O podnikavé koze

Štědrovečerní Gatova pohádka s ilustracemi Adély Moravcové jako vánoční dáreček pro malé, menší a nejmenší děti.

Na statku za vesnicí žila jedna obyčejná koza. Žila normálním kozím životem – pásla trávu, tu a tam mečela, někdy koukala přes dřevěný plot na dění na louce či na návsi, jednou za čas někoho z rozmaru trkla, občas ji nějaký kluk švihl proutkem přes hřbet.

Jednoho dne však statek změnil majitele. Novým pánem se stal jakýsi bohatý chlapík z města, právník či advokát. Jezdil na statek drahými auty a k překvapení všech si kozu z jakéhosi milionářského rozmaru ponechal. Život kozy se nezměnil – totiž až na jednu věc. Tu tam za naším advokátem jezdili různí pánové. Společně sedávali buď uvnitř, když bylo škaredé počasí, nebo venku na dvorku, když svítilo sluníčko. Většinou vedli hovory o nějakých soudních přích, právnických záležitostech a podobných zapeklitých věcech.

Náš advokát často celou debatu končil slovy: “Nic se nebojte, spravedlnost dnes již nikoho nezajímá a právo bude na naší straně! Vysekám vás z toho.“ Když byl v obzvlášť dobré náladě, dodal ještě: „To by zvládla i moje koza!“ Pak ještě na jakási lejstra obtiskl pár svých razítek a bylo.

Koza se vždy tajně dmula pýchou, když slyšela, že vyhrát nějakou soudní při by zvládla i ona. A protože nebyla moc chytrá, začala si o sobě myslet, že je vskutku mazaná, inteligentní a schopná. Lichotilo jí to tak moc, že vždy, když tušila, že se jednání chýlí ke konci, přišla jako by náhodou blíž ke svému pánu a čekala, až pronese tu kouzelnou, sladkou větu.

Jednou však přijel jakýsi pán v doprovodu dvou mužů v černých brýlích. Advokát s pánem dlouho diskutovali v křeslech pod stromem. Advokát vypadal poněkud nejistě, koza se jakoby náhodou motala kolem a čekala na svoji minutu slávy. A protože zvyk je železná košile, z advokáta nakonec vypadla aspoň tato věta: “Spravedlnost sice dnes už nikoho nezajímá, ale pokud nezmizí aspoň část této smlouvy, nemáme zdaleka vyhráno.“ Při těch slovech několikrát zatřepal papírem, který držel v ruce. Pak položil dokument na stůl, obrátil se na svého hosta a řekl: “Pojďte dovnitř, dáme si panáka.“

Když muži zmizeli ve stavení, koza dostala skvělý kozí nápad. Pomyslela si: “Nechat zmizet ten papír… to je pro mě hračka… jsem přece jen hlavička mazaná.“ Hned nato přišla ke stolu, vzala papír do tlamy a začala jej pomalu a pečlivě žvýkat a polykat. Když oba muži vyšli ze dveří a zamířili ke stolu, došli právě včas, aby zahlédli, jak v kozí tlamě mizí poslední kus papíru. Oba muži náhle zbledli jako stěna.

Nemá cenu líčit, co bylo dál, když koza poznala, že jí místo pochvaly jde o život. Vzala nohy na ramena, přeskočila plot a uháněla k lesu. Běžela a běžela, dokud jí síly stačily. Za několik dnů se dostala až na místo, kde společně hospodařili skuteční hrdinové naší pohádky.

Byl to zajíc, kočka, liška a pes. Na palouku v lese měli pár malinkých políček, kde si každý pěstoval to, co měl nejradši. Zajíc mrkev a zelí, kočka brokolici a květák, pes ředkvičky a salát a liška od všeho kousek a k tomu ještě okurky. Zvířátka se domluvila, že si tu společně postaví domeček, který by je chránil před zimou, deštěm a větrem. Když pracovali pozdě do večera, společně v něm přespávali. Většinou však v domku byl jen jeden z nich. Hlídal úrodu, zatímco zbývající tři se věnovali svým záležitostem.

