9 podnikatelských průšvihů na mé cestě ke svobodě

Přátelé, chtěli byste si přečíst pohádku o tom, jak je úspěch snadný? Nebo pravdivý příběh o tom, jak při hledání té správné cesty děláme všichni nějaké ty chybičky? Příběh o tom, že život někdy není férovej?

Budu doufat, že vás neurazím, když dnes necháme pohádky dětem a pustíme se do povídání o tom, co někdy musíte zažít a přežít, abyste mohli nezávislost skutečně ochutnat. Abyste svůj život měli postavený tak, že vás bude nejen bavit, ale zároveň budete mít to důležité pod kontrolou. Finanční pohodu, bydlení i vztahy.

Lehké to nebude. A to je na tom paradoxně to krásné. Přes všechno podnikatelské nepohodlí, únavu vyčerpáním, pocit bezmoci, kroků do neznáma, strachu z nejistoty, přes všechno to, co otestuje vaši výdrž a odhodlání — to dělání může nosit radost. Ostatně i když to pak nedopadne nejlépe, nebo váš projekt zajde na úbytě. Nevadí!

Povím vám, jaké překážky jsem překonával na své cestě. Je mi 44 let. Podnikám už 26 let. Pohádka o tom, jak se mi celoživotně daří, jak má šťastná ruka nikdy nemine cíl, jak stačilo přečíst knihu Bohatý táta, chudý táta a miliony se začaly sypat jako z oslíčka, ta je tedy ze hry. Knížek, videí i školení o tom, jak si stačí věřit a úspěch už přijde sám, je nekonečno. Též jsem jejich vděčným konzumentem. Ale taky jsem nohama na zemi a hledám v nich rady, které umím aplikovat do svého podnikání.

Proč téma selhání? Nedávno jsem totiž se šikovnou partou lidí vytvořil videokurz o svobodě a práci při cestování v karavanu. Ostatně podnikání na cestách už praktikuju dekády a pořád mě baví. A to mě přimělo se zamyslet — daří se mi svoji svobodu nacházet a dává to, co dělám, stále smysl? Budu mít na sklonku života potměšilý úsměv na tváři?

Kdy jsem začal svobodu hledat

Jednou mi kamarád Lukáš vyprávěl tuhle storku:

„Ráno jsem vstával do práce a když jsem po snídani vyšel před dům, hodil jsem si tašku do auta. V tom nalevo vidím souseda, nasedá do auta, napravo druhý soused a i on nasedá do auta. A já se začal sám sebe ptát, zda nedělám něco špatně. Ano, mám se dobře, ale hlavou se mi honí otázka, zda je tohle to, pro co jsem studoval, brigádničil a snažil se být lepší než ostatní? Dělal jsem to všechno proto, abych denně chodil do práce na osmičku?“

Pro mě je taková situace symbolem rutinního, komfortního, až automatického života. A takový jsem ten můj mít nechtěl. Proto podnikám a se svým životem neustále experimentuju.

Rád používám přirovnání, které si můžete položit jako otázku: Kdybyste byli lvem, budete raději v zoo s jistým a pravidelným přídělem masa? Anebo cítíte tu chuť být pány svého osudu, zažít život plný zvratů, nečekaných výzev a dramatických rozuzlení, ale také možná úžasných úspěchů a překvapivých odměn?

Celý život si jen hraju

Mám takovou tajnou úchylku nic nedělat obyčejně, standardně a tak, jak se to dělává. Stále hledám nové postupy a formy. A nejradši tvořím s někým, s kým je samotné budování zábavou. Je pak úplně fuk, jestli jde o klienta, pro kterého navrhuju web nebo logo, nebo je mým parťákem ve společném podnikání. Hrajeme si spolu jako malí kluci venku kdysi, když nám bylo sotva deset. Jen ta dnešní hra je o něco složitější.

Aby ta hra měla šanci stát se i vaší obživou, aby vám přinesla životní svobodu a nezávislost na rozmarech chlebodárce (zaměstnavatele), je dobré uvědomit si všechny faktory, které vás k vysněnému cíli přibližují a které vás vzdalují. Je klíčové znát karty, které vám život rozdal a se kterými tu hru hrajete. Nemáme ani zdaleka všichni stejné možnosti a schopnosti.

