Práce v IT na volné noze

Být na volné noze v IT je fajn. A když víte jak na to, tak je to doslova terno s nevídanou mírou svobody, životní rozmanitosti a pracovního růstu. Tento článek shrnuje 13 let zkušeností a nejlepší praktiky jak v tomto oboru vybudovat funkční a ziskové podnikání.

Informační technologie nejsou jistě nejlepší či nejzajímavější obor pod sluncem. Ale upřímně, seznam výhod v porovnání s podobnými standardními zaměstnáními nemůže být delší: vysoké výdělky, velká autonomie, malá zodpovědnost za ostatní např. v porovnání s managementem, nízká rizika, možnosti práce na dálku… a to jsou jen některé z nich.

Dnešní doba má jedno velké téma:

Nikdo nechce nic dělat.

Zdá se, že všechno budou dělat stroje. Prodejní asistentka mi nedávno zjišťovala, v jaké prodejně mají mou velikost kalhot — na iPadu. Letuška má plán letadla a cestujících také v tabletu. Auta se začínají řídit sama, policejní auta čtou sama SPZ a udělují pokuty za špatné parkování. Nikdo nechce nic dělat, všechno jen stroje. Startupy vyrábí programovatelné termostaty, sprchy, lampy.

Jenže. Ty stroje samy neudělají nic. Tu aplikaci na košile, ten termostat, či to rozpoznávání aut musí někdo naprogramovat.

Troufám si tvrdit, že umíte-li programovat, nebo jinak pracovat s IT na velmi pokročilé úrovni, máte navždy o práci vystaráno. Je to vlastně jakási meta-práce. Už se to nikdy nebude dělat jinak.

Zhruba před deseti, patnácti lety bylo hodně populární spojení work-life ballance. Nikdy jsem jej neměl rád a vlastně jsem jej nikdy nepochopil. Nastoluje totiž domněnku, že práce a život jsou v naprostém rozporu. Vlastně, že práce není život. Že práce je něco, co se má spíše nenávidět.

Tento článek je vlastně jakousi antitezí tohoto názoru. Ano, ne každý má štěstí, že se živí jako horský vůdce či testovací jezdec Formule 1. Denně ale potkávám desítky lidí, kteří pracují na volné noze, a co mají společné, je spokojenost. Málokdo by měnil. Málokdo by šel zpět.

V tomto článku se s vámi podělím o 13 let zkušeností v oboru IT na volné noze a o nejlepší osvědčené praktiky, jak může takřka každý fungovat nezávisle, ale přitom s dostatečným finančním zabezpečením. Uvedená doporučení se točí kolem programování, protože to je můj obor, ale s drobnými odchylkami je můžete vztáhnout na většinu IT profesí. Mezi ajťáky se pohybuji celý život, takže vím, že oborové rozdíly jsou vzhledem k našemu tématu spíše zanedbatelné.

Jak fungují firmy v oblasti softwaru

Obecně ve vývoji softwaru (a celkově v IT) existují tři druhy projektů:

1. Software na zakázku, kdy produkt prodáváme jednomu zákazníkovi, který určuje naši práci. Může se jednat o jednorázový projekt (např. malý web na podporu marketingové kampaně), či častěji o jednu velkou dodávku s následným servisem a vylepšováním.
2. Vlastní produkt je software, který se prodává mnoha klientům, od kterých se inkasují menší částky.
3. Interní software je produkt, který firma, jak z IT tak mimo IT, dělá sama pro sebe, aby jí nějakou specifickou business logikou pomáhal v podnikání. Jedná se většinou o specializované zadání vzešlé z potřeb managementu. Produkty, které jsou společné všem firmám (jako sklad, mzdy nebo účetnictví), se skoro vždy kupují hotové. Ale třeba věrnostní programy či softwarová podpora techniků v terénu se často liší a vyvíjejí na míru.

Každý druh projektu má svá ekonomická specifika a jejich nepochopení vede často k nesplněným očekáváním.

Každá aktivita firmy je orientována buď na náklady (cost center) nebo na zisk (profit center). Nemusíme zde zacházet do účetních detailů. Nákladové položky sice firma mít musí, ale jejich kvalita či rozsah v rámci rozumných mezí nijak zásadně neovlivňuje finanční výsledky a je zde tedy tlak držet náklady co nejníže. U aktivit orientovaných na zisk se naopak i mírná neefektivita projeví, např. do množství nedokončených objednávek. Tomu odpovídá tlak držet kvalitu nahoře a projekt nepodfinancovat, protože výsledná ztráta může být výrazně vyšší než úspora.

Co je pro jednu firmu nákladová oblast, může být pro jinou zisková a naopak. Firma, která dodává průmyslové obráběcí stroje, sice asi musí mít web, ale málokdo si bude z křesla doma googlovat nákup obráběcích strojů. Prodej půjde spíš přes jiný obchodní kanál. Webová prezentace bude asi hlavně povinností a vizitkou. Na druhou stranu e-shop jiné firmy je přímo věc, která na objednávkách pocítí horší slabší použitelnost, rychlost odezvy či design.

1. Software na zakázku a práce pro agentury

Píšu sice manuál pro profesionály na volné noze, ale začněme jednou naprosto klíčovou radou, která je platná ještě daleko více pro zaměstnance, neboť po podpisu smlouvy mají výrazně menší manévrovací prostor:

Skoro vždy je lepší pracovat v ziskové oblasti, než v té nákladové.

Nedokážu popsat, kolikrát jsem se setkal s nespokojenými a nešťastnými programátory, jejichž problém byl prostě v tom, že pracují v nákladovém projektu a firma šetří, šetří a šetří. Jako kontraktoři na volné noze máme manévrovací prostor větší, ale ekonomika věci je stejně neúprosná.

Software, jako např. různé webové prezentace na zakázku pro jednoho klienta, jsou z mé zkušenosti většinou nákladové, tedy cost center. Tím spíše, pokud jsou dodávané agenturami.

Musím říct, že právě majitele agentur docela obdivuji a respektuji jejich obchodní i lidské úsilí. Stojí totiž mezi dvěma mlýnskými kameny, které je drtí. Klient to chce co nejlevněji, ale programátor chce zaplatit co nejvíce. Tím, že nakupujícím, tedy klientem, je jediný subjekt, je dodavatel vůči němu při vyjednávání v mnohem nevýhodnější pozici, než kdyby dodával totéž řešení mnoha jiným zákazníkům. Pokud má cashflow od jednoho klienta v agentuře výrazný podíl, tím hůře. Dodavatel bude nucen dělat mnohé, aby takového klienta neztratil.

V případě nákladových projektů bude dodavatel vždy enormně tlačen jít s cenou dolů.