I stalo se, že právě na tento domeček natrefila naše koza. Byla zvyklá spát v chlívku a život pod širým nebem jí vůbec nevoněl. Chvíli ten domeček pozorovala z křoví, a když zjistila, že uvnitř je jen zajíc, rozhodla se, že si jej přivlastní.

Rozběhla se tedy k domečku a už z dálky volala: “Zajíci, zajíci, nějaký králík ti pojídá mrkvičku!“ Když zajíc, který právě podřimoval uvnitř, uslyšel, že mu někdo krade mrkev, rozběhl se ke svému políčku. Nikoho tam samozřejmě nenašel. „To je hloupý vtip, kozo,“ pomyslel si a loudal se zpět k domečku. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl v okně kozu a na dveřích nápis: ZDE BYDLÍ KOZA!

„To je opravdu, ale opravdu hloupý vtip!“ zamumlal si zajíc. Vtip to však nebyl. Když vzal zajíc za kliku, koza se na něj rozkřičela: “Zajíci, co děláš v mém domečku! Neumíš číst?! Jdi odsud pryč! To je můj domeček!“ Zajíc překvapením oněměl. Ještě chvíli se domníval, že s ním koza žertuje. Za chvíli mu došlo, na čem je. „Co je psáno, to je dáno, zajíci,“ pravila koza. „A tady je jasně napsáno, kdo v domečku bydlí.“ Zajíc prosil, hádal se, apeloval na kozí čest, domáhal se spravedlnosti. Vše marně. V jednom okamžiku koza vykřikla: “Právo je na mé straně… a vůbec: Já jsem koza rohatá, všemi mastmi mazaná, pořádek tu udělám, kdo se nedá – potrkám!“

Zajíc tedy odešel s pláčem. Vyhledal své přátele a pověděl, co se mu stalo. Pes řekl: “Zajíci, nic si z toho nedělej, půjdu k domečku a tu praštěnou kozu vyženu, jakože mi pes říkají!“ Jenže milý pes se přepočítal. Když došel k domečku a zakřičel na kozu, ta vylezla ven. Výhrůžně si stoupla, zahrabala kopyty a spustila: “Domeček je můj, je to tu jasně psané, právo je na mé straně.“ Pes znejistěl. Kozí rohy se výhrůžně leskly. Byly špičaté a ostré. A což teprve, když koza začala bojovným hlasem zpívat: “Já jsem koza rohatá, všemi mastmi mazaná, pořádek tu udělám, kdo se nedá – potrkám!“

Pes, ač nerad, musel uznat svůj nezdar. Na kozu si netroufl. Vrátil se smutně za kamarády a chtě nechtě povyprávěl o své porážce. „Nic si z toho nedělej, kamaráde,“ snažila se jej uchlácholit liška, “Já už něco vymyslím.“ Odešla k domečku a zaklepala na dveře. Koza vylezla ven se slovy: “Koho nám sem čerti nesou… ááá liška!“ Po několika zdvořilostních frázích liška začala: “Víš kozo, doslechla jsem se, že zde bydlíš, a že jsi skutečně chytrá a odvážná… Možná však nevíš, že zrovna dnes probíhá soutěž o nejchytřejší kozu… Támhle pod kopcem se to všechno koná… Kdo vyhraje, bude zvolen královnou všech koz! Myslím, že bys to mohla být právě ty!“ Koza se napřed nadmula pýchou a přikývla: “Se ví, jsem všemi mastmi mazaná… koza advokáta…“ Pak jí však náhle něco blesklo hlavou: “Poslouchej, liško, jak vlastně víš, že zde bydlím! Že tě poslal zajíc, abys mě dostala z domečku!“ Liška se chvíli vykrucovala, ale pak jí došlo, že kozu tentokrát nepřelstí. S jakousi výmluvou se otočila a rozběhla se pryč, zatímco koza se dala do svého válečného tance a zpěvu: “Já jsem koza rohatá, všemi mastmi mazaná, pořádek tu udělám, kdo se nedá – potrkám!“