Karty, se kterými hrajete i vy

Prostředí. ve kterém jste vyrůstali, je klíčové. Byla to rodina podnikatele, nebo úředníka? Byla zajištěná, nebo chudá? Jde o první vaši kartu. Nelehké podmínky plodí rváče, komfort a přebytek často plodí lenochy. Nedostatek podněcuje fantazii a kreativitu.

Škola dodá kontakty. Pro život jsou kontakty velmi důležité. Často mají zásadní podíl na tom, jak rychle se dostaví váš úspěch, ať už v podnikání nebo zaměstnání. Proto pečujte o kontakty se svými vrstevníky a bavte se s nimi o tom, co kdo dělá.

Práce šlechtí. Začátky bývají těžké, první na řadě bývá nějaká brigáda. Těžká práce a špatně placená. Zkuste však přijmout fakt, že toho na začátku umíte jen velmi málo a že i taková práce pro vás může být obrovským ziskem. Něco se naučíte, získáte zkušenosti. Dnešní mladší generace vyrůstaly většinou v komfortu, střet s realitou na první brigádě pak bývá bolestivý. Hezky o tom mluví Simon Sinek.

Rodina a přátelé uklidňují. Pokud rodina funguje, může na vás mít blahodárný vliv. Rodiče, sourozenci i vaši přátelé vám mohou být pomocníky, rádci či podporovateli na vaší cestě za úspěchem. Pomohou bez nároku na honorář, ochrání vás před nebezpečím zvenčí.

Peníze jsou teleport k radosti? Možná. Ve chvíli, kdy se kola pokroku ve vaší kariéře začnou zvolna otáčet, jste na správné cestě. Vyděláte si první odměnu, koupíte si první radost. Endorfiny proudí a vy začínáte chápat, že vaše snaha funguje. Od té chvíle stačí už jen hledat cestu nejmenšího odporu, cestu, na které prodáváte to, co jsou ostatní ochotni kupovat — produkt, službu či radu. V této iterativní sebe-zlepšující smyčce zůstáváte do chvíle, než jste „za vodou“. Většina z nás v té smyčce zůstane po celý život, protože s jídlem roste chuť a my utratíme vše, co vyděláme. Pro ty zdatnější moment absolutní svobody nakonec nastane. Mají poplacené dluhy, mají investice, jede to samo. Ale i když to zní parádně, často je to jen další výzva. Když máte peněz víc než potřebujete, může vám v životě zmizet sever. Najednou si musíte najít nový životní cíl. A nekonečná dovča, to u podnikatelů s vnitřním motorem dlouho nefunguje.

Sweet-spot spokojeného svobodného života leží mezi zdrcující dřinou dělníka a opulentním životem boháče. Freelancing, práce na volné noze je podle mě právě takovým místem. A důkazem je to, že i po 25 letech mě podnikání baví a naplňuje. Člověk dělá něco pro druhé, vidí ovoce své práce a má příjmy i výdaje pod kontrolou.

Investice chrání vaši svobodu. Když děláte něco dostatečně dlouho (Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu mluví o 10 tisících hodin), zlepšíte svoji efektivitu. Práce vám začne jít lépe od ruky a nejspíš vám i zůstanou nějaké peníze navíc. Je dobré naučit se je investovat. Mrkněte třeba na mocné pojmy složené úročení a pákový efekt, jaká jsou to kouzla. Buďme k sobě upřímní, budoucnost je nejistá a na podporu od státu spoléhat nejde.

Cestování je moje svoboda. Pravda, tohle máme každý trochu jinak, představu svobody můžete mít jinou. Pro mě je cestování a poznávání nových míst, lidí a kultur tím nejryzejším symbolem svobody. Svobody pohybu, svobody dělat během každého (i pracovního) dne, co chci, svobody učit se nové věci, užívat si každou vteřinu ve skutečném světě. Pro vás svoboda může být třeba jen pocit nemuset „jít do práce“, když se vám nechce. Ok, beru!

