Návyky úspěšných profesionálek

Chcete bojovat za lepší svět, jako to dělám já v oblasti zdravé výživy a veřejného zdraví? Změňte nejdřív své vlastní návyky.

ilustrace Michael Petrus

Když jsem se v roce 2011 vrátila po 10 letech strávených v Číně a Německu zpátky do Česka, znal mne a mou práci až na pár klientů a kolegů málokdo. Přesto se mi pak během několika málo let podařilo změnit přístup mnoha Čechů k tomu, jak se stravují a jak nakládají se svým zdravím. A jedna z nejčastějších otázek, kterou teď dostávám, zní:

Jak to zvládám?

Ovšemže půlka každého úspěchu je být na správném místě v pravý čas, a to byl bezesporu i můj případ. Domů jsem se vrátila ve chvíli, kdy všude ve světě začínal vrcholit zájem o zdraví prospěšné, nezprocesované, základní potraviny a jídla z nich připravovaná. Například v sousedním Německu, kde jsme pobývali, nebylo bio sprosté slovo a prodejny zdravé výživy už byly na každém rohu, plné zákazníků odhodlaných měnit své stravovací návyky.

Návyky, mentální i fyzické. To je bezpochyby druhá polovina toho, co mi pomohlo spolupodílet se na české stravovací a osvětové revoluci posledních let. Proto si myslím, že kdo chce měnit svět, musí nevyhnutelně začít u sebe, a také že to, co děláme každý den, rozhoduje o tom, kým a kde za pár let budeme. V tomto článku bych se tedy chtěla podělit o to, které návyky mi pomáhají a udělaly ze mě profesionálku, jíž jsem. Třeba pomohou i vám.

Jak vnímám úspěch

Vaše vlastní představa úspěchu je cosi jako mentální návyk vypracovaný každodenním používáním. Ovlivňuje to, co každý den děláme; věci, které si kupujeme; způsob a podmínky, v jakých žijeme; lidi, jakými se obklopujeme. Je to pramáti všech návyků.

Co je tedy nejdůležitější pro úspěch? Je nutné vstávat před úsvitem, pravidelně blokovat své sítě nebo si rozplánovat den do pracovních bloků? Je nejdůležitější vydělávat co nejvíc, nebo být co nejčastěji v médiích? A co když jde úspěchu dosahovat i úplně jinak a může být i bez velkých peněz a slávy?

Lepší než poměřovat se s bohatstvím souseda nebo krásou koček z titulních stránek časopisů je naslouchat svým vlastním ambicím. Třeba když chci péct nejlepší buchty ve městě (samozřejmě ty celozrnné), tak budu spokojenost stavět na spokojených jedlících mých buchet. Pro jiného může být hlavním smyslem života budování spokojené rodiny, uklizeného domova a zdravě živených dětí, a i takovýto člověk může být úspěšný, i když při svém hlavním cíli dělá jen tu nejběžnější práci bez touhy po lezení po profesním žebříku.

Je tedy mimořádně důležité správně rozeznat to, co vám je skutečně nejbližší a co považujete za úspěch podle svých vlastních, vnitřních měřítek, a nikoli podle posledních modelů aut či outfitů z obálek časopisů.

Vnitřní spokojenost je pro mě úspěchem víc než jakýkoliv měřitelný zisk. Časté doporučení vypočítávat a exaktně sledovat své zisky vlastně ani nechápu. Od svých studentských let žiji s přesvědčením, že jsem energická a pracovitá, takže i schopná se o sebe postarat. Po deseti letech v zahraničí, kde jsem v té době mohla pracovat jen velmi omezeně a trávila většinu času péčí o naše děti, jsme se vraceli s rozhodnutím, že se zkusím uživit jako výživářka a celá rodina mě v tom podpoří. Byla jsem rozhodnutá to zkusit a pokračovat, jen pokud to budu zvládat i nezávisle, a kdyby to nefungovalo, jít dělat i nějakou běžnější práci a výživu si nechat jako koníček pro rodinu.

Jinými slovy, hned na začátku jsem měla jasnou představu úspěchu, opírající se jednak o mé přesvědčení, že jsem schopná a ve světě se neztratím, tak o podmínku dosažení nezávislosti. Nepodnikám primárně pro zisk, ale to neznamená, že by měl můj byznys kdokoli dotovat, ať už manžel, nebo sponzoři, jejichž zájmy bych pak musela hájit.

