Pevná pracovní doba

Freelanceři, budík je váš kamarád. Právě on vám do života přinese největší výhodu svobodných povolání: dostatek času na koníčky, rodinu i sebevzdělávání. Zkuste to a nebudete chtít jinak.

Když jsem před čtyřmi lety odešel z klasické redakce věnovat se svým webům a psát, editovat a překládat pro klienty, ze všeho nejvíc jsem se těšil na volnou pracovní dobu. Opouštěl jsem sice firmu, která neměla štípačky, ale slušelo se chodit na devátou a většinu dní strávit na place. Home office trochu smrděla uléváním se, hlavně když si člověk zároveň přispal nebo od počítače vyrazil na špacír. Brrr, pryč, hučelo mi tehdy hlavou. Za svobodou! Ironií osudu jsem se ale loni k pevné pracovní době dobrovolně vrátil. Možná by některé problémy pomohla vyřešit i vám.

Diagnóza: 168 hodin týdně rozplizlých mezi práci a odpočinek

V prvních měsících po odchodu na volnou nohu skutečně přišla očekávaná úleva: žádné ranní spěchy, žádné omlouvání se kvůli návštěvě doktorů nebo úřadů, víc času na koníčky. Pak se ale velmi pozvolně svoboda začala proměňovat v teror, který možná znáte: stále větší část týdne jsem trávil „tak trochu prací.“ Tedy nikoliv koncentrací na jeden jasný problém a snahou vyřešit jej, ale rozpouštěním pozornosti mezi milion malicherností. Ne proto, abych něco někam posunul, ale hlavně kvůli tomu, abych se necítil blbě, že zahálím. Anebo naopak, abych se vyhnul bolavým povinnostem — důležitým telefonátům a podobně. Čeština pro to má krásné slovo: mrcasení.

Konkrétně to vypadalo tak, že jsem vstal v devět a do jedenácti přes ospalky vejral, co je nového na Twitteru. Teprv po obědě jsem se pořádně pustil do práce. Často jsem zjistil, že mi to moc nejde, šel se projít, najednou bylo šest a přítelkyně se ptala, jestli večer nepůjdem do kina. NE, odpovídal jsem podrážděně, mám ještě kopu práce! Z takovýchto nešťastných dnů se pomalu stával standard.

Prokrastinaci se mi podařilo částečně zkrotit zablokováním zpravodajských webů a sociálních sítí v prohlížeči aspoň na pár hodin denně (pomohl mi s tím doplněk LeechBlock, resp. Nanny). Podobné „hacky“ mi udržovaly i duševní hygienu; zakázal jsem si například práci v sobotu a po vzoru šábesu jsem nějakou dobu od pátečního setmění až do neděle nechodil na internet.

Pracovní dny protažené až kamsi k půlnoční hysterii ale nemizely.

Zpřesňování chorobopisu

V půlce roku 2011 jsem začal stopovat svou pracovní dobu službou Toggl. Nejdřív jsem o něm jen psal krátký článek pro Computer, ten zvyk „píchnout si“ se mě ale chytl. A to i přesto, že jen zcela výjimečně fakturuji čas strávený prací.

Díky Togglu jsem najednou měl pořádek v tom, kdy naplno pracuju, a kdy se můžu naplno flákat. Najednou nebylo nic mezi tím. Zároveň jsem začal sbírat důležitá data o tom kdy a jak tvořím.

Nejzajímavější by byl export všech zaznamenaných úseků třeba do R nebo jiného statistického programu. Pro zásadní zjištění ale stačí i projít statistiky, které generuje přímo Toggl. Zjistil jsem, že:

• Pracuju jen 16 až 25 hodin týdně čistého času. Málo na to, abych měl důvod připadat si tak vyšťavený. Pro hrubý čas (s vařením kafe, civěním z okna, kontrolou pošty) vynásobte počet hodin koeficientem 1,5 — v mém případě to sedí skvěle. (Osmihodinová pracovní doba mi tedy stačí tak na pět, nejvýš šest hodin čisté práce.)
• Málokdy vydržím makat déle než čtyři hodiny v kuse na jednom místě a na jedné věci, tedy nějaké dvě a půl hodiny čistého času. (Až později jsem zjistil, že to vcelku přesně kopíruje závěry článku Four Hours of Concentration.) Platí to hlavně u psaní, pročítání a editování. Na programový kód nebo excelovské tabulky se vydržím soustředit i deset nebo dvanáct hodin, podobně i na překlad a některé mechanické činnosti. Žel nic z toho nedělám často.
• Po přerušení telefonátem mi návrat do flow, plně soustředěného stavu, trvá i čtvrt hodiny.
• Čím dřív začnu pracovat, tím víc práce udělám. Ale pozor, když si přivstanu a pustím se do díla v sedm nebo osm, záhy odpadnu, ukolébán nedostatkem spánku i předčasným vítězným pocitem. „Sladké místečko“ pro start je někdy po deváté.
• A naopak na většinu úkolů potřebuju alespoň tři hodiny hrubého času, abych s nimi pohnul (napsal článek, vyřídil daňové přiznání, přečetl tenčí knihu na recenzi).
• Flákání mi víc hrozí v druhé půlce pracovního týdne, tedy po tom, co odevzdám práci pro klienty a pouštím se do svých věcí. Chybí mi bič.

V mlze „plnění povinností“ jsem najednou po třech letech začal rozeznávat obrysy a získal naději, že můžu žít život jako ostatní. Dokonce lepší, protože si svůj rytmus určím sám a nebudu na to potřebovat šéfa.

