Na volné noze - portál nezávislých profesionálů


Na volné noze > Blog > Jak jsem psal knihu

Jak jsem psal knihu

31. 7. 2017, napsal Robert Vlach

Chtěli byste někdy napsat odbornou (e)knihu? Já se o to pokoušel víckrát, ale až napotřetí to vyšlo. Zde rekapituluji, co mi pomohlo najít vydavatele, vypít až do dna tisíc hořkých šálků kávy a napsat 760stránkovou knihu Na volné noze coby žánrový bestseller.

Jak jsem psal knihu (ilustrace Michael Petrus)
ilustrace Michael Petrus

Stručná rekapitulace úvodem: Mou knihu Na volné noze: Podnikejte jako profesionálové vydalo letos na jaře nakladatelství Jan Melvil. Po 1. nákladu 5000 výtisků se jen zaprášilo, a tak šla na dotisk už necelé tři měsíce po vydání. Nyní dotáčíme nezkrácenou audioknihu, která vyjde ještě v létě, a čekáme na závěry reading-review špičkového bilingvního překladatele, kterého jsme oslovili kvůli zvažovanému překladu do angličtiny.

To je dnešní stav. Ale jak jsme k němu dospěli? Začalo to přesně před dvěma roky, v létě 2015 a celý proces vzniku knihy, od záměru po vydání, odhaluji v tomto článku.

Motivace napsat knihu

Podpoře nezávislých profesionálů se věnuji od roku 2005 a celou tu dobu mi na českém trhu chyběla kvalitní kniha pro freelancery. Ač je to k nevíře, od roku 1989 žádná taková nevyšla, ani původní, ani překladová. Přečetl jsem řadu anglických titulů a postupně mi došlo proč: Například velmi dobrá The Freelancer’s Bible rozebírá daně, penzijní fondy a zdravotní pojištění z čistě amerického pohledu. A to prostě nemá smysl překládat.

Roky jsem čekal, jestli tuhle výzvu nějaký vydavatel či autor nepřijme, až mi došlo, že 1. knihu pro freelancery v češtině nejspíš budu muset napsat já.

Upřímně. Už jako kluk jsem měl sen psát knihy a odjakživa hodně čtu. Ale bylo mi jasné, že to samo o sobě nestačí. Občas mě však někdo pobídl, že bych měl napsat něco delšího než blog, a to stačilo, abych o tom dále přemýšlel.

S blogováním je problém, že pokud chcete pokrýt nějaké rozsáhlejší téma, první články nevyhnutelně zastarají dřív, než se propíšete na konec. Stalo se to mně a vidím to i na blozích jiných autorů. Kniha je snad jediné médium, které dokáže předat složitý myšlenkový celek najednou v aktuálním stavu, i když pak postupem let zastará.

Kniha má i další výhodu, že se u ní čtenáři na rozdíl od blogu déle soustředí. Když je čtivá, máte plnou pozornost čtenáře a můžete vysvětlit a předat vše — v mém případě 17 let zkušeností na vlastní volné noze a 10 let poradenství a podpory freelancerů.

Můj závěr: Výchozí motivace je zásadní, protože samotné psaní je tak náročné, že kdybych neměl pádný důvod, záměr bych jistojistě vzdal, což se ostatně několikrát stalo.

Neúspěšné pokusy

První neúspěšný pokus jsem podnikl v roce 2010, a co si budu namlouvat, bylo to selhání na celé čáře. Při mých ambicích a odhodlání dotahovat projekty do konce to byla pilulka dvakráte hořká.

O psaní (knih) jsem nevěděl nic, ani jsem nepovažoval za nutné si o tom něco zjistit. Neměl jsem zkušenosti. Neměl jsem mentora. Neměl jsem vydavatele. Neměl jsem ani realistický záměr. Jenom chuť psát. A ještě jsem udělal blbost, že jsem svůj záměr prozradil světu. Nebyl to vyloženě veřejný závazek, ale pak jsem se pár let cítil trapně při dotazech, jak to vypadá s mou knihou.

Chuť psát nestačila. Záhy mi došlo, že spisovatelství má pramálo společného s psaním pro web. Článek má obvykle jedno téma, jedno hlavní sdělení a je pár způsobů jak jej napsat. Ale kniha? Ta může mít tisíce podob. Nedokázal jsem si vybrat jednu možnost a opravdu se do ní položit, protože jsem nedovedl posoudit, která je ta správná. A také mi docházelo, že půjde o obrovskou časovou investici. Možná rok práce, který nechci ztratit tím, že napíšu nepoužitelnou věc, kterou nikdo nebude chtít vydat.