To nejdůležitější pro můj úspěch je tedy má mentální i fyzická kondice, životní a profesní nastavení, pracovitost a systematičnost. S kondicí, tedy nastavením zdraví prospěšných návyků, pomáhám i svým klientům a doporučení pro profesionály nově shrnuji ve své Velmi osobní knize o zdraví i v online kurzu na Seduo. Zde se ale zaměřím na návyky, které nejvíce prospívají mně samotné.

Nejdůležitější návyk pro úspěch

Mám se ráda, a proto se o sebe co nejlépe starám. Jím skvěle, hýbu se, spím dostatečně, když piju alkohol, tak jen velmi střídmě, a samozřejmě nekouřím.

Pro dlouhodobé úspěšné zvládání čehokoliv, od zkoušek ve škole, úkolů náročného šéfa v práci nebo testování nervů našimi dětmi doma, je naprosto nezbytné být v top kondici. Tedy cítit se skvěle, být vůbec schopen pracovat naplno. A pro top kondici je třeba něco dělat, tedy konkrétně dodávat tělu co nejlepší jídlo a co nejlepší péči. Proto pro úspěch úplně ve všem vždy doporučuji mít se rád a co nejlépe o sebe pečovat.

Vím, co chci

Pro dosažení cíle je v prvé řadě nutné nějaký mít, a nejlépe mít promyšlené i kroky vedoucí k němu, protože při bezcílné práci nemáme kam směřovat. Cíl ale nemusí být exaktně daná a neměnná meta.

Sama jsem odjakživa toužila po tom pomáhat lidem. Přemýšlela jsem nad studiem medicíny, ale v té době mě děsila krev a pokusy na zvířatech. Proto jsem se rozhodla pro farmacii a poté, co jsem zjistila, že ještě prospěšnější než léčba je prevence, ať ani není tak moc třeba léčit, šla jsem studovat a propagovat prevenci.

Úplně původně jsem chtěla zachraňovat celý svět. Pak mi došlo, že nejsem superman, a začala jsem podporovala hlavně ty, kteří sdíleli podobné hodnoty. Jenže po nějaké době mi došlo, že pomáhat zdravým strávníkům, a tedy být hvězdou mezi těmi, kteří mě už chápou, není to nejprospěšnější. Dnes je pro mě cílem snažit se ke zdravotní prevenci přivést širokou veřejnost a úplně nejlépe přesvědčit k vytváření zdraví prospěšného prostředí státní instituce, které mají možnost a moc zásadně podporovat zdraví nás všech. Můj cíl je od počátku v podstatě neměnný, ale jeho podoba se mění v důsledku toho, jak lépe chápu příčiny našich problémů a své možnosti.

Vím, jak cíle dosáhnout

Představa o tom, kam se chci dostat, je zásadní, ale cesta zpravidla není sprintem od startu k cíli. Spíš je běžné, že ze startovní čáry cíl ještě ani není vidět. Jen jej tušíme, známe směr a musíme trasu rozplánovat po etapách. A podobně jako cíl nemusí být ani trasa předem daná, ale může se měnit vlivem okolností cestou. K tomu patří i slepé uličky a návraty ke správnému směru.

Jak plánuji své kroky? Pravidelně vyhodnocuji, čeho jsem dosáhla a jak, ale i situaci jako třeba měnící se výživové trendy, zájmy politických stran anebo nabídku na trhu. Neustále hledám spojence mezi profesionály, v médiích, mezi politiky a kolegy. Sleduji možnosti, co zdraví prospěšného lze reálně prosazovat, propagovat a jak. Společenské trendy a tendence vyhodnocuji pravidelně každý rok, konkrétní aktivity a setkání plánuji s výhledem týdnů až měsíců a každodenní aktivity vždy večer předem, abych se ráno mohla rovnou pustit do toho, co je skutečně důležité. Skoro vše uvedené dávám jen na papír a aktuálně zkouším posunout se od slov ke skečnoutingu.

Flexibilní být musím. Pokud zrovna nemohu efektivně prosadit zlepšení výživy ve školách, ale vidím, že je politická vůle zlepšit stravu ve věznicích nebo nemocnicích, půjdu raději bojovat za lepší jídelníček pacientů a vězňů.