Před pár lety byl na českém internetu populární článek Proč talentovaní lidé opouští vaši reklamní agenturu — protože agentura bere špatné zakázky, protože neinovuje, protože přijímá průměrné lidi, protože šetří tam a tam… Autor v něm celkem dobře vyjmenovává důvody, proč se tak u skutečně dobrých zaměstnanců děje, ale naprosto mu nedochází právě ona ekonomická souvislost, díky které je takové řízení nutné. Samozřejmě, že se berou zakázky, co zaměstnance nebaví. Samozřejmě, že nebudou inovovat, když úplně totéž vytvoří zastaralou ale prověřenou technologií za třetinovou cenu. Samozřejmě, že budou najímat především loajální, zodpovědné a levné lidi a nikoliv zpovykané hipstery, kteří se už vidí v londýnském startupu.

Jak tedy v prostředí, které tlačí na cenu, jako nezávislý kontraktor obstát? Klíčem je přijít s něčím, co bych nazval pracovní páka neboli leverage. Tedy něco, čím znásobíte svou produktivitu a vyrovnáte šetřící tendence. Mohou to být již hotové šablony, či jejich znovupoužití, stejně tak sdílení užitečných knihoven, výhodné licence, pluginy pro WordPress atd. Dále to může (ale nemusí) být nová technologie, pokud skutečně přinese výrazný produktivní posun oproti těm současným.

2. Vlastní produkt a jeho vývoj — lepší a náročnější

Úplným opakem agentur je vlastní produkt, jehož vývoj je již z definice projekt na zisk (profit center) či přímo investiční projekt. Proto mají všechny ty Googly a Facebooky tak krásné kanceláře s vlastní kuchyní, bazénem a lezeckou stěnou. Tady jde o zisk.

V projektech orientovaných na vývoj vlastního produktu a tvorbu zisku je na cenu daleko menší tlak. Rozpočty mohou (ale nemusejí) být doslova astronomické, například v případě velkých zahraničních investic.

Je tu ale ještě jeden aspekt. Pokud jste extrémně dobří, bude těžiště vaší práce právě u klientů, kteří tvoří vlastní produkt. Obecně jsou tam lepší programátoři než v agenturách.

Důvodem je opět ekonomické uvažování. Představte si, že se specializujete třeba na optimalizaci rychlosti načítání webových stránek a jste v tom nejlepší v Česku. Z průměrného načtení stránky za 1 vteřinu dokáže běžný programátor pár triky stáhnout načítání na 200 milisekund, ale vy dokonce až na 50 milisekund. Budete-li tuto službu nabízet v agentuře vyvíjející nový web zmíněnému výrobci obráběcích strojů či microsite pro reklamu na jogurt, většina návštěvníků takových webů to ani nepozná. Jenže vy, jelikož jste skutečně nejlepší, budete chtít za svých ušetřených 150 milisekund navíc tučnou prémii. Ale doběhne vás ekonomická realita: klient, tedy jeden zákazník, to prostě nezaplatí. Výsledný efekt totiž pro něj bude mizivý.

Jiná situace nastane, pokud takto v Googlu zlepšíte třeba načítání Gmailu. Přínos z vašeho prvního percentilu se vynásobí stamiliony uživatelů po celém světě, kteří budou mít Googlí cloud trochu více rádi. Výhoda vlastního produktu je právě v množství uživatelů, které dokáže technicky vytěžit i malá zlepšení. A proto se v těchto firmách budou soustřeďovat nejlepší a nejlépe placení odborníci.

(Tento argument o přínosu kvalitních lidí zmiňuje na různých místech svého blogu programátor Joel Spolsky).

Je správné, že firmy s vlastním produktem přetahují odborníky z agentur, kde jejich mezní schopnosti nelze využít. Připravte se na to, že v takových firmách bude extrémní tlak na odbornost a skutečně budete soupeřit s těmi nejlepšími. Například se základní znalostí jQuery můžete pořád ještě celkem slušně fungovat v některých agenturách, ale v lepších startupech už budete odborně na chvostu.

U kontraktora je otázka, zda tento rozdíl agentura/startup hraje roli. Může, ale nemusí. Dobře placená práce na zakázku pro jednoho klienta (jako dodavatel či subdodavatel) může být velmi výhodná a podstatně méně riziková. Ovšem stejně tak lze v této oblasti najít i ty nejméně výhodné zakázky.

3. Interní software — něco mezi

Interní software může být mix obou a nelze jej proto obecně zařadit. Věc může mít efekt na zisk, ale současně platí, že čím levněji, tím lépe. V lepších firmách má charakter spíše vlastního produktu, protože obhospodařuje vlastní business mimo IT.

Dodnes si ale pamatuji diskuzi v jedné firmě, kdy mi programátoři vysvětlovali, že management u těchto interních systémů požaduje robustnost obrovských aplikací, ale rozpočet a termíny jsou jako na rychle spíchnuté webovky.

Klienti, jejich získávání a marketing

Jestli je něčím obor IT známý, tak je to obrovským převisem poptávky nad (kvalitní) nabídkou. Hned z kraje bych poznamenal jeden trochu smutný fakt. Dá se říci, že i pokud svoje podnikání např. jako programátor v některých ohledech flákáte (ona pověstná spolehlivost, marketing aj.), tak vás další a další poptávka i tak dožene a svým způsobem vám to trh (nikoliv oni klienti) odpustí.

Je to dobře? Těžko říct. Každopádně to mnohé zjednodušuje. Pokud začínáte, budou vám stačit dvě taktiky, pomocí kterých lehce získáte první zakázky do začátku. Jsou to zaprvé vaše sociální kontakty a za druhé běžné shánění práce odpovídáním na inzeráty a chozením na pohovory, jako kdybyste hledali stálý pracovní poměr.

Sociální kontakty

Doporučuji získávat následujícími třemi kanály:

• Mějte Twitter. Udržovat twitterový účet je kvůli omezení na 140 znaků řádově jednodušší než psát blog. Přitom je to taková vstupní brána do toho, že na internetu něco publikujete. Nepište moc, pište jen to nejlepší, co z vaší odbornosti vypadne. Lidé, kteří vás neznají, pak budou mít méně zábran vás sledovat. LinkedIn a katalog Na volné noze je taky fajn, pokud vám nevadí kontakt s headhuntery a častější odpovídání na poptávky.
• Choďte na meetupy. Takřka každá technologie má dnes svoje pravidelné měsíční setkání. Vyberte si dvě a pravidelně tam choďte. Věřte mi, že na takové akce chodí jiní lidé než ti, co si odsedí svých 9–17 v agenturách či korporacích. Chodí tam ti nejakčnější, lidé s vlastními nápady a s upřímným zájmem o obor. Sociální kontakt na meetupech je enormní. Všichni sdílí, co a jak dělají, co se dá využít k čemu, a v neposlední řadě, koho do firmy shání. Osobní kontakt a doporučení od někoho z firmy ještě před vlastním obchodním jednáním je opět obrovskou vyjednávací výhodou.
• Mějte GitHub a dodělejte pár drobných osobních projektů. Repozitáře na GitHubu neslouží k tomu, abyste ukázali, že zastřešujete obrovské opensource projekty nebo děláte roky na svém redakčním systému. GitHub je hřiště na zkoušení nových postupů, forkování (klonování) cizích repozitářů, vymýšlení nových úprav cizí práce atd. Např. při pohovoru vám bude aktivní účet na GitHubu k tomu, abyste ukázali něco zajímavého, kde ono něco může být třeba jen pěkně dotažená týdenní práce. Malý modul do Node.JS či knihovna chytrých triků s CSS může bohatě stačit.

