechal nadchnout pro poslech zbytku epizody. V angličtině se tomu říká: „Lead with awesome.“

Jeden z mých oblíbených autorů se k tomu vyjádřil v rámci vývoje, kterým prošly jeho videa. Když začínal, nechával zbytečně dlouhý úvod bez „lákadel“. Divák se musel k tomu nejlepšímu propracovat až konzumací celého videa. Co ho mělo nejvíce upoutat bylo až ke konci. To přeci chceme, že? Aby se naše publikum prošlo celým obsahem až na konec. A tam je čekala odměna. Jenže, pozornost je potřeba přitáhnout hned na první pohled. Nejlepší postup je vzít to nejzajímavější/šokující, vypíchnout na začátek a postupně rozkrýt celou cestu k „velkolepému finále,“ které je zopakováno na konci.

V jednom podcastu o podcastech, který poslouchám, to bylo rozebíráno jako model ve tvaru písmene „e“. Začnete od zajímavé části příběhu (prostředek), kde je ten nejpoutavější bod, pak se začnete propracovávat úvodem zpátky až do místa, kde jste začali a následujete do závěru.

Píšou se tak povídky, natáčí filmy, seriály. Je to obecně používané schéma, které u audio tvorby funguje obzvláště dobře. Je to takový trochu podfuk, protože úspěch je skoro zaručený.

Když k tomu použijete anekdotu, tedy popisování události jedné za druhou, každá nová věta vás vede dál, máte pak prakticky vyhráno. Chce to samozřejmě trochu toho štěstí. A odhadu. Dá se na to vypěstovat čich. Je to jako s virálním obsahem. Někdy se stejně netrefíte. Pochopitelně, jako všechno ostatní, to chce dostatek praxe.

Teď k té struktuře, tady je moje:

Počet kapitol v epizodě se mění podle toho, jaký příběh mám zrovna rozpracovaný. Obvykle pracuji v lichých číslech 3, 5, 7. I u fotografických souborů to docela funguje. Stejně jako v hudbě, je potřeba držet rytmus.

Nerudovský problém: Kam s ním?

Napsáno, smícháno, vyexportováno. Kam teď ty soubory nacpat, aby se k vám hrnuly tisíce poslechů a fanoušci vás začali zasypávat nabídkami k sňatku? Když odhlídnu od hostování na vlastním serveru, které bych moc nedoporučoval z důvodu potřeby napojení dalších služeb (musíte poskytovat RSS se soubory pro podcastové katalogy, budete chtít statistiky, je potřeba aby se nestalo že váš web je nedostupný a soubory nejdou stáhnout), pak existuje několik možností.

Já jsem si zvolil placený Soundcloud. Ten nejdražší. Protože má nejpodrobnější statistiky s rozlišením měst posluchačů. Myslel jsem si, že si podcast dám jen na iTunes. Ale ukázalo se, že takhle to nefunguje. Aby iTunes mohl podcast doručovat posluchačům, musí být někde jinde fyzicky uložené soubory. A ty potřebuje mít předávané do iTunes pomocí RSS kanálu. Soundcloud ukazuje samostatně statistiky poslechovosti a stažení, umožňuje stahovat soubory ve formátu MP3 na disk posluchače (bez omezení jen placené tarify) a dovoluje komentovat při poslechu z webu přímo na konkrétních místech záznamu.

Kromě Soundcloudu existují ještě specializované služby, které nabízí i nějaký marketing a další spolupráci. Nebo třeba i personalizovanou aplikaci „podcastové stanice“ pro iOS a Android, ve které můžete distribuovat posluchačům další obsah. Tyto služby pak pomohou i s distribucí do různých podcastových adresářů. Problém je, že jsou cílené na anglický trh a většinu nástrojů tak člověk v češtině nevyužije.

Já sám jsem nakonec přidal RSS s odběrem epizod právě jen do iTunes, prostřednictvím Apple Podcastconnect. Nedá se tam dělat nic jiného, než načíst RSS pro kontrolu nových epizod, zadat RSS pro distribuci epizod a podcast smazat/zakázat. Apple žádné statistiky neposkytuje, proto je potřebujete mít někde jinde. Proto ten placený Soundcloud.

Mimo jiné, pokud bych měl v záznamu nějakou fakt velkou chybu, jsem schopný na Soundcloudu, při zachování přesné délky, vyměnit audio soubor. Komentáře zůstanou, distribuce zůstane, jen se změní audio stopa.