Pracuji s nadšením

To, co dělám, mě moc baví, a čím déle to dělám, tím více jsem ve svém oboru jistější, a tedy i úspěšnější. Ne každý může hned dělat to, co jej baví, ale v tomto naštěstí funguje i zpětná vazba — tedy, že si postupem času zamilujeme to, v čem odborně vynikáme. Postupem let by měl profesionál ve své profesi nabývat větší jistotu, a tedy i úspěch a nadšení, které u špičkových profíků běžně vidíme. Nadšení, které vás samé žene dopředu a vaše klienty či okolí přesvědčí, že svou práci neděláte jako rutinu.

Ve svém oboru si například nedovedu představit, že bych doporučovala něco, co bych sama nepraktikovala nebo neměla odzkoušené. Mám a praktikuji, a proto mohu i důvěryhodně sdílet. Jsem přesvědčená, že právě mé nadšení je základem mé důvěryhodnosti a schopnosti získávat pro zdraví prospěšné změny své okolí i klienty. Proto nechápu, jak může obézní obezitolog anebo kouřící lékař své pacienty efektivně přesvědčit o škodlivost kouření, koblih anebo přejídání se obecně.

Pracuji systematicky

Občas se nám něco může podařit jakoby náhodou, ale pro dlouhodobý úspěch je nezbytná práce a disciplína. A ta dobrá zpráva je, že disciplínu můžeme natrénovat. Především u nás podnikatelů je nezbytné být schopen ovládat se. Je jen na nás, jestli budeme konzumovat povrchní příspěvky na sítích, anebo odborné texty, které nám profesně pomáhají. A faktem je, že sebedisciplína je snazší při jasném cíli a smysluplné práci.

Sama intenzivně pracuji na zásadních úkolech, které vedou k cíli. Netrápím se tím, že na světě nemohu stihnout úplně vše. K systematické práci řadím i své rozhodnutí neztrácet čas s hejtry a nekonstruktivními kritiky.

Pracuji na sobě

Zvládnutím maturity a nejlépe i výšky to jen začíná. Roky studia nás vedle pár prospěšných znalostí učí především schopnosti učit se, mluvit a spolupracovat. Jenže to je jen základ, se kterým nelze vyjít až do penze. Zásadní pro růst je schopnost učit se celý život a je skvělé, že se učit můžeme. Zažila jsem i doby, kdy ze zahraničních zdrojů jsme zde měli jen budovatelské texty v ruštině, běžný kontakt s cizinci byl nemožný a sítě byly tak akorát na chytání ryb. O to více si cením dnešních možností a svobody vzdělávat se.

Prakticky denně sleduji práci svých kolegů v zahraničí a studie z oboru. Neustále čtu, komunikuji s oponenty, učím se nové dovednosti a zároveň přiznávám, že zrovna ty sítě jsou pro mě velkou výzvou a k jejich použití mě zpravidla přivede až důrazné doporučení (tedy nařízení) mého skvělého podnikatelského poradce Roberta.

Zvláštní kapitolou práce na sobě je pro mě četba. Knížky miluji, čtu nejčastěji ty odborné, ale neustále i nějaké poučné z nejrůznějších témat mimo výživu a zdraví. Čtením trénuji schopnost být sama, mimo sítě, zpomalit, učím se neustále nové fantastické věci a získávám inspiraci od jiných profesionálů.

Riskuji

Mnozí z nás se bojí na volné noze riskovat ze strachu z neúspěchu. Jenže velké cíle zpravidla znamenají i velká rizika na cestě a občasné neúspěchy. Úspěšný podnikatel totiž zpravidla není takový, co přímou cestou jen běží k cíli. Častější je, že i ti úspěšní občas nezdolají překážku. Ale seberou se a běží dál. Klacky, které se mi pletou do cesty, neberu jako rány osudu, ale jako překážky, které tu jsou pro to, aby se zdolávaly.

Konkrétním příkladem mého riskování je třeba odhodlání vyjadřovat se i ke společensko-politickým tématům, která ne každý chápe jako související s výživou či naším zdravím a prospíváním a která zpravidla vždy sklízejí veřejnou kritiku. A tu pak musím být schopná unést.