Vtip je v tom, že v žádném jiném oboru nedokážete zaměstnavatele či klienta přesvědčit o vaši kompetencích tak rychle. Budete roky studovat na právníka či ekonoma a ve výsledku vás horko těžko vezmou na pozice pro absolventy, které jsou ještě horší než pozice, na které nepotřebujete VŠ vůbec. Pouze v IT si můžete vyhradit jeden dva týdny pro práci na projektu, který vás baví, a držet pak v rukou při vyjednávání o statisícových částkách bezkonkurenční přesvědčovací argument o vašich kompetencích.

Navíc pokud se váš miniprojekt ujme, patrně ho někdo na GitHubu zkopíruje a přidá nějaké vlastní úpravy. Věc si pak začne žít vlastním životem. A pokud jsem v minulém odstavci psal, že je efektivní takový vlastní projekt mít, ani nevím, jak vyjádřit, jakou sílu bude mít, pokud se stanete nějakým ideovým lídrem a budete zaštiťovat vícero lidí!

Odpovídání na běžné pracovní nabídky

Tuto taktiku jsem naprosto běžně používal v dobách, kdy sociální sítě a programátorské meetupy neexistovaly, a v současnosti je k sociálním sítím de facto komplementární.

V mém případě to probíhalo zhruba následovně:

1. Vyhledal jsem na internetu všechny možné inzeráty v oboru, kterému rozumím.
2. Vytipoval jsem ty, kde jsem tušil náklonnost k externí spolupráci na kontraktorské bázi — psali o možnosti práce jako OSVČ, šlo o jednorázové nábory, celkově flexibilnější firmy atp.
3. Perfektně jsem se připravil na pohovor. Bylo klíčové jednak dobře zapůsobit a jednak přesvědčit firmu, že jsem schopen jim pomoci, hned, anebo v budoucnu, právě v nějaké oblasti, kde mají mezery.
4. Navrhl jsem způsob práce jako externí kontraktor a to buď přímo u pohovoru, nebo následně v emailové komunikaci. Ubezpečil jsem je, že se na mě mohou kdykoliv v budoucnu obrátit. Důraz na budoucnost je důležitý. V agenturách je velká fluktuace jak lidí, tak především projektů. Stačí jeden velký klient navíc a agentura nestíhá a bude shánět spolehlivé lidi na výpomoc s projektem.

Pochopitelně většina firem vás odmítne právě z toho důvodu, že hledají někoho na hlavní pracovní poměr. Jenže, pokud jste udělali dobrý předvýběr, tak to překvapivě často vyjde. Navíc, jak jsem již psal, poměry se mění a dobrý manažer kontakty nezahazuje. Mi se například stalo, že při pohovoru ve firmě mi jako externistovi nemohli nic nabídnout, ale daný pracovník mě kontaktoval tři roky poté, když již měl vlastní firmu a pamatoval si mě, neboť jsem ho tenkrát zaujal. Byly z toho projekty, které trvaly mnoho let, přinesly mi stovky tisíc a výbornou spolupráci.

Projekty na volné noze

Zakázky na volné noze se liší v mnoha ohledech, a to především:

• Délkou — Jednorázové práce, jednorázové s následným servisem, dlouhodobé pravidelné práce atd.
• Intelektuální náročností — Většina programování, což je pro lidi mimo obor překvapení, je tvorbou a objevováním něčeho, co už bylo tisíckrát naprogramováno. Je jedno, jestli jste Slevomat nebo Dáme Jídlo, základem obou projektů je v podstatě webový katalog, byť velmi dobře provedený. Pak jsou ale problémy vysloveně algoritmicky složité. Je jich mnoho, namátkou třeba různé offline/online synchronizace, složitá interaktivní uživatelská rozhraní, síťová komunikace v reálném čase a další.
• Technickou náročností — Některé problémy a technologie si sednou, např. web v Nette, desktopová aplikace v .NETu apod. Cesty skrz onu technologii jsou prošlapané, jsou k dispozici manuály, postupy i školení. Opakem je ohýbání technologií: třeba mobilní či desktopová aplikace, ovšem napsaná v JavaScriptu, hybridní aplikace, multi-platformní aplikace napsané v různých exotických technologiích, nové programovací jazyky a další.
• Zábavností — Jsou prostě věci, které nás vyrábět baví.
• Kariérním impaktem — Jak dobře se mi projekt bude vyjímat v referencích?

Náročnost představuje zvýšené riziko

Intelektuální náročnost může být zabiják. Pokud např. problém potřebuje algoritmus vyvažování red-black stromů a vy nevíte, co to je, tak prostě na projekt nemáte.

Technologická náročnost je podobná. Její riziko spočívá především v hrozbě neznámých neznámých, které dokáží i několikanásobně protáhnout čas dodání či dokonce přivést celý projekt ke krachu — vaší chybou, neboť jste zakázku přijali.

Na tuto hrozbu mi vždy fungovalo to, že jsem problém klientovi vysvětlil, dohodl se s ním na fakturaci od hodiny a uvidíme. On tak bere riziko na sebe. Toto ale vyžaduje, aby naprosto důvěřoval mým schopnostem a pracovnímu nasazení. Na druhou stranu vy argumentujte tím, že klient je tím, kdo zvolený postup požaduje a odpovědnost za případné komplikace je tím pádem na jeho straně. Na problém neznámých neznámých způsobený ohýbáním technologií si dejte extrémní pozor. Mnohdy je nelepší od takové zakázky ustoupit.

Zábavnost není vše

Zábavnost je později v podnikání jasný požadavek na věc, ale zpočátku s ní zacházejte opatrně. Samozřejmě, zajímavý projekt je lepší než nezajímavý, ale pozor:

Méně zajímavý, dobře zaplacený projekt s malým rizikem může být perfektní.

Jednou jsem třeba programoval aplikaci, jejíž zadání jsem měl kompletně v excelovských tabulkách, včetně vzhledu a funkcionality formulářů. Byla to děsná otrava, ale nebylo to náročné. Věděl jsem, že tam nejsou žádná další rizika, že dostanu dobře zaplaceno, a že se u nového klienta skvěle zapíšu. Dnes už bych podobný projekt nevzal, ale tenkrát jsem byl za něj vděčný. Chtěl jsem být na volné noze a každé práce jsem si vážil.

Kariérní impakt

Kariérní impakt je věc, která je extrémně důležitá dlouhodobě, a právě proto si jí mnoho lidí celé roky neuvědomuje. Jde o to, že jako profesionálové na volné noze chceme růst profesně, finančně, ale i co do svobody, reputace, volného času a volnosti rozhodování.