Liška se tedy vrátila s nepořízenou. Když vše povyprávěla přátelům, kočka řekla: “Kamarádi, na kozu prostě nestačíme. Ale můžeme někoho poprosit o pomoc. Co třeba medvěd, ten kozu vyžene raz dva!“

Zvířátka za chvíli ukula plán. Napřed odešla za včelami a vyprosila si u nich velkou sklenici medu. Pak se společně vydala za medvědem. „Medvěde, medvěde,“ začala liška. „Potřebujeme tvoji službičku.“ Medvěd se na to moc netvářil, právě jak to zvířátka čekala. Liška tedy vytáhla svůj trumf. Velkou sklenici s akátovým medem. Strčila ji medvědovi přímo před obličej.

Huňáč rázem ožil, díval se na ten světlounký nádherný med. Liška odklopila víčko, aby si medvěd mohl i čichnout. K překvapení všech se medvěd pustil do zpěvu: “Takový úžasný med, jsem neviděl od svých dětských let, sněd bych ho hned, na to vem jed!“ Jak medvěd rapoval, liška si začala podupávat nohou do rytmu a kdyby jí zajíc tajně nešlápl na ocas, snad by – zhypnotizovaná zpěvem – medvědovi dala ten med jen tak. Když jí zajíc přišlápl ocas, hned se vzpamatovala a objasnila medvědovi, co od něj očekávají.

„Jdem hned!“ vykřikl medvěd. „Já tu kozu zvalchuju a z toho domečku udělám kůlničku na dříví!“

„Víš, právě takovou medvědí službu nechceme,“ krotila ho kočka. Nakonec ukuli plán, zvalchování kozy bylo schváleno, přeměna domečku na kůlničku na dříví nikoliv.

Další den se společně vydali k domečku. Bylo ještě časné jitro, koza spala a medvěd, který byl skoro větší než celý domeček, se schoval za dveře. Pes, kočka a liška zůstali ukrytí v křoví, zatímco si zajíc stoupl před okno a křičel: “Vstávej, ty hloupá kozo! Nebojím se tě, jdu si pro svůj domeček! Vylez ty rohatý srabe!“

Koza se ihned probudila, překvapeně vykoukla z okna, a když viděla zajíce, jak se bije v prsa, bojovně poskakuje a vykřikuje všechny možné urážky, ihned s hlavou skloněnou vyběhla ze dveří. Chystala se zle potrkat zajíce. Avšak v okamžiku, když prošla dveřmi, přiskočil medvěd a pevně ji uchopil za rohy. Zvedl ji do výše nad hlavu a začal s ní točit kolem dokola. Koza měla pocit, že je v centrifuze. Když už se jí motala hlava tak, že nevěděla, kdo je, medvěd jí vší silou hodil do pole. Koza dopadla tak prudce, že se ji zlomil roh, zatmělo se ji před očima, natloukla si hřbet a všechny nohy. V ten okamžik se za ní zvířátka rozběhla s křikem: “My ti dáme kozo! To je naše loviště… totiž domeček!“ Pes a liška ji kousali do nohou a kočka ji vyskočila na hřbet a drápala do krku. Medvěd zaťatou pěstí hrozil: “Jestli se tu ještě jednou objevíš a budeš zavádět nové pořádky, tak si mě nepřej!“ Koza se z posledních sil odbelhala někam daleko od pole, domečku i lesa zvířátek.

Ten večer zvířátka slavila znovunabytí svého domečku. Medvěd byl s nimi a pochutnával si na medu. Pak řekl: “Mňam, ten byl tak dobrý… ale stejně, pokud zase někdy půjde o spravedlnost, zavolejte mě. Kdykoliv vám rád pomohu… i bez medu. Žádná podnikavá koza tu nebude zavádět nové pořádky a právo ať si nechají lidi sami pro sebe!“

S věnováním pro malou Lauru napsal Gato a ilustrovala Adéla Moravcová.