Problémy beru jako výzvy

U úspěšných lidí často vnímáme jen tu slávu, nablýskané zisky a úspěchy. Při pohledu zvenčí totiž nejsou vidět propocená trika ani rány, které schytali. Hodiny dřiny, potu, odříkání si a neúspěchy na cestě k cíli nejsou v záběrech reflektorů a nikoho nezajímají. Svět chce vidět show a úspěch. Neúspěchy přesto zažíváme každý. A můžeme zůstat plakat v jámě, do které jsme spadli, a mrhat čas přemýšlením o křivdě, anebo je využít pro pokračování v cestě.

Bez ohledu na to, co se mi stalo, jen já rozhoduji, co se mi bude dít dál. Problémy jsou tu proto, aby se řešily, i když to pochopení, že a jak nám prospěly, často přichází až po čase.

Příklad: Úspěšně jsem vystudovala vysokou a vzápětí byla přijata na postgraduální studium klinické výživy na FaF UK v Hradci Králové. Pak ale přišla svatba, těhotenství a stěhování do zahraničí, poté druhé dítě a stěhování do Číny, a s tím i nemožnost dokončit studium zde. Proto jsem hledala dálkové postgraduální studium v zahraničí. Na základě referencí jsem se rozhodla pro univerzitu v USA. Byla skvělá a já ji úspěšně zvládla. Jenže v době ekonomické krize skončila a v Česku přišla kritika, že nebyla dostatečně akreditována, a tento fakt byl pak využíván jako nejzásadnější argument proti mé práci. Tak jsem se rozhodla vystudovat další školu a úspěšně dokončila doktorandské studium na farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Výsledkem bylo, že jsem potkala nové, prospěšným změnám otevřené lékaře a vědce a dnes s mnohými z nich spolupracuji v Globopolu, vůbec 1. českém think-tanku zaměřeném na otázky výživy a zdravotní prevence. Nebýt kritiků, nejspíš bych se touto cestou nikdy nevydala.

Hledám, jak lze cíle dosáhnout

S nastavením, že to nejde, se dostanete leda tak víte kam. Vždy je možné někam se posouvat. Jen je potřeba přeorientovat se na to, co jde.

Příklad: Doporučím večerní procházky a někdo okamžitě oponuje, že večer je tma a nebezpečno, že nemá pejska a partnerovi se nechce. Jenže ono je možné si i pejska půjčit a tím vyřešit nejen vlastní pohyb, ale i zlepšit vztahy se sousedy, kteří uvítají pomoc s venčením. A když partner nechce na procházky, můžete vytáhnout na procházku souseda, on se pak partner rychle přidá. Jistě, že žertuji, ale myslím, že můj postoj k překážkám to vystihuje dostatečně.

Moje poslední doporučení?

Doposud jsem se ani jednou nezmínila o spolehlivosti. Tuto „drobnost“ totiž řadím bez mrknutí oka mezi povinnou výbavu skutečných profesionálů. Vůbec zde nechci ztrácet čas vysvětlováním, že úspěšný profesionál dodrží, co slíbí, a to obsahově i termínově!

Na čem se domluvím, to pro mě platí a totéž se týká i termínů a včasného příjezdu na vystoupení či schůzky. Daří se mi to i proto, že na ty pražské jezdím s hodinovou rezervou a na ty, ke kterým se musím dostat přes D1, mám v rezervě dokonce hodiny dvě. A co když D1 mimořádně nestojí? Tak se v ušetřeném čase zastavuji v kavárnách po cestě, užiju si kafe a pár minut práce. Vždy mám pár rozepsaných textů v počítači, po cestě o aktuálních tématech přemýšlím a při zastávkách nápady hážu na papír nebo do počítače.

Ovšemže to poslední, co chci, je, abyste tento článek chápali coby soubor jakýchsi univerzálních pouček. Protože právě tím není, a jak naznačuji výše, sama se s oblibou populárními poučkami a měřítky úspěchu neřídím. Jako profesionálka, výživářka a preventistka, nicméně až příliš často v praxi vidím, že cíle a návyky mých klientů jsou v zásadním rozporu.

Kdo chce žít zdravě, ten by měl být připraven změnit některé své nezdravé návyky, to dá rozum. V tomto článku jsem se pokusila vysvětlit, že tentýž princip se takřka bezvýhradně týká i našich profesních cílů a kariéry.