Proto je důležité i v průběhu drobného podnikání střádat kariérní kapitál, tedy vedlejší nefinanční přínosy, které zužitkujeme v budoucnosti.

Jinak řečeno, každý projekt by vás měl nějak posunout kupředu. Trochu vám zlepšit brand. Trochu vám zvednout sebevědomí. Trochu vám zvýšit hodinovou sazbu. Trochu vám dodat zaplacených zkušeností, které můžete prodávat dál.

Budete-li roky a roky brát jakékoliv zakázky čistě proto, že vám přišly pod ruku a že na ně odborně stačíte, tak myslím, že není důvod být na volné noze. Daleko lepší je nechat se zaměstnat tam, kde si sáhnete na mnohem větší projekty s více lidmi v týmu.

Projektové portfolio

Každý nezávislý profesionál by měl mít vícero klientů. Totiž, nejde o to být jenom profesionál. Adjektivum nezávislý v tom má klíčovou úlohu.

Mnozí živnostníci jsou formálně vedeni jako podnikatelé, ale fakticky fungují jako zaměstnanci. Jsou sice profesionálové ve svém oboru, ale nejsou nezávislí. Jsou závislí na onom jediném klientovi. Už jen proto, že mají pouze jednoho.

Vícero klientů znamená, že nejste poddaní ani jednomu z nich. Opět myslete v intencích obchodního vyjednávání a co to znamená. Úplným opakem je vlastní produkt, který prodáváte. Klientů jsou pak stovky a s většinou nemáte žádný osobní vztah.

Nicméně! Jeden velký a důležitý klient má také své výhody. Je zde vzájemná důvěra, hluboká znalost jeho technologií (často implikující obtížnou nahraditelnost vaší osoby), výborná platební morálka, možnost takový projekt náležitě prezentovat atd. Ne nadarmo se říká takovým klientům trochu nepěkně cash cows — dojné krávy.

V praxi se mi v prvních letech podnikání osvědčil následující model:

• Necelou polovinu pracovního času věnovat jednomu stálému klientovi, který mi ve všech ohledech vyhovuje. Do požadavků bych ještě přidal, že u něj bych měl mít možnost dělat aspoň polovinu času na dálku nebo úvazek krátkodobě po vzájemné dohodě snížit či přerušit. Takový klient, pokud vám zároveň sedne oblast jeho podnikání a další osoby, s nimiž se u něj setkáváte, je takřka ideální.
• Třetinu času věnovat buď menším jednorázovým zakázkám nebo pravidelnému servisu těm klientům, kteří opravdu potřebují jen pár hodin měsíčně.
• A zbytek času mít jako rezervu nebo jej věnovat vlastnímu růstu a osobním projektům.

Důvod, proč doporučuji zpočátku tolik času věnovat jednomu klientovi je jednak to, že bude zdrojem stabilního finančního toku. Nicméně možná ještě hlubší důvod je skutečnost, že tento druh spolupráce je velmi blízký zaměstnaneckému poměru, ale už to má výrazné znaky svobody. A co je blízko zaměstnání, to se daleko lépe ve firmě vyjedná, protože je to i v jakési jejich bezpečné zóně.

Situace, kdy z pláže fakturujete tisícové hodinovky za konzultace s doutníkem v puse, ty přijdou později, až na ně budete mít onen kariérní kapitál. Ovšem poloviční úvazek s možností práce na dálku, to se pořád dá HR oddělení prodat jako Stabilní Zaměstnanec™. Zvláště pokud z nějaké zaměstnanecké pozice na volnou nohu odcházíte, tak určitě máte dost kontaktů na to si jednoho takového klienta sehnat.

Zde se také skrývá příležitost pro HRisty: Existuje mnoho programátorů, kteří se sice nechtějí upsat na zaměstnanecký poměr a chtějí zkusit nějaké to volnonožství a nomádství, ale pořád potřebují stabilní finanční zázemí a jistoty. Není nutné se chytrého člověka na pohovoru hned zbavit jen proto, že neakceptuje HPP a podpis vlastní krví.

Problém klienta je vaše příležitost

Další taková neintuitivní rada je nevybírat si jako klienty ty nejlepší a nejúspěšnější firmy, ale spíše ty, kde je nějaký problém, který můžete vyřešit.

Skvěle fungující firma bude mít perfektně nastavený výběr zaměstnanců, zastupitelnost, procesy, technologie a vy do ní zapadnete jako kolečko do soukolí s hodně ztíženou vyjednávací pozicí a malou autonomií. To není úplně strategické.

Vedle toho firma, která je sice obecně fajn, ale má nějaké mezery v oboru, kterému rozumíte, je zlatý důl. Pokud o úspěchu statisícových zakázek rozhodne váš dílčí vstup, (za dané situace de facto záchrana), tak nejenže budete při vyjednávání v neskutečné výhodě, ale dostanete i volnou ruku k řešení a ocenění týmu na konci projektu.

Aby bylo jasno, toto není výzva k nějakému vytěžování či dokonce zneužívání. Naopak, očekávání od vás jsou v nebesích a v takové situaci je skutečně nutné odvést perfektní práci. Je ale důležité si uvědomit, že to je právě to, co chceme dlouhodobě dělat — být vysoce placeni za specializovanou práci dělanou po krátkou dobu, nikoliv naopak.

Ať už budete pracovat pro agenturu či startup, koncept pracovní páky by měl mít nezávislý profesionál na paměti vždy, nejen v cenově kompetitivním prostředí.

Z běžných problémů programátora je nepřítelem číslo 1 nefakturovatelná práce, která většinou vzniká chybným odhadem situace na naší straně. A čím je práce náchylnější na riziko, tím tučnější musí být polštář v rozpočtu.

Cenotvorba

Není překvapením, že příjmy programátorů, kodérů či adminů na volné noze se velmi liší. Dle mých zkušeností se totiž pod označením na volné noze skrývá vícero způsobů podnikání či zaměstnání.

Předně je zde práce na takzvaný švarc systém, kdy sice formálně někdo podniká na živnostenský list, ale jde pouze o legální status. Styl práce a její řízení je stejný jako u zaměstnance a finanční ohodnocení je také srovnatelné, s nějakým příplatkem na daně.

Ale to není vše. Je velmi lehké podlehnout myšlence, že programování je vysoce intelektuální práce, že si jako volnonožci sednete do křesla a budete rozhazovat rady za tisícové hodinové sazby. Budete se vidět vedle business konzultantů, marketingových konzultantů a mnohých dalších. Jenže v softwaru a mnohdy v IT obecně je to jinak. Podobné pozice samozřejmě existují, ale na každou takovou připadá dvacet IT dělníků.

