Příběh o původu

To, jakým způsobem se dostaneme na volnou nohu a jaké lidi při tom potkáme, může ovlivnit naše podnikání na desetiletí dopředu.

Spousta freelancerů, které znám, vnímá a popisuje své podnikání na volné noze jako příběh. Nějak začali. Někoho potkali. Někde se inspirovali. Prali se s tím. A nakonec došli až tam, kde jsou dnes.

Angličtina pro to má krásné pojmenování: Origins story — něco jako příběh o původu.

Každodenní práce na volné noze až tak příběhová není. Jinými slovy, nebyl by to moc dobrý seriál. Je ale úzce spjatá s naším osobním, životním příběhem. Některé pracovní epizody či setkání nás ovlivní jednou provždy. Výkon profese se tím postupně stává významnou složkou naší identity.

O jeden takový příběh a jeho důsledky pro mé podnikání a život bych se s vámi teď rád podělil.

Když mi bylo kolem dvaceti, vydali jsme se s kamarády stopem do Španělska sehnat nějakou letní brigádu a poznat zemi, která nás přitahovala a fascinovala.

Poznávání se protáhlo a brigádu jsme nakonec žádnou nesehnali. Sezóna sběrů pomalu končila a těch pár tipů, co jsme cestou dostali, nevyšlo. Internet byl tehdy ještě v plenkách, takže o nějakém shánění práce online se nám ani nesnilo. Práci dohazovaly agentury nebo šeptanda mezi sběrači.

Babí léto se chýlilo ke konci a my přespávali na prázdné pláži ve vylidněném letovisku kousek od Cambrils, asi hodinu autem jižně od Barcelony. Sice nám docházely poslední peníze i zásoby před nevyhnutelným návratem domů, ale optimismus nás neopouštěl ani zdaleka!

Rozhodl jsem se zkusit štěstí a obejít všechny podniky a firmy, které v letovisku, táhnoucím se několik kilometrů podél pláže, zůstaly otevřené i po hlavní turistické sezóně: bary, restaurace, obchody, autoservisy, benzinky, hotely, atd.

První práci pro sebe i mé dva kamarády jsem sehnal brzy. Zimnímu správci jednoho apartmánového domu pro turisty jsme každý den pomáhali s prací na zahradě a za to nás vždy večer odměnil vydatnou večeří. Někdy to bylo naše jediné jídlo dne a chutnalo božsky — nebo je hlad vážně ten nejlepší kuchař.

Peníze jsme za tuhle práci nedostali žádné, ale náš pobyt se díky ní mohl protáhnout o několik týdnů. A to rozhodlo.

Při jedné ze svých pochůzek jsem zavítal i do maličké realitní kanceláře přímo na hlavní ulici. Za výlohou s inzeráty nemovitostí byla vstupní místnost s posezením pro klienty, kancelář a příruční sklad, všeho všudy tak 40 metrů čtverečních.

V kanceláři za stolem seděl mladý muž, o něco starší než tehdy já, který se představil jako Manuel. Jako jeden z mála lidí, s nimiž jsem mluvil, uměl anglicky. Španělsky jsem uměl jen úplné základy, takže to byl po delší době někdo, s kým jsem se mohl dát skutečně do řeči.

Řekl jsem mu, že hledám jakoukoli sezónní práci či brigádu pro sebe a mé kamarády. On na to, že jsou jen dva realiťáci na volné noze, on a jeho táta, takže u nich to nepůjde. Slíbil ale, že se poptá u klientů, které zastupují, a že ví o jednom, který by si nás možná najal. A ať se za pár dní zastavím.

Své slovo dodržel. Dal mi tip na nedalekou firmu, kde mi žena majitele řekla, ať přijdu následující den. Když jsem dorazil, šéf zrovna nadával nad nefunkčním počítačem s Windows 95. Rovnou se mě bez okolků zeptal, jestli to umím opravit. Byla to hračka — a já měl job.

Dostal jsem kontrakt, slušné peníze a za úkol postavit odborný web pro techniky v oblasti HVAC průmyslu; později pak od základů i celý oborový webový portál. Moje první práce na volné noze!

Ještě lepší ovšem bylo, že z Manuela se stal náš velký kamarád. Městečko bylo přes zimu tak vylidněné, že každou zábavu jsme si museli vyloženě vymyslet.