Posledním impulsem bylo, když přítelkyně loni na jaře přešla ze směnného provozu, který přetékal do víkendů, na normální práci od devíti do pěti a od pondělí od pátku. Už jsem si nemohl svou tekutou pracovní dobu omlouvat tím, že díky ní můžeme líp fungovat jako pár. Naopak, o to více stála v cestě společným kinům a večeřím, pokud jsme tedy nechtěli večeřet o půl jedné v noci kebab.

Bylo jasné, že to chce změnu. Buď pracovat míň, anebo pracovat chytřeji.

Nový skvělý pocit: je 11 dopoledne a to nejdůležitější mám hotové!

Volnou pracovní dobu jsem měl vždy za hlavní rys tvůrčích povolání. Musí se přece čekat na múzu! Proto mě překvapilo, když jsem se z autobiografií Coryho Doctorowa, Stevena Pressfielda a dalších spisovatelů dozvěděl, že pracují každý den stejně. V určitou hodinu sednou ke stroji a v určitou hodinu jej zaklapnou, i kdyby byli zrovna v půlce věty. Byl to pro mě šok, ale rozhodl jsem se to vyzkoušet.

První verzi pevné pracovní doby jsem na základě studia svých návyků načrtl takhle: budíček v 8:30, první šichta od 9:30 do 13:00, druhá šichta od 16:00 do 19:30. V pondělí a středu povoleno v případě nouze přetáhnout do večera, jinak ne. A nestačil jsem se divit, jak to funguje.

• Ač mi před půl desátou ráno někdy nebylo z nadcházející lopoty veselo, stačilo vypnout telefon, zapnout Toggl a pustit se do úkolů. Dřívější úzkost byla ta tam, protože jsem věděl, že i kdyby mě čekaly sebenepříjemnější povinnosti, za tři a půl hodiny bude po všem. Do flow jsem se dostával stále snadněji, tím spíš, že jsem už kolem jedenácté, dlouho před obědem, viděl kupu odvedené práce. Vše ostatní šlo stranou: na telefonáty a vyřizování všeho možného je tu polední pauza.
• Daleko lépe se mi teď plánuje práce. Když jsem dříve na něčem dělal-nedělal celý den, příště jsem si na to vyhradil celý den a půl. Teď umím velmi přesně odhadnout, že to ve skutečnosti zabere jen jeden půldenní blok, když se do toho opřu.
• Nejpozději ve středu jsem míval hotovou každotýdenní porci práce pro klienty. S tekutou pracovní dobou nebo bez, uzávěrky jsou neúprosné. Díky novému řádu se mi ale podařilo dotáhnout do konce některé mé projekty — průvodce Brnem a podobné blbinky, u kterých mi dříve chyběl bič. Teď už jsem ráno věděl, že mám před sebou dva tříapůlhodinové bloky, a že je musím vyplnit něčím smysluplným.
• Ač to slovo nemám rád, smysluplněji jsem začal trávit i volný čas. Už není zapotřebí zdržovat se celý večer u počítače, protože vím, že práce začne zase až druhý den ráno. Pocit mám padla je důležitý, hlavně když pracujete z domu.

Kuřákovy zkušenosti: nezničí tě exces, zničí tě jeho zveličování a sebelítost

Se svou pracovní dobou od konce léta všelijak experimentuji. Z původního modelu zůstal start v 9:30. Délku pauz a večerních bloků ale určuju pro každý den zvlášť, byť se časů vcelku držím. Beru v potaz, kolik je práce, co chci stihnout mimo ní (na bazén, oběd, pracovní kafe a nákup jsou i tři hodiny málo, ať si mě kancelářské krysy sežerou) a minimálně den dopředu si všechno rozvrhnu.

Ze středečního odpoledne jsem si udělal malou sobotu, kdy můžu úplně vypnout.

Spíš než tyhle technické detaily vás ale bude zajímat, jak velký problém mám s disciplínou a jak těžké je plán z papíru naplnit nějakým obsahem.

Jako dvakrát odnaučený kuřák a třikrát zhublý tlusťoch jsem se naučil jednu důležitou věc: je důležité umět si odpouštět. Občasné excesy neublíží samy o sobě. Destruktivní je až následná deprese: jsem neschopnej, to nemá cenu, kašlu na to, všechno je jedno… A přitom to má cenu a občasné nešťastné porušení pravidel nic nezmění, když je člověk dodržuje zbylých šest dnů v týdnu nebo dvacet devět dní v měsíci.

Když se dívám do Togglu na lednové záznamy pracovní doby, vidím tam dvakrát práci o víkendu, z toho jednou do nedělních tří hodin ráno — to byl ale aktuální komentář pro pondělní noviny. Dvakrát jsem vypustil půlku pátku, dvakrát ráno zaspal. Ničeho z toho nemusím litovat. Kromě zmíněných pondělků končívám poctivě před osmou a týdně se mi daří trávit 20–22 hodin čistého času prací, jejíž výsledky odevzdávám včas a beze stresu.

Přehled pracovního týdne od 4. do 10. února 2013 v programu Toggl

Na základě svých zkušeností doporučuju vyzkoušet pevnou pracovní dobu každému „svobodnému člověku,“ u kterého to jen trochu jde: programátorům, grafikům, překladatelům, účetním, webařům, studentům. Každému, kdo má „všechen čas a všechny možnosti na světě,“ a přitom stále častěji končí po půlnoci, vyčerpaný a s blbým pocitem.