Nazvěme tento druh činnosti normální prací — věci, které prostě vyžadují sednout za počítač ráno a makat do večera, a tak dále, 20 dní v měsíci. Nudné věci, které se musí přepsat znovu. Opravy hloupých chyb a tiketů, které vám někdo přiřadí v systému na trackování bugů. Kódování designu, který není dobře navržen, ale management už to schválil. Když chcete postavit dům, musí někdo desítky hodin potit krev. Jezdit pro cihly tam a zpět. Nosit pytle s cementem sem a tam. Stejně tak pokud softwarový projekt zabere 1000 člověkohodin, tak zhruba 800 z nich bude mít charakter téhož, jen v elektronické podobě. A nic na tom nemění ani skutečnost, že i těch 800 hodin může být docela dobře zaplacených. Pořád je to největší díl práce, který někdo musí profesionálně a pečlivě zvládnout.

Vedle toho jsou ale další činnosti, které bych už tou normální prací nenazval. Sem patří především konzultace a školení. Tady jde o situace, kde efekt svého přínosu zákazníkovi násobíte. Vy, jako jedna osoba, víte, jak se má něco dělat, a řeknete to několika lidem, kteří pak mají všichni o něco větší pracovní produktivitu, násobeno jejich počtem. No a vaše odměna za přínos může být násobena stejně.

Nedávno jsem se bavil s kamarádem o jednom zajímavém fenoménu. Všimli jsme si, že nemálo lidí, kteří někde něco školí, mají při dotazu na finanční stránku věci tendenci to poněkud zlehčovat a dávat najevo, že to vlastně až tak výdělečné není. Nesmysl!

Školení, pokud dokážete zaplnit učebnu, je finanční terno a kdo říká, že není, tak patrně proto, že je na úplné finanční špičce. Bohužel či bohudík, právě ono zaplnění učebny a s tím spojený marketing, osobní branding a hluboké porozumění produktu či jeho dlouholeté studium je na tom právě to nejtěžší. Má-li vaše jméno zvuk a rozumíte-li něčemu unikátnímu, co tu zatím moc není, do hloubky, začněte se profilovat jako český expert na toto téma a začněte školit či konzultovat.

Určitě existuje i střední cesta, kdy sice normálně pracujete dle definice o dva odstavce výše, ale jste zároveň poptávaní na jednotlivé obtížné speciality za výrazně vyšší sazby.

V programování mám však zkušenost takovou, že u populárních jazyků bonus čistě za znalost něčeho navíc dlouho nevydrží. Cokoli kvalitního (jazyk či knihovna) se stane v krátké době mainstreamovou záležitostí a vaše výhoda tím bude výrazně snížena.

U různých specialit, jako jsou například serverové záležitosti (databáze, CI/CD, virtualizace, cloud) se podle mě specializace udržuje lépe, protože v projektu co do odpracovaných člověkohodin vždy zaujímají menší část.

Další možností je expandovat svůj záběr a kombinovat vícero souvisejících věcí s minimální ztrátou odborné hloubky. Například UX designér, který rozumí i programování, ten už dokáže přinést klientovi vyšší užitek než specialista v jednom z dílčích oborů. Přitom zrovna k čisté znalosti programování se dá přibrat spousta dalších zaměření, které nevyjdou z módy: výkon, bezpečnost, uživatelská analytika…

Cena se odvíjí i od toho, jak tomu říkáte

Můžeme probírat desítky faktorů, které mají na cenu vliv, od způsobu prezentace přes tvorbu nabídek po spolehlivost, ale ještě důležitější je znát základní pravidlo:

Odměna je odvislá od prezentované obchodní formy spolupráce.

Lidé přemýšlejí ve škatulkách. Rozumí pojmům zaměstnanec, externista, bodyshopping či konzultant. Škatulky fungují, protože zjednodušují přemýšlení. Můžete lavírovat někde mezi, třeba jako prémiový zaměstnanec, ale je to hodně těžké.

Abychom nezůstali jen u obecných principů, nastíním zde pro příklad svůj osobní názor na situaci programátora či kodéra v Praze:

Server Platy.cz uvádí průměrný hrubý měsíční plat na pozici Programátor 35.427 Kč (v červenci 2016). Jedná se ovšem o průměr celé ČR. Článek o platech v magazínu ICT Revue ze stejného období přitom tvrdí: „Nejnižší zaznamenaný plat u vývojáře působícího v Praze činil 35.000 korun“ — nejnižší pražský plat je zde tedy stejný jako celostátní průměr. I to mi však přijde extrémně málo.

I kdybychom měli počítat pražský plat 50.000 Kč měsíčně, což jsou z mého pohledu spíše juniorní peníze, jsme na hodinové sazbě zhruba 300 Kč/hod. Tomu odpovídá má zkušenost, že hodinová sazba 300 až 400 Kč je takový živnostenský základ a cokoliv nad 500 Kč/hod už se dá označit jako dobré, především pokud jde o ideální situaci stabilních klientů, jimž fakturujete takřka celou pracovní dobu bez dalších vícenákladů.

Psychologická hranice 100.000 Kč měsíčně odpovídá hodinové sazbě 600–700 Kč/hod a to si myslím, že by měla být minimálně v Praze základní meta každého schopného freelance programátora. Samozřejmě, že vám tyto peníze nikdo nedá jen tak. Ale s možnostmi specializace, jaké dnes i na českém trhu jsou, si na ně může sáhnout každý, kdo ke svému podnikání přistupuje skutečně proaktivně.

Cenová konkurence zaměstnanců

Konkurence v podobně zaměstnanců je něco, čemu bych zde rád věnoval větší pozornost, protože podle mého názoru určuje celkovou cenovou dynamiku trhu. Je to hrozba i pro nižší hodinové sazby, které jsme rozebírali výše. Zejména v situaci, kdy máte jistou znalostní výhodu, ale technologie se stane běžnou i mezi zaměstnanci.

Přesuneme-li se nad nějakých 1.000 Kč/hod, i tam se samozřejmě dostat dá, ale právě v rámci práce pro jednoho klienta už narážíme na tuhé hranice. Za tisíc korun na hodinu si může firma najmout místo jednoho freelancera dva až tři zaměstnance a zde si každý manažer spočítá, jaký je váš versus jejich přínos. Potřebujeme nějakou páku. Buď vzácnou specializaci, nebo… přeskočit do vyšší škatulky.

Mezi 1.000 a 2.000 Kč/hod je zajímavé pásmo. Mnoho freelancerů považuje tyto sazby za nedosažitelné, ale ve skutečnosti jde o ceny, za které firmy naprosto běžně nakupují programátory od jiných firem. Například UX designéra, který se mnou pracoval za plat kolem 60.000 Kč, si můžete koupit od jedné známé české firmy za cenu 8.900 Kč za manday, což je zhruba 1.100 Kč/hod nebo také 176.000 Kč měsíčně. Obdobně i já jsem kdysi dávno pracoval jako kontraktor pro firmu, která mou práci PHP vývojáře prodávala za 1.200 Kč/hod a já, živnostník, jsem z toho měl polovinu, tedy 600 Kč/hod.

Napozicovat se jako spolehlivý kontraktor v této cenové hladině je výrazně těžší, než jednoduché živnostničení s lepším než zaměstnaneckým platem, což je ideální start.