Jezdili jsme s ním do kina v Cambrils na filmy ve španělštině (dobrá škola), do Reusu a Tarragony ochutnávat pivní speciály a španělská vína, do hor na výšlapy a do vylidněných vesniček, které Manuel poznal skrze svou práci.

Skoro každý týden jsme také chodili do místního baru na živý bluesový, jazzový nebo rockový koncert pro malé publikum. Blues Manuel miloval. Sám hrál výborně na foukací harmoniku a napůjčoval mi spoustu klasických alb — od Johna Lee Hookera, přes Jimiho Hendrixe a Rolling Stones, až po Santanu, Raye Baretta a latin jazz. Ty jsem pak v práci poslouchal furt dokola.

Ukázalo se, že Manuel je vážně skvělý člověk s dobrým srdcem a taky náramně podnikavý. Napůl Španěl, napůl Francouz, měl za sebou několikaletou službu ve francouzské armádě a rozhodně se nehodlal spokojit s tím, že bude celý život pracovat pro svého tátu, který byl ovšem nesmírně temperamentní, vitální a jako vynikající obchodník vytáhl malou rodinnou firmu na místní špičku.

Manuel se od něj rychle učil. Provize z prodejů vrážel nejen do nových hudebních nástrojů a velké sbírky cédéček. Neustále také vymýšlel způsoby, jak je investovat a rozmnožit.

Jednu dobu vážně uvažoval o exportu španělského šumivého vína Cava dál do Evropy. Také se docela vyznal ve španělských poštovních známkách a mincích, které už tehdy prodával sběratelům z celého světa přes eBay. Jednu dobu jsme zvažovali společný realitní web pro španělský trh, který by on zafinancoval a já vyvíjel. Takových nápadů, záměrů a bokovek měl Manuel spoustu.

Nakonec investoval, celkem předvídatelně, do místních nemovitostí, kterým výborně rozuměl a ke kterým měl přes realitku ideální přístup. I před příchodem Airbnb se dal takový apartmán v první linii u moře výhodně pronajímat, nebo časem i se ziskem prodat solventnímu kupci.

Manuelovi bylo sotva o pár let víc než mně, ale už měl vlastní kapitál, se kterým mohl volně nakládat, a svobodu užívat si plody své práce. To mi jako sotva dvacetiletému klukovi náramně imponovalo. Sice jsem byl z podnikatelské rodiny, ale lidí, kteří byli na volné noze, jsem v té době moc neznal. Natož abych jim mohl koukat takhle pod prsty, co dělají, jak a proč.

Manuel byl navíc náruživý levicový intelektuál a já zase postsovětský liberál s odporem ke všemu, co jen zavánělo marxismem a plánovaným socialismem, jak jsem jej na vlastní kůži zažil. Tím bylo naše přátelství zajímavější a ty hodinové debaty večer s kamarády na pláži si živě vybavuji dodnes.

Manuel tedy nejenže nasměřoval celý můj další život směrem k práci na volné noze v nově se rozvíjející internetové ekonomice. Byl pro mě i rannou inspirací, jak takový freelancer vůbec funguje.

O podnikání jsme se moc nebavili. Na to jsme měli jako kluci až příliš mnoho jiných zájmů. Něco jsem se ale od něj přeci jen naučil — a tím mám na mysli étos svobodného podnikání a přístup, který člověk pochytí tak nějak mimoděk, aniž si to v té chvíli plně uvědomuje.

Také nikdy nezapomenu na onu nesamozřejmou pomoc, kterou Manuel mně a mým kamarádům na začátku nezištně poskytl, přestože jsme byli jen jacísi imigranti s lámanou angličtinou přespávající kousek od jeho kanclu někde na pláži. Takové věci nás pak formují na celý život. Možná i proto jsem se později rozhodl mnohem víc pomáhat jiným freelancerům a začátečníkům.

Manuelův vlastní podnikatelský příběh měl zajímavé pokračování. I po více než 20 letech jsme stále v kontaktu, takže vím, že práci v realitách dal časem vale. Vydělal si dost na to, že pak mohl řadu let žít svůj sen hrát jako muzikant na volné noze v Madridu a ve volném čase vysedávat po kavárnách. Toto období uzavřel před dvěma lety, kdy absolvoval gastronomický kurz ve Francii a pak si založil v centru Madridu řemeslné pekařství. Peče to nejlepší kváskové pečivo z francouzské mouky široko daleko a když jsem s ním mluvil minulý týden naposledy, byl šťastný, že může dělat to, co ho baví.