Batoh, karavan nebo plachetnice. Vyzkoušel jsem vše. Povaha mé práce mi dává možnost pracovat na cestách. Cestuji a moje práce cestuje se mnou. Stačí mi notebook a připojení k internetu. A je docela fuk, zda navrhuji něco pro klienta nebo řídím firmu. Navíc cestuju se svou rodinou i čím dál většími dětmi. Užíváme si společné chvíle, poznáváme sami sebe.

Nejsem v tom sám. Na cestách jsem potkal spoustu podobně smýšlejících lidí. Tihle podivíni si troufale a bezostyšně cestují se svou prací, sami nebo s rodinou, tak jako já. Mrkněte na ně:

• RV Rodina — nej český YouTube kanál, kamarádi Pavel a Veronika s dětmi
• Mali Mish — americká rodina z dodávky, potkali jsme se v Turecku a Řecku
• Travelling Village — odvážný nápad, Nikolaj a Michelle s dětmi a rodinami
• A2A Expedition — Graeme a Luisa, rodina z JAR cestující v Defenderu
• 4xoverland — Andrew, můj offroad guru žijící v Austrálii
• CheapRVliving — Bob je známá celebrita v nízkonákladovém životě
• Harvest Hosts — projekt jako Camperguru v USA, který vede Joel
• Nomadic Fanatic — Eric brouzdá po USA a udržuje se v teplotě 23°C
• Heath a Alyssa — Heathova rodina karavnující v USA i Evropě
• Peter — podnikatel, odborník na netradiční travel a ubytko postupy
• Ben — autor oblíbené kempařské appky StayFree
• všichni ambasadoři brázdící Evropu pro Camperguru

Se svými kartami jsem tak rozehrál jednoduchou hru. Mým cílem není nic jiného, než o čem zpívají tři veteráni v písničce Není nutno, kde nejhorší je zažít nudu. Rád tvořím nové věci, něco buduju a přesouvám z bodu nula do bodu jedna. V několikaletých cyklech lítám jako tenisový míček mezi obdivem pro firemní podnikání se společníky a sólováním, kdy bojuju sám za sebe. Své podnikání stavím jako pevnost.

Mých 9 podnikatelských průšvihů

Za svůj život jsem potkal spoustu naivních duší, které úspěch vyhlížejí se založenýma rukama. Protože vnímají i úspěchy ostatních jako štěstí. Jasně, i vy můžete mít to štěstí a úspěch vám spadne do klína. Ale pokud to nechcete riskovat a své desítky let života nepročekat, bude lepší přestat breptat, vyhrnout si rukávy a jít si pro svoji svobodu.

Skutečnost? Většina firem je hezká z vnějšího pohledu. Ale když juknete dovnitř, do čísel a týmu, uvidíte často jiný obrázek. Firma je živý organismus, který vyžaduje neskutečnou energii, jen aby vše fungovalo, reagovalo na konkurenci, rostlo a tvořilo výnos. Budete jednoduše o tu potvůrku muset pečovat.

Na začátku vám může být až zle z toho, jak těžké to může být.

Začínajícím podnikatelům proto říkám: „Nejdřív musíš projít blátem. Hele, hezký to nebude, ale bez té nabyté zkušenosti to nejde.“ Když to vydrží, když překonají to údolí smrti, pro některé na druhé straně čeká úspěch. Pro ty druhé jen nápis: Zkus to znovu a líp!

Snad právě proto, abych vám ukázal, že s překážkami bojujeme všichni, tak jsem ty mé životní facky pro pobavení i poučení sepsal. Jako poctu všem vám, podnikatelským duším, které to nevzdáváte a znovu a znovu hledáte správnou cestu. Přestože si někdy připadáte jako objevitelé slepých uliček, na což se specializoval i Jára Cimrman.

Selhání první — podnikání v Praze

Má podnikatelská cesta začala vlastně docela hladce. V osmnácti, ještě při studiu na vysoké škole ve Zlíně, jsem objevil službu, za kterou byli lidé ochotní platit — design webových stránek. V roce 1999 prakticky neexistovala konkurence, takže zakázky přicházely samy.