Abyste mohli fakturovat vyšší částky v pásmu nad 1.000 Kč/hod, musíte si uvědomit, proč jsou firmy ochotné takové částky zaplatit. Tvrdím, že hlavní důvod, proč vám někdo těch ±1.500 Kč za hodinu dá, je ten, že na to neumí nebo se mu nevyplatí najmout vlastní zaměstnance. Taková práce musí být v ideálním případě dostatečně specializovaná, aby jí nebylo u klienta tolik, že se mu vyplatí sehnat si na to někoho in-house. Navíc nejde jen o prosté porovnání platů. Najmout znamená vše, od toho to umět (mít schopného HRistu), poznat dobrého odborníka, převzít zodpovědnost na sebe, podstoupit veškerou tu byrokracii, špatnou možnost ho propustit atd. Proto firmy outsourcují někdy i celá IT oddělení a pořád se to vyplatí.

Dalším důvodem, proč si velký kontraktor účtuje větší peníze, jsou skryté náklady na pokrytí obchodní kontinuity, zastupitelnosti, právních rizik atd.

Cenová špička

Asi není třeba rozebírat, že technologie typické pro korporace vždy přicházejí s výrazně vyšší cenovkou. A pokud budete konzultovat a budete v tom dobří, půjdou vaše odměny ještě výše. Kamarádi, kteří se na takovou úroveň dostali, si účtují kolem 2 až 3 tisíc Kč/hod. Konzultační cena takřka nemá strop, zvlášť když se podíváme do světa korporací či ještě lépe za oceán do Spojených států.

Z technických aspektů řízení cenotvorby nemohu nezmínit jednu otázku, které jsme se již dotkli, a tou je problém odpracované versus fakturovatelné práce. Setkávám se často s profesionály, kteří vynaloží mnoho času na činnosti, které žádnému klientovi fakturovat nemohou: práce na nabídkách, marketing, emaily, dojednávání zakázek atd. Tento neplacený čas se pak nutně musí objevit ve vyšší hodinové sazbě počítané všem.

Tohle na volné noze nemine nikoho, kdo dospěje na jistou úroveň, často spojenou právě s konzultační prací. Mě osobně to přijde do začátku extrémně náročné, nezajímavé a doporučuji se tomuto problému úplně vyhnout.

Definuji-li práci jako čas, kdy se jakkoliv zabývám něčím, co není moje, tak z počátku hledejte takovou formu spolupráce s klienty, kde budete mít alespoň 80 % pracovního času zaplaceno stálou hodinovou sazbou. Meetingy, návrhy, řešení problémů s kolegy, čtení specifikace, ale i jakékoliv čekání, neproduktivita způsobená klientem, prostě všechno. Je-li to pro klienta, tak na to platí hodinová sazba nebo manday.

Již výše jsem uvedl rady, které do toho zapadají. Například doporučení mít spíše méně než více klientů a jednoho hlavního stálého. Tím odpadá neustále sjednávání zakázek a režie z toho plynoucí. Může to být i výhoda práce v kancelářích u klienta, kdy znáte čas příchodu a odchodu, člověk nemá tendenci prokrastinovat a takové ty Facebooky, soukromé záležitosti a kávy v kuchyňce, to je pak oněch nefakturovaných 20 %.

Nemůžu dostatečně zdůraznit, jak tento přístup neskutečně ulehčuje celé bytí na volné noze. Jediná výjimka, kdy profesionál skutečně pracuje, ale nedostane zaplaceno, je práce na sobě. Sem patří vzdělávání, marketing a technické práce jako webovky, blogy či sociální sítě.

Práce na dálku

Fenomén práce na dálku (vzdáleně, remote, telecommuting) způsobený domnělou elektronizací práce prošel stejnými fázemi trendové křivky jako technologie samotné. Jsou to fáze spouštěč (internet), vrchol nerealistických očekávání, deziluze z reality, zatracování (pověstné vylévání vaničky i s dítětem) a postupné znovunabírání popularity v situacích, kde to může realisticky fungovat.

Po zhruba dvaceti letech můžeme říci, je se již naštěstí nacházíme v poslední fázi a máme vyřešeno spousty porodních bolestí od nedostatečné infrastruktury po chybějící softwarové nástroje. Dlouhodobě funkční remoting je, nicméně, i přesto výzvou.

Hlavním úvahovým klamem je myšlenka, že dělá-li se práce elektronicky, pak, jelikož máme internet, je možné zúčastněné strany jakkoliv oddělit.

Říkalo se, že pokud můžete nějakou práci dělat z domova, tak jí taky může dělat kdokoliv z Indie. Právě Indie a Indové se tak v minulosti stali symbolem outsourcingu, v IT především v oblastech jako jsou vývoj software a zákaznická podpora. V obou případech, troufám si tvrdit, s naprosto bídnými výsledky. Neznám doslova nikoho, kdo by měl právě s tímto pozitivní zkušenosti. Byla to slepá ulička.

Pracovní nástroje jsou čím dál tím lepší. Ale když to sedřeme na dřeň, i kdyby všechny programovací jazyky, utility a vývojářská prostředí fungovaly tak hladce, jak jen to jde, co nám zbude? O čem to celé bude?

Remote práce je o komunikaci

Komunikace se zadavatelem a s ostatními členy týmu je to, co celému projektu umožňuje existenci. Vše ostatní je čistá exekutiva. To, na čem práce na dálku stojí a padá, je zvládnutí komunikace.

Není problém vzdáleně pracovat, problém je vzdáleně komunikovat.

Tedy včas, spolehlivě, bez šumu a o docela složitých věcech — o všemožně propletených systémech, vizuálních designech, dlouhých chybových hláškách atd.

Poptáte-li se lidí, kteří pracují v IT, dostanete skoro vždy stejné reakce: každý ví o někom, komu to skvěle funguje již léta, i o někom, komu to ve firmě nefungovalo vůbec.

Jedna z velkých chyb je předpokládat, že protože jste programátor, tak je remote automatická věc. Hloupost. Na váš remote způsob práce musí být připraven celý tým.

Procesy, způsob komunikace, četnost meetingů, řešení problémů, to všechno se prostě dělá jinak, pokud všichni sedí na jenom místě. Pokud do takové firmy vtrhne jeden nový externista s požadavkem delší práce na dálku, může dojít k velkým rozepřím. Lidsky řečeno, budete s tím ostatní doslova štvát. Každý, ale doslova každý malinký problém bude umocněn tím, že tam nejste. A lidé vám budou věnovat méně pozornosti.

Dle jedné studie je nejbohatší komunikace mezi programátory tváří v tvář u tabule. Všechno ostatní je horší. Tváří v tvář bez tabule nelze projednat vizuální aspekty (struktury, diagramy). Po Skypu jste ošizeni o spousty emocí, člověk má tendenci být neempatický a stát si suše, fakticky za svým. Po chatu je to ještě horší, nikomu se nechce složité problémy vypisovat či dokonce kreslit. A email, ten je skvělý pro jednorázovou a asynchronní komunikaci (na druhou stranu musím čekat).