Soundcloud záznam

Při publikování každého nového souboru si navíc na Soundcloudu můžete zvolit, jestli jej chcete nebo nechcete zahrnout do RSS se seznamem epizod (pro distribuci do podcastovacích seznamů, iTunes etc.). To se může hodit, když chcete oslovit jen fanoušky na Soundcloudu.

Pořád jsem sám se sebou nesvedl bitvu o YouTube. Spousta podcastů, i jako audio stopy, se tam vyskytuje. Spousta jich s tím přestalo. Stačí přidat nějaký obrázek, nějakou timelapse a nechat audio ať si jej najdou ti, co o něj mají zájem. Vyžaduje to přístup k YouTube jako k samostatnému kanálu. Musíte mít ale setsakramentsky dobře nachystanou hudbu a přihlášené nákupy, které máte provedené u kontrolovaného obsahu. Jinak se vám rychle stane, že najednou některé epizody zmizí. Pochopitelně, když se to dělá dobře a správně, nestane se to. Já jsem se pořád nerozhodnul, tak to stále nechávám otevřené.

Musíte k tomu mít web?

Já ho mít chci. Nutné to není, ale osobně bych to doporučil. My v JuicyFolio se na tenhle typ prezentací soustředíme a proto já pochopitelně používám jedno z našich vlastních řešení. Testuji tím službu a mám s ní kontakt. To je při vývoji jakéhokoli produktu ostatně snad nejdůležitější věc — aby sám autor (eventuálně celý tým) produkt používal a věděl, co na něm funguje dobře a kde by se to mohlo vylepšit.

Web vám umožňuje propojit všechny sociální sítě, mailing, další dodatkové informace a návštěvnost z vyhledávačů. Já osobně web ale mám hlavně proto, abych byl schopný dělat takový drobný „guerilla marketing.“ Podstrkávat odkazy nenápadně po internetu v různých diskusích, jako odpovědi na dotazy. Které ostatně v konkrétních epizodách opravdu najdete.

Mailing od Mailchimpu

Používáme ho pracovně, tak jsem na něj zvyklý. Z iPhonu pomocí aplikace Mailchimp Snap můžu jednoduše vytvořit mail s obrázkem, popisem epizody a přidat jednoduché tlačítko pro přesměrování přímo na detail epizody.

Mailchimp Snap

Vím, kdo si mail otevřel, kdo na odkaz kliknul (ano, kromě těch lidí, kterým to zablokuje adblock, ale kliknutí na odkaz se projeví.)

Nezneužívám maily k nekalým věcem a snažím se obsah pro mailing komponovat zcela jiný, než je jinde. Ten, kdo odebírá můj poštovní občasník, má ještě pár informací navíc, které se jinde nedají přečíst. Aby to nebylo těm, co se přihlásili pozdě líto, mám zapnutou možnost archivace, takže si každý může přečíst i předchozí rozesílky.

Mailing pořád u určité skupiny lidí rezonuje. Minimálně jako připomenutí – aha je nová epizoda. Pokud se vám podaří přijít na to, jak nabízet mailingem kontinuální příslib – máte vyhráno. Pokud za mail nabídnete něco jen jednorázově, hodně lidí si zaregistruje pouze nějaký „minutemail“ na jedno použití a stejně se k nim nedostanete. A já mám takový osobní pocit, že doba kdy se za mailing nabízel jeden ebook, který byl výčtem toho stejného co je na webu v blogu, začíná být pryč. Chce to nový vítr a zamyslet se nad tím, co by pro vaše publikum mohlo být zajímavé. A kombinovat různé kanály.

Hotovo? To sotva. Teď ta největší fuška — propagace

Když jsem po jedné epizodě zkontroloval Toggl, abych se podíval, kolik času mi zabraly jednotlivé části epizody: kolik příprava a psaní, kolik nahrávání, za jak dlouho jsem měl hotové míchání… Divil jsem se času, který padl na propagaci (bylo to skoro 7 hodin z celkových 24). Pokud to má být dobře a nenásilně, tak to jinak ani nejde.

Zákazníkům říkám, že mají dvě možnosti. Buď investují čas, nebo peníze (v ideálním případě možnost třetí: kombinace). Hlavně na začátku mívá nadšenec více času než peněz. Ostatně, pro ověření konceptu je správnější přístup to dělat postupně a sbírat feedback co nejvíce na přímo.

Rychle se to sčítá. Napsat status pro Facebook, text mailingu. K tomu vymyslet, jestli by se nedal „diversně“ provést nějaký partyzánský útok na fóra/komunity — o čem epizoda pojednává? Bude o to mít nějaká skupina profesionálů zájem? Můžu to dát do oborových skupin na Facebooku? Nebo na nějaká fóra na internetu?

Po sdílení pak velkou část času stojí reakce na komentáře. Odpovídání fanouškům, reakce na e-maily. Nezdá se to, ale po vydání epizody obvykle celý den nic neudělám. Jen odpovídám a komentuju. Když někdo reaguje, píše, je to velice příjemná práce. Je ale potřeba se zabývat i těmi negativními reakcemi. Zamyslet se nad tím, jestli je kritika konstruktivní a jestli se z ní nejde nějakým způsobem pro další epizodu poučit.

Co nemám rád, nenutím jiným

Tady je to myšleno na reklamu. Za účelem získání „sponzorských“ peněz. Nemám rád weby, které jsou oblepené reklamním sdělením jak dveře od elektrické skříně na rušné ulici. Proto jsem se rozhodl zkusit Patreon. Je to crowdfundingový portál, který umí vybírat odměnu pravidelně, třeba 1× nebo 2× měsíčně, když něco jako autor vytvořím a vydám.

Fanoušci si můžou rozhodnout, kolik mi maximálně za jeden díl dají, a sami si nastaví kolik peněz jsou celkem za měsíc ochotní obětovat. Je to super nástroj při obousměrné konverzaci s publikem, kdy se snažíte jim vyjít vstříc protože posloucháte na co se ptají.

Místo zprostředkovaného prodeje nebo zapojení do provizního systému (taková ta marketingová sponzorství), chci zkusit, jestli se bude lidem chtít platit mi nějakou tu korunu za textové přepisy epizod, bonusový materiál, poznámky navíc co jsem si dal dohromady při přípravě epizod a eventuálně i nějaký další obsah.

Díky motivaci, kterou mi pokrytí nejnutnějších nákladů za strávený čas poskytne, si budu moci dovolit věnovat se publikování častěji. Vyhradit si čas jen pro psaní a nahrávání. Pochopitelně, s počtem eventuálních fanoušků přibude i oné odpovědnosti.

Trpělivost přináší publikum

Výdrž, pravidelné opakování a práce s fanoušky. Inspirování se reakcemi, stálý vývoj konceptu a experimentování.

Po první epizodě se může stát, že se nikdo moc nad vaší tvorbou nepozastaví. Tady přichází to co jsem zmiňoval dříve — úspěch přes noc neexistuje — teprve po čtvrté epizodě si můžete připadat, že něco doopravdy děláte. První, druhá ani třetí, nejsou ono. Konečně u čtvrtého opakování činnosti najednou začnete cítit sami v sobě závazek. Že je na tom potřeba makat. Že nesmíte ty lidi zklamat. Že je potřeba to fakt brát vážně.

Z toho důvodu se hodí mít nachystanou celou sérii najednou. Já mám ale raději organičtější práci. Negativum je, že se mi nedaří držet přesně termíny vydávání epizod. Což je velký problém. Pokud chcete nabalovat publikum jako sněhovou kouli, potřebujete se držet rytmu. Za každou cenu. Když jsem to dělal, fanoušci přibývali jak na běžícím pásu. Pak mi do toho vlezlo narození dcery a ubylo času. Teď je to složitější.

Všem doporučuju – držet se harmonogramu. Udělat si pár epizod do zásoby a snažit se na nich pracovat tak, aby se ten interval, který si stanovíte dodržel (eventuální nemoc/dovolenou vykryjete tou záložní).

Optimální, jak jsem zjistil podle poslechovosti, je poločas vydávání o délce čtrnáct dní. To je doba, kdy se k novému dílu dostane většina publika, má na to čas a konečně si jej poslechne. Po dvou týdnech pak začíná poslouchanost upadat.

Něco málo čísel

Aktuálně mám vydaných 10 epizod, které dohromady představují tři hodiny čistého času. První byla spíše testem konceptu. Poslední je technicky a produkčně nejvyzrálejší. S každou další se kvalita a zpracování zlepšuje. Stejně tak se vydáním každé další rozšiřuje i moje publikum. Celkem jsem měl do ledna 2017 nějakých 26 tisíc poslechů.

Soundcloud statistika

Největším tahounem jsou ty díly, které se věnují penězům: Jak stanovit svou cenu bylo poslechnuto 4660, u mě na webu získalo přes přes 5000 pageviews. Jaké dávat slevy kamarádům má 3900 poslechů, přes 5000 pageviews na webu a 284 sdílení na facebooku. Desátá epizoda, Jak se propagovat bez peněz byla dokonce 42× sdílená na Linkedin (ostatní jen v jednotkách sdílení nebo nic), nasbírala přes 2000 poslechů a na webu udělala přes 4000 pageviews. Ostatní epizody mají nejméně 2000 poslechů.

Bez agresivních postupů jsem za první rok posbíral cca 260 mailových adres, přes 60 % příjemců si mail otevře a minimálně polovina z nich i klikne na odkaz. Odhlásili se jen dva odběratelé hned po rozeslání bilančního článku na konci roku 2016. Asi zavedu možnost při přihlášení vybrat si samostatný odběr nových epizod a odděleně informací ze zákulisí.

Na základě indicií a statistik, co mám, se bohužel nedá změřit moje publikum přesně. Odhaduji to někde okolo 1200–1500 lidí. Často si posluchači pouštějí jednu epizodu víckrát. Samotná návštěvnost webu mě až tak nezajímá. Web plní hlavně funkci propojení všech distribučních kanálů a místa, kde se dá získat k epizodám a o mé práci nějaká ta informace navíc. Na jednom místě, strukturovaně, takže není potřeba nic hledat. Pokud nechcete, bez webu se můžete obejít a vystačit si třeba se stránkou na Facebooku. Při použití vlastního webu máte mnohem větší kreativní prostor a sami si určujete formu prezentace.

Tím bych svoje představení práce na podcastu uzavřel. Pokud máte dotazy nebo připomínky, určitě se nebojte mi napsat. Diskutujte, sdílejte, komentujte, doporučujte kamarádům i známým a hlavně pokud si to chcete zkusit, tak začněte. Za sebe to můžu jen doporučit. Práce na podcastu mi přivedla do života tolik úžasných a šikovných lidí, od kterých se každý den můžu inspirovat, že mi ten čas strávený jeho výrobou za to stojí. Díky vám všem!

Tomáš Sobel je produktový manažer a designér, který pomáhá kreativním profesionálům lépe prezentovat jejich tvorbu a podnikání. Provozuje službu JuicyFolio a vedle poradenství produkuje také úspěšný audioblog Vaše jméno je vaše značka, kde sdílí rady a tipy pro klienty a kolegy z kreativního oboru.

Tomášova prezentace Na volné noze >

Chcete prodávat e-booky, školení nebo jiný produkt či službu online a postrádáte vhodný nástroj? Udělejte s námi Krok vpřed s prodejním systémem SimpleShop a SLEVOU 40 % pro členy navolnenoze.cz (20 % pro ostatní fanoušky). SimpleShop vložíte na svůj web jednoduše jako formulář (viz příklad), nastavíte si notifikace, platební bránu, párování či fakturaci plateb a můžete hned začít prodávat! Provozovatelé si účtují rozumných 5 % z obratu (max. 1.500 Kč měsíčně), nicméně vy jej můžete mít na 18 měsíců ještě levněji. Sleva 20 % platí do konce roku 2018 při zadání promo kódu KROKVPRED při registraci a jste-li členy navolnenoze.cz, kód slevy 40 % najdete v členské sekci (po přihlášení). Krok vpřed >

P.S. pro webaře: Prodejní formulář je responzivní, vkládá se jako JS objekt a lze jej stylovat pomocí CSS. Systém podporuje DPH, EET i různá API pro e-mailing, fakturaci, platební brány, párování plateb atd. Nabízí plugin pro WordPress na placené sekce a vkládání formulářů. Podporuje cizí měny, jazyky i různé daňové režimy.

Odběr novinek emailem

Nejlepší možností, jak sledovat novinky o podnikání na volné noze, je stručné upozornění na nové články v našem blogu emailem, společně s dalšími tipy a aktualitami. Zadejte svou emailovou adresu pro odběr novinek přibližně jednou měsíčně:

Ochrana soukromí: Váš email bude zachován v tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnut. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu na konci každé zprávy.


Chcete být úspěšní? Přidejte se!

Pro nezávislé profesionály pořádáme unikátní školení úspěšného podnikání na volné noze a můžete u nás také levně inzerovat svou práci široké veřejnosti. Sdružujeme stovky odborníků mnoha profesí a desítkám z nich jsme již pomohli rozjet úspěšné podnikání.

2005 – 2017 © Robert Vlach a Tomáš Sobel Mapa portálu ~ Ochrana soukromí ~ Sledování novinek Facebook Twitter LinkedIn YouTube SoundCloud RSS