Zlom přišel ve chvíli, když mi jeden spokojený klient navrhl spoluzaložení firmy v Praze. Světla velkoměsta mě okamžitě zlákala a roku 2002 vznikl Stickfish. Co následovalo, byla opravdová horská dráha. Poskytovali jsme webhosting a serverhosting českým i zahraničním klientům, já se učil mluvit anglicky za pochodu. Také jsme měli pod křídly tehdy oblíbený a dodnes fungující web AbcLinuxu.

Osud mi tenkrát přihrál do cesty moc zajímavé lidi. Na Žižkově jsem například potkal nějakého Roberta Vlacha, který se právě vrátil z Mexika s vizí o pomoci freelancerům. Neznáte ho náhodou? Tenkrát, když jsme začínali od píky stejně jako kluci z Mitonu, kteří se chystali dobýt Prahu z Jablonce, jsme si s nimi pronajali napůl kanclík — ať spolu ušetříme za nájem. Firma Miton stojí za projekty Rohlík, Heuréka, Slevomat, Donio, Qerko a další.

Jenže pak přišly první komplikace. Po roce v Praze jsem se rozešel s přítelkyní. Ve firmě se střídali společníci i zaměstnanci jak na běžícím pásu, zatímco jsme hledali správnou vizi a portfolio služeb.

Jeden z těch úsměvnějších momentů byl, když jsem prodal část svého podílu společníkovi jen proto, abych si mohl koupit starší BMW za 35 tisíc. Ale o mé prokleté zálibě v hezkých autech zase někdy jindy.

Tým společníků se nakonec roku 2007 rozpadl úplně. Nenašli jsme významnou konkurenční výhodu ani produkt s dobrou a udržitelnou marží. Nebyl to vyloženě mínus, ale na zápis do Guinnessovy knihy rekordů to taky nebylo.

A jak jsem tak bloumal Prahou, stihnul jsem být součástí ještě dvou projektů — firmy na psaní žádostí o evropské granty (nelehký byznys) a fotobanky Pixmac, mé největší pražské výzvy, o které ještě bude řeč.

Poučení z Prahy:

• Společníci — jsou naprosto klíčoví; když si nesednete, nemáte šanci na úspěch
• Konkurenční výhoda — bez pořádné výhody jsou vaše šance na úspěch minimální

Selhání druhé — golfový turnaj v Dominikánské republice

Díky kontaktům se mi jednou naskytla příležitost, která zněla jako z filmu. Nabídli mi práci na „wannabe“ velkolepém projektu — golfovém turnaji v Dominikánské republice pro VIP hosty, kteří přiletí soukromými tryskáči. Nadšeně jsem zajásal! Měl jsem na starosti kompletní grafiku webu JetSet Elite, všechny tiskoviny a veškerou vizuální identitu. Dva kluci, co firmu vlastnili, se měli postarat o obchod.

A odměna? Nejen že mi slíbili královský honorář, ale jako bonus jsem měl dostat i volňáska na turnaj pro sebe a mou novou přítelkyni. Utopil jsem v projektu stovky hodin a bylo to graficky dokonalé. Připadal jsem si světově.

Jenže jsem přehlédl všechny varovné signály. Pracoval jsem bez zálohy, bez průběžného rozúčtování. O penězích se vlastně vůbec nemluvilo — však se všichni zahojíme, až se turnaj uskuteční! Dokonce ani komunikace mezi oběma společníky o tom, na čem zrovna dělám, moc neprobíhala. Tehdy mi to divné nepřišlo.

Vyvrcholení nastalo, když jsme seděli s Renčou (kterou jsem na výlet do USA nemusel dlouho přemlouvat) v hotelu na Floridě. Volám klukům, že mám koupené letenky z Floridy do Dominikány, a ptám se, kde se na ostrově potkáme. Odpověď mě totálně odzbrojila: „Víťo, ten turnaj nebude, sorry.“ Byl podzim 2008 a světová finanční krize právě plnila média. Částku 290 tisíc korun si budu pamatovat navždy — viděl jsem z ní celých $1.000 dolarů.

Poučení z Dominikány:

• Komunikuj — věcem se dá předejít, jen je potřeba spolu víc mluvit
• Nepanikař — nakonec byla Dominikána s Renčou parádní, rok na to jsme se vzali

Selhání třetí — fotobanka Pixmac a její prodej

Všechno to začalo docela nevinně — měl jsem udělat novou grafiku webu pro fotobanku. Investorem byli kluci z Mitonu a firma taky potřebovala nového šéfa. Nechal jsem se přemluvit „na rok či dva“ do role CEO s menším podílem. Nakonec z toho bylo 5 let a jízda, jakou jsem nečekal.

Díky fotobance jsem se seznámil s úžasnou partou lidí, bez kterých bychom na tak konkurenčním trhu neměli šanci. Vypadalo to růžově jako logo Pixmac — cestoval jsem po světě, přednášel v New Yorku i Berlíně, potkával zakladatele slavných fotobank jako Getty, iStock nebo Shutterstock. Bylo to hustý.

Jenže pak přišla krize. Naše prodeje patrně překvapily jednoho z našich dodavatelů (a současně konkurentů) natolik, že začal pochybovat. Rozjel se spor o výklad jednoho bodu smlouvy a došlo až na předžalobní výzvu v USA — zemi, kde se soudí o všechno.

Musel jsem komunikovat s partnery, fotografy i médii o tom, že nekecáme. Tahle krizová komunikace se proměnila v můj nejlepší kurz angličtiny ever. Jako drtivá většina amerických sporů, i tento skončil mimosoudním vyrovnáním. Ale škody už byly napáchané, partneři se stáhli a firmu to ochromilo.

Všechno ale nebylo černé. Díky fotobankám jsem poprvé zažil, jaké to je mít polopasivní příjem. Nakreslil jsem asi tisícovku ilustrací, které mi v průběhu let vydělaly přes 2 miliony korun, prakticky bez námahy. Také jsem díky Pixmacu potkal parádního kamaráda Amose, o kterém bude ještě řeč.

Nakonec pražský tým Pixmacu skončil v rukou Pond5 a značka zanikla. Pond5 později koupila fotobanka Shutterstock a v lednu 2025 se překvapivě Shutterstock spojil s Getty Images — dvě největší fotobanky jsou dnes jedna velká firma. A jestli pražskou buňku nerozpustili, tak tam sedí dodnes.

Poučení z Pixmacu:

• Konkurenční výhoda — takže ještě jednou: pokud ji nemáte, bude to těžký
• Krizová komunikace — topový kurz angličtiny je, když šéfujete a hasíte průšvih
• Nikdy nevíš — díky fotobankám jsem hodně získal i hodně ztratil

Selhání čtvrté — investice do akcií, půjček a nemovitostí

Když už jsem nakousl téma akcií, pojďme si říct něco o mých fuckupech v investicích. Předně, když se do něčeho pustím, tak se do toho ponořím a snažím se pochopit vnitřní logiku. A tak, když jsem si před lety řekl, že je čas poznat tradiční investování, šel jsem do toho po hlavě. Chtěl jsem vyzkoušet úplně všechno: akcie, fondy, peer-to-peer půjčky, nemovitosti, krypto, podíly ve firmách. Prostě cokoliv, co by mohlo generovat pasivní příjem.

Motivace je jednoduchá. Mé podnikání webdesignera další generaci nejde předat, tak jako řemeslné podnikání nebo třeba vinařství. A tak musím přítok volných peněz investovat jinde a jinak. Aby to mezigeneračně předávat šlo.

Jako expert na farmacii na slovo vzatý (ironie) jsem tedy nakoupil 260 akcií společnosti Teva za $22,40 za kus. O dva roky později jsem je s „úžasným“ ziskem prodal za $9,35, což mi vyneslo ztrátu pouhých $3.165. A pak mám také akcie Sberbank — ty jsem samozřejmě nakoupil za skvělou cenu… těsně před invazí. S těmi se teď nedá obchodovat vůbec.

A nemovitosti? To by bylo na dlouhé vyprávění. Díky investování do cihly jsem aspoň zjistil, že bláto, gumáky, bagry a vlhké zdivo není přesně to, co má pravověrný ajťák rád. A to i když jsou mezi námi výjimky, jako je třeba ostřílený influencer Fandor. Takže teď radši s nemovitostmi pracuju tak, aby to šlo naklikat z počítače. Je to takové… čistší.

A nakonec P2P půjčky. Ty běžely skvěle až do covidu, sršelo ze mě nadšení. Ale pak se všechno zvrtlo a několik investic skončilo ve vymáhání nebo splátkovým kalendářem, který běží dodnes.

Důležité je, že jsem to nevzdal. Přečetl jsem více knih, naučil se v tom chodit a časem se situace zklidnila. Dnes pravidelně investuju a jsem v hezkém plusu.

Poučení z investování:

• Chybuj s malými čísly — až budeš hrát větší hru, už budeš vědět jak
• Netlač na pilu — potkáš aktiva a obory, které ti nesedí, tak najdi jiné
• Trpělivost! — investice mi už po letech vynáší, ač další chyby budou

Selhání páté — krypto

Krypto? Been there, done that. První zlomek bitcoinu jsem koupil v roce 2020 při ceně $6.900 dolarů a vzápětí se ziskem prodal. Kéž bych tak kvapně neprodával! Časem jsem se zorientoval i v alternativních coinech, tzv. shitcoinech. A jak už ten název napovídá, víceméně všechny stály za prd. Vím to z první ruky.

Ale nejvíc mě chytla ta technická stránka věci. Zažil jsem období, kdy se ještě těžilo Ethereum na grafických kartách. S radostí jsem si při tom občerstvil znalosti o sestavování počítače a jeho nastavení — vždyť já naposled počítač skládal někdy v osmnácti, a na něm pak rozjížděl podnikání.

Investoval jsem do hardwaru, nakoupil grafické karty a spustil svou vlastní těžební farmu. Něco jsem vytěžil, ale v září 2022 byla těžba Etherea zastavena a došlo ke změně na tzv. proof-of-stake. Mně tak zůstala hromádka dosud nesplaceného hardwaru s mizivou zbytkovou i užitnou hodnotou.

Poučení z krypta:

• Nevěř slibům — použij selský rozum a chtěj znát reálné využití daného aktiva
• Nic neroste věčně — krypto je sofistikovaný gambling, snad jen BTC je výjimkou
• Všechno jednou končí — tak jako těžba Etherea

Selhání šesté — projekt s finančním poradenstvím

Jak jsem už zmiňoval, jeden z klíčových faktorů úspěšné firmy s více společníky je to, že jste na stejné vlně a máte podobný drajv. Jenže ani parádní parta bohužel není všechno. Ještě je tu váš produkt a jeho odlišnost od ostatních.

Touha investovat a první roky zkušeností mě přivedly k nápadu na další projekt, tentokrát v oboru pojištění a správy financí. S kamarádem Jarkem, úžasným člověkem, co to má v hlavě srovnané, jsme se pustili do budování firmy na finanční poradenství úplně od nuly.

Parádně jsme si to tvoření užívali. Vymýšlení strategie, psaní článků, stavba webu Penězi.cz, všechno to byla zábava jako zamlada. A pak přišlo vystřízlivění: Moc to nefungovalo. Proč? Co vám budu povídat, finanční poradenství se samo neudělá, tam je potřeba sales! A introverta Víťu sales prostě nenaučíš.

Dnes celý projekt čeká na nové uchopení a jeho pár zákazníkům se nadále věnuje Jarek. Ale víte, co je na tom všem nejlepší? I přes selhání společného projektu jsme zůstali kamarádi a dál se bavíme o podnikatelských nápadech, které nás cestou cvrnknou do nosu.

Poučení z Penězi:

• Konkurenční výhoda — teď nevím, nemluvil jsem o ní už?
• Obchod — samo to nepoběží a odborné znalosti nestačí, musíš to umět prodat

Selhání sedmé — kamarád Amos a manželé v podnikání

Někdy život jednoduše není fér. Na konferenci v Dublinu, kam jsem přijel pod vlajkou Pixmacu, jsem potkal charismatického kluka Amose. Následujících 15 let jsme spolupracovali tak intenzivně, až jsme spolu skončili jako společníci ve třech firmách a radili si úplně ve všem, od podnikání přes investování až po volný čas. Rád jsem vtipkoval o našem vztahu jako o podnikatelském manželství.

Byl jako zajíček Duracell, nevyčerpatelný zdroj energie a nápadů. Společně jsme vybudovali férovou fotobanku Stockphotos, vylepšovali cestovatelský projekt Camperguru a byli partnery v brněnské AI firmě Ximilar. Amos byl vizionář, který sypal nápady z rukávu. Neustále jsme diskutovali o podnikání, investování, cestování a smyslu života.

Jsou lidé, kteří vstoupí do vašeho života a navždy ho změní. Pro mě byl Amos takovým člověkem. V létě 2024 podlehl nečekané nemoci. Byl stejně starý jako já. A naše podnikatelské manželství skončilo. Moc mi chybí.

Poučení od Amose:

• Žij tady a teď — lidé, se kterými sdílíš svůj čas, odcházejí
• Neodkládej radost — odložená spotřeba a přehnané kupení investic je také dobré jen ocať pocať, protože žádné zítra už být nemusí

Selhání osmé — Camperguru

Tenhle kempařský projekt do fuckupů vlastně ani nepatří, dál hezky roste. Přesto je to bezpochyby mé největší podnikatelské sousto a ne vše se podařilo. Nikdy by nevznikl, kdyby mi mé předchozí aktivity a investice neposkytly finanční nezávislost a chuť něco začít.

Camperguru je jednoznačně nejúžasnější projekt, který jsem ve svém životě budoval. Je totiž celý o svobodě a radosti z cestování v karavanu, o neuvěřitelně krásných místech po celé Evropě, o cestovatelích a přátelích, kteří toho zažili na cestách ještě víc než já a pomáhají nám. Je víc než kterýkoliv jiný můj projekt o radosti ze života. A šířit radost plodí radost.

Ale zároveň je v něm ukryto nespočet výzev:

• stál víc peněz na rozjezd, než jsem plánoval (překvapení!)
• jeho technická složitost je o řád větší, než jsem si maloval
• opustil mě energický společník Amos a zmizelo kouzlo dialogu
• v oboru cestování jsem dosud nepodnikal, učím se to za pochodu
• denně se snažím být lepším manažerem a delegovat vše, co zvládnou jiní
• trh s kempy mě překvapil, je o řád analogovější než trh s hotely

Camperguru je má nejdivočejší jízda v podnikání. Chvíli je nepřekonatelnou váhou, kterou sám neuzvednu, pak zase úžasnou továrnou na úsměvy, která mi umožňuje vylétnout do oblak. A výzev se rozhodně nebojím! Byl jsem třeba v zimě s Jirkou Zindulkou na plachetnici v Baltském moři — kde byla teplota lehce nad nulou, pršelo snad i zespoda, foukalo jako v listopadu (bylo to v listopadu), byly několikametrové vlny a my se museli v noci prodírat mezi obřími dopravními loděmi na trase mezi Polskem a Švédskem.

Několik selhání už mám za sebou a další určitě přijdou. Přesto je tato „smile factory“ úžasným projektem, se kterým si tak rád hraju. A jak to vše dopadne? To uvidíme!

Poučení z Camperguru:

• Někdo musí velet — mít stejné podíly je možná férová, ale naivní blbost
• Bojuj — není důležité, kolikrát upadneš, ale že se zase zvedneš a jdeš dál

Selhání deváté — volné pátky

S přibývajícími lety si čím dál tím víc uvědomuji potřebu aktivně pěstovat pohyb a mentální oddech. Proto jsem si v roce 2021 předsevzal zavést volné pátky — čas, kdy budu povinně relaxovat, sportovat, vzdělávat se nebo se prostě jen tak flákat. Vlastně cokoliv, jen ne koukat do zářícího obdélníku na stole.

Nebudu chodit okolo horké kaše. Jako workoholik v tom naprosto selhávám. Pátky dnes především využívám k dohánění úkolů, které jsem nestihl od pondělí do čtvrtka. Do dnešního dne se mi podařilo užít si asi jen 5 opravdu volných pátků. Mám tedy rozhodně na čem pracovat.

Ale i když se mi s pátky moc nedaří, vnímám je jako krásný podnikatelský cíl. Jsou pro mě dalším symbolem budoucí svobody, stejně jako budování firem a investičního portfolia. Jak kdysi řekl Bob Dylan: „Nač vám jsou peníze? Člověk je úspěšný, když ráno vstane, večer jde do postele a mezitím si dělá, co chce.“ My podnikatelé k tomu máme velice blízko. Jen si stačí ten život dobře poskládat.

Poučení z předsevzetí volných pátků:

• Hledejte nové výzvy — když dosáhnete všech cílů, můžete se rázem ztratit
• Nezblázněte se z toho — jak říká úspěšný tenista Ivan Lendl: „Je to jenom sport.“

Jak to dopadlo? Zvládl jsem to? A co vy?

Fuckupy jsou součástí života. My sami neseme odpovědnost za všechna svá rozhodnutí. Selhání je cenou za naši svobodu volby. Někdy je to investice s výnosem, jindy ji odepíšete jako školné.

Upřímně, mám se dobře. Žiju v bezpečné zemi (12. místo na světě) se stabilním vedením, rozumnými daněmi a slušným zdravotnictvím. Mám pohodovou rodinu a dvě holky, na začátku toho „zábavného věku“ pro nás rodiče. Manželka Renča (ta z Dominikány) slibně rozjíždí podnikání v realitách a já z ní mám mega radost. Mám šikovné rodiče podnikatele a dva bratry, kteří taky úspěšně podnikají. To asi geny. Hypotéku máme splacenou, úspory máme v investicích a kupu peněz jsme poztráceli cestou. Žádné mé selhání mě nesrazilo na kolena tak, abych se nedokázal zase zvednout.

Mě zůstala hravost malého kluka. Po všechny ty roky mě práce grafika a UX designéra pořád neskutečně baví. Práce pro klienty, majitele českých lovebrandů, mě nabíjí a inspiruje. A je přitom jedno, zda při práci sedím doma nebo v karavanu. Procestovali jsme dodávkou Evropu křížem krážem a ten čas strávený na cestách je nekonečná studnice poznání pro nás i naše děti. Snad i díky tomu jsou děvčata lépe připravena na budoucí život.

Musím se vám přiznat: Mám radost, že jsem tu s vámi přátelé. Že můžeme sdílet čas a prostor. Že si můžeme pohrávat se svými životy, projekty a podnikáním a hledat lepší cesty. A dělat to každý tou svojí cestou. Ne všichni tu možnost mají, ne všichni zvednou tu hozenou rukavici. Každý den je dárek.

A vůbec, všimli jste si té červené linky, která prosvítá z mých selhání? Díky Stickfishi jsem se poznal s kluky z Mitonu. Díky Mitonu jsem byl šéfem fotobanky Pixmac. Díky Pixmacu jsem se seznámil s Amosem. A i díky Amosovi řídím mé dnešní projekty.

A modrá linka? Už ve Stickfishi jsem se seznámil s Robertem, hlavně díky němu jsem dnes úspěšný freelancer. Společně jsme se inspirovali v investování, zkoušeli různé menší projekty a díky Robovi si právě teď čtete jedno z mých povídání.

Jo a ještě bych zapomněl — můj videokurz o svobodě, práci a rodině, na kterém má Robo také velkou zásluhu a jehož cílem je odkrýt nejen tu cestovatelskou rovinu, ale hlavně vám pomoci se nachytřit v tom, jak zvládnout bez obav financovat život a při tom cestovat víc než pár týdnů v roce. Třeba i s rodinou. V kurzu vám chci ukázat, že to jde a jak přesně. Že má smysl se utkat s osudem a říct mu: Chci to jinak.

I má selhání, nebo možná spíše zkušenosti, mají podíl na tom, kde právě jsem a kdo jsem. Nebojte se hrát si se svými projekty a podnikáním, hledat zajímavější či zábavnější cesty. Nebojte se ani svých selhání.

A nakonec, pardon my cliché, děkuju své rodině za celoživotní podporu a všem kamarádům, parťákům a klientům, že to spolu nevzdáváme a bojujeme dál za lepší zítřky. A taky kamarádovi Emilovi, Jarkovi a Robovi za korekturu textu.

P.S. Ta hlavní věc, kterou si fakt pamatujte: Podnikáte? Pak potřebujete konkurenční výhodu.