Já se s tímto hodnocením naprosto ztotožňuji. Jeden hodinový pokec s barevnými fixy u tabule u klienta a může být na týdny vystaráno. Zkuste totéž po mailu a výsledkem bude leda tak frustrace.

Dle toho, kolik lidí je na projektu zainteresovanáno, budou různé projekty na komunikaci různě závislé.

• Osobní projekt, kde jste zadavatelem i pracovníkem, je nejjednodušší. S těmito činnostmi mám dobré zkušenosti právě na různých nomádských dovolených, kde je na ně dostatek času a nemusí se komunikovat.
• Projekty o jednom dodavateli, který komunikuje přímo se zadavatelem, jsou na remote také skvělé. Ještě lépe pokud pracujete s jedinou, ustálenou a dobře zvládnutou technologií. Například webová aplikace v Nette, kódování designu ap.
• Větší projekty sklouzávají na remote k tomu, že nejenže roste množství komunikujících stran, ale typicky mají vícero částí a mnoho použitých technologií: backend, frontend, API, separátní UX, mobilní appku…

Ale větších projektů je většina. Co s tím?

Pokud začínáte a chcete pracovat na dálku, doporučuji přijímat na větších projektech jen zakázky, které mají jasně ohraničené styčné body se zbytkem projektu.

Jasné hranice totiž implikují jednoduchou komunikaci s ostatními.

Například máte-li dodat nakódované HTML soubory, tak je lehké komunikovat o tom, co je vaše zodpovědnost v případě problému: šablona vypadá špatně, je to vaše chyba; vypadá dobře, je chyba jinde. Budete-li dodávat JavaScriptovou aplikaci, tak ta bude daleko více propojená se zbytkem projektu a na Skypu či Slacku budete trávit více času. A pokud přijmete zakázku jako součást backendového týmu, který typicky tvoří samotnou páteř aplikace, žádné hranice vaší práce neexistují a mluvit vám může kdokoliv do čehokoliv, od výběru použitých knihoven po kódovací standardy.

Někdo by mohl říci, že nechuť zapojit se do stejné práce jako klíčoví zaměstnanci klienta je ryzí alibismus — mimochodem, ti budou typicky dělat pro firmu důležitější a těžší práci než externisté. Nicméně, chceme být přeci nezávislí profesionálové a toto slovo nepoužíváme jen tak pro nic za nic.

Výběr zakázek, které se dají skutečně nezávisle dělat, je jeden z nejlepších triků, jak si práci na volné noze výrazně zjednodušit.

Ideální by bylo, kdyby ve firmách dva tři dny v měsíci pracovali na dálku všichni. Firma by pak byla do vyladění různých komunikačních a technických procesů dotlačená.

On totiž ani ten technický aspekt nemusí být jednoduchý. Je-li dlouhodobě projekt vyvíjen na místě, nemůžete se do něj patrně jen tak zapojit odjinud. Tak například některé problémy, se kterými jsem se setkal, pramenily čistě ze síťové latence. Pak stačí, aby jedna část projektu běžela mimo vývojářův stroj a se zlou se potážete, typicky třeba u databází. U jiného projektu se počítalo s tím, že bude nutné namountovat vzdálený filesystém, což z lehké práce u moře udělalo doslova peklo na zemi. Jindy zase přes VPNku nešlo překládat interní domény (TLDs) atd.

Nakonec ještě připomeňme lidský aspekt celé věci. V mnoha firmách je pořád práce na dálku braná jako jakási výhoda či elitářství, idealizované různými obrázky notebooků na plážovém lehátku. U některých zaměstnanců to může vyvolávat latentní závist, která se projeví v případě problémů. I když technicky nebude chyba na vaší straně, tak tým může mít tendenci svádět problém na vás, protože „kdybyste tu byli, hned by se to dohodlo a vyřešilo.“ Obecně ani nedoporučuji např. mít různé nálepky s logem Na volné noze na notebooku, či se všemi členy týmu sdílet ony plážové fotky na Facebooku. Chcete být přeci ve firmě známí svou prací, nikoliv cestovatelskými zážitky!

Práce pro korporace

V 80. letech, kdy se informační technologie za mnoho peněz masivně rozšiřovaly do korporací, byl populární marketingový claim Nobody ever got fired for choosing IBM. Považuji tento slogan za geniální. Proč?

Protože přesně vystihuje, jak velké firmy fungují a čeho si cení. Na rozdíl od malých a středních podniků je hlavním požadavkem v korporaci stabilita. Stabilní, konzervativní růst bez výrazných rizik a bezpečně v černých číslech. Extrémně mnoho je v sázce. Hlavně nic neohrozit — současné příjmové toky, dobré jméno, PR, právní jistoty, intelektuální vlastnictví, vylobbované pozice… Korporace to u svých hlavních produktů hraje na jistotu a to se nás, jako nezávislých profesionálů, týká.

Omezování rizika dosahují korporace jeho delegováním, podpořeným skutečně megalomanskou dávkou peněz. SEO? Na to máme agenturu. Mobilní aplikace? Na to máme agenturu. Školení? Na to máme certifikované školící centrum s kurzy akreditovanými přímo od Microsoftu a s výhodnou smlouvou na tolik a tolik stovek hodin měsíčně. Všechna ta drobná rizika kolem technologií a jejich výběru, všechno to řešení UX problémů, designové trendy… nejlepší je se toho zbavit delegováním a přibalit k tomu pěkný balík peněz s jasným zadáním: Udělejte to rozumně dobré a nic nepokazte!

Měl jsem jednoho kamaráda, který pracoval pro velkou nadnárodní firmu, jejíž byznys pro miliony lidí jen v Česku obhospodařují desítky velmi složitých a drahých IT systémů. Hlavní náplní jeho práce byla jak jednání s dodavateli softwaru, tak jeho částečná integrace, což obnášelo občasné programování. Musím říct, že to musela být extrémně poučná zkušenost. Můj kamarád totiž viděl, že zaměstnavatel má doslova dvoje peníze. Viděl svůj dobrý, ale stále standardní plat IT specialisty a vedle toho ty miliony, které směřovaly přes tisícové hodinovky k dodavatelům, nezřídka za úplně stejnou práci. Rozdíl, zda bude hodinu programovat zaměstnanec, nebo se stejná hodina outsourcuje, mohl být i desetinásobný. A nejen to. Jak se později ukázalo, šlo nejen o výsledek tržní nabídky a poptávky (což je vlastně pochopitelné), ale o přístup doslova institucionalizovaný. Zaprvé, jde o rozdílné toky peněz — platy jdou přes HR oddělení se svými, většinou pro nás nevýhodnými, zákonitostmi. Vedle toho rozpočet pro dodavatele neměl de facto takřka žádný strop. A zadruhé, a to je nejdůležitější, firma k oběma nákladům přistupovala naprosto opačně: zatímco platy jsou náklad a nutné zlo, které je třeba omezovat, tak doslova a do písmene stejná práce dodaná dodavatelem byla vnímána jako investice, a tedy něco, co je dobré a co peníze zhodnotí.

Působení nezávislého profesionála v korporaci možné je. Ale pokud jinde dokáže váš neexistující brand vyvážit obrovská poptávka, tak zde to podle mě bez specifického osobního brandu často nejde vůbec.

Platí, že manažer, který bude o vaší práci rozhodovat, z vás musí mít onen pověstný pocit bezpečí. Musí mít tak trochu krytá záda. I kdyby projekt nakonec dopadl fiaskem, tak on vybral správně. Tedy tak, jak by vybrali ostatní manažeři, co do oboru nevidí. A chyba tedy nebyla na jeho straně.

Při práci pro korporace je tedy nutné marketovat se směrem ke stabilitě, zodpovědnosti a kontinuitě toho, co děláte. Není na to žádná jednoduchá rada, ale celkově má vzorec toho, co se pod tím rozumí, jasné kontury:

• Mít nejlepší brand. Tady jsem původně chtěl napsat být nejlepší, ale ono to není totéž, i když druhé je nejlepší cesta k prvnímu. Jde o to být ten jeden na danou technologii; jméno, které se každému vybaví. Když se jméno jako jediné vybaví i jinému manažerovi, než tomu, který vás vybral, těžko bude dané rozhodnutí kritizovat. Navíc nemusíte být technicky úplně nejlepší programátor či teoretik.
• Mít historii s konzervativními technologiemi. Scrum, Java, test-driven development… zkrátka věci, co mají pověst dělat software stabilnější, spolehlivější, řízení jednodušší a obecně managementu ulehčují práci. Na to v korporacích extra dobře slyší, daleko lépe než na lean-startup řízení či Node.JS.
• Působit jako autorita tradičními kanály, jako jsou knihy a přednášky, ideálně na drahých konferencích. Blogy a Twitter jsou fajn, ale v korporátu se trochu minou cílovkou. Naopak tištěné knihy a přednášky na podnikově orientovaných konferencích jsou dle mé zkušenosti vnímány jako něco tradičního, co je určeno těm s mnohaletými zkušenostmi. Pokud si firma povolá konzultanta, jehož knihy leží na stole programátorů, před nadřízeným se rozhodnutí obhájí daleko snáze.
• Dobré jméno, reference, solidní jednání a spolehlivost jsou také nezbytné vždy a neplatí to zdaleka jen pro korporace.

Korporace… v roce 2016

Jenže! Vše výše uvedené bylo pravdou ještě do nedávna. Přišly ale nové časy. Je zde výjimka, kdy i korporace mírně ustoupí ze své obsese outsourcingem a agenturami. A tou je situace, kdy ustoupit musí.

Změnu ve smýšlení přinesl obrovský boom relativně složitých technologií, od zdivočelých javascriptů po webovou analytiku, navíc podpořený obecným sklonem odborníků jít na volnou nohu. Tyto obory vyrostly tak rychle, že experti na ně u standardních dodavatelů chybí. Tým programátorů v Reactu si půl roku od jeho vydání prostě od Accenture neobjednáte, protože tam prostě žádní nebudou.

JavaScript je toho zářným příkladem. Korporace byly do této technologie donucené, protože až tak zaostat nechtějí ani ony. A když jim věc nedokáže dodat dlouhodobý stabilní partner, musí se podívat po jiných, třeba i menších a méně prověřených. Takto se mohou do korporací dostat nezávislí špičkoví odborníci či (jejich) malá SROčka.

Moderní korporace překvapivě pružně reagují na situaci, kdy jdou dotlačeny agilnější konkurencí do kouta. Firemní web či objednávkový systém může roky zaostávat za posledními trendy a nikomu ve firmě to nevadí. Ale běda, objeví-li se startup představující skutečnou hrozbu. Pak se celé IT oddělení začne horečně zajímat o UX, design, marketing a když je to priorita, peníze se najdou.

Prokrastinace, spolehlivost a vyhoření

Tvrdím, že prokrastinace je v zásadě pozitivní věc.

Vzpomeňte si, jak jste se na škole snažili dělat o zkouškovém období cokoliv, jen ne se učit. Může za to váš mozek. Moc dobře ví, že učení se na nudný předmět do školy vám reálně v životě asi bude k ničemu, že danou esej skoro nikdo číst nebude, prostě že je to ztráta času. Fakt, že se to udělat musí, ho zkrátka nepřesvědčí.

Prokrastinace mnohdy znamená, že daná činnost není v souladu s našimi cíli a zájmy. Pokud je to krátkodobé, tak se člověk musí hecnout, ale pokud jako profesionál na volné noze prokrastinujete dlouhodobě, tak děláte něco špatně.

Nespolehlivost je často druhotným následkem dlouhodobé prokrastinace. Profesionál je pak vůči klientovi nespolehlivý proto, že odkládal práci pro něj. Vyřešíme-li prokrastinaci, vyřešíme i spolehlivost.

První krok je si mezery ve spolehlivosti uvědomit a přiznat.

Pokazili jste zakázky vlastní nespolehlivostí? Oukej. Mě se to také stalo. Dobré je na tom to uvědomění, že nejsme dokonalí. Od té chvíle víme, že můžeme být sami sobě nebezpeční, že jsme dokonce schopni udělat pořádný průser.

Krátkodobě mi pomáhá předcházet situacím, které k prokrastinaci vedou:

• Dohodněte se s klientem, že budete pracovat u něj. On bude spokojený, vy budete mít méně rušivých podnětů, komunikace nebude váznout a ještě poznáte nový kolektiv.
• Neberte si složitou práci na dovolenou. Nebo si tam neberte vůbec žádnou práci pro klienty.
• Nepracujte doma, když to nejde. Máme coworkingy.
• Odmítejte technologicky špatně navržené projekty. Obecně, práce jde od ruky, když technologie sedí na úkol. Technologické patlanice prostě prokrastinaci přímo přitahují. A duše programátora úpí.
• Pracujte za lepší cenu. Odměna může být motivační. Vše dělejte za cenu, za kterou to děláte rádi.
• Pracujte po menších částech. Velké, nepřehledné projekty budí strach a nechutenství vůbec začít.

Horší je, když prokrastinace trvá třeba už třetí, čtvrtý projekt po sobě. Hrozí vám motivační vyhoření a je na čase si přiznat, že někde je hlubší problém. Patrně je to tak, že vás aktuální způsob podnikání a jeho zaměření prostě nebaví tolik, jak si myslíte. Nálady se mění, tržní situace se mění a nakonec i technologie se mění a není chybou si něco takového přiznat. Pak je nutné se zamyslet, jakou změnu ve své kariéře uděláte.

Michal Till je nezávislý vývojář, který prošel na volné noze dlouhou řadou projektů a převážně webových technologií až k frontendovým rozhraním. Žije a pracuje v Praze, ale také na cestách jako digitální nomád. Pokud vás článek zaujal, máte v hlavě spoustu dotazů a zájem o osobní konzultaci, můžete se Michalovi ozvat.