Být svým pánem

Krátké zamyšlení nad hodnotou volného času v životě moderního člověka z pera zkušeného a zcestovalého autora, který měl možnost porovnávat životní styl kultur několika kontinentů a sám již roky pracuje na volné noze.

Možná, že po smrti jsme si všichni rovni. Ovšem najít něco, čím jsme si rovni i my živí, a na čem bychom se všichni – bez ohledu na věk, pohlaví, společenské postavení, fyzickou konstituci, národnost či rasu – shodli, je velmi obtížné… Jediná věc, která mě napadá, je to, že týden každého člověka má sedm dnů, den má dvacet čtyři hodin a hodina má šedesát minut. Ovšem ve způsobu, kterým si svůj čas prožíváme, nelze v žádném případě mluvit o rovnosti… a kdo ví, možná právě tento způsob prožívání času, který všem měří stejně, bude rozhodovat i o kvalitě našeho bytí (či nebytí) po smrti. Po dlouhých úvahách jsem přišel na to, že čas je největší bohatství, které máme. Totiž ten volný čas, o jehož způsobu trávení si můžeme sami rozhodovat.

Když se našinec zatoulá do Amazonské džungle, je jeho Západní životní styl konfrontován ze všech stran. Patrně tím osobně nejpřínosnějším je porovnání duchovního rozpoložení a nasměrování Zápaďanů a Indiánů dosud žijících ve vesnicích dostatečně vzdálených od civilizace. Když zde člověk nemá člun, moc dalších způsobů přemisťování nepřipadá v úvahu, poněvadž po pralese se těžko chodí a Indiáni ani nemají moc důvodů pro výpravy do nitra džungle. Když jsem v těchto místech pobýval, musel jsem se přizpůsobit jejich životnímu stylu a mohl jsem si všimnout, že jejich bytí připomíná něco jako klukovský svět Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Tím chci říct, že tito Indiáni jsou většinou pány svého času a tím pádem i drží otěže svého života pevně v rukou. Amazonie je nádherný, ale neúprosný kus země. Je to místo neustálého boje o přežití. Ani domorodci tu nemají nic zadarmo, takže v rámci svého klučičího života rozhodují nejenom o svém čase, ale i o tom, co bude dnes k jídlu. Když se jim chce, jdou si zarybařit či zalovit, když ne, tak se musejí spokojit s fádnějším jídelníčkem.

Brzy jsem si na tento způsob života zvykl. Jen tak se houpat v hamace a vnímat ducha amazonské džungle bylo krásné prožívání mého volného času… aspoň na pár dnů nic nemuset, nikam nespěchat, nic nezařizovat. Není divu, že Indiáni, kteří v tomto životním stylu žijí od dětství, jsou ušetřeni všech našich civilizačních poruch, neduhů a iluzí o tom, co je nezbytné a esenciální pro naše bytí. Tváří v tvář neustálému koloběhu života a smrti, který je v džungli patrný na první pohled, by nejeden občan civilizovaného světa změnil svůj úhel pohledu a objevil v sobě něco, co v nás naše civilizace ubíjí již od narození.

Být na volné noze pro mě znamená právě toto: mít čas od času možnost být svým pánem a objevovat jak v sobě, tak na nejrůznějších místech planety to, co by pro mě jinak navždy zůstalo zasuto pod stresem a shonem všedních dní. Kdo ví, k čemu a kdy mi přijde vhod to všechno, co jsem měl možnost poznat a zakusit díky tomu, že jsem se rozhodl být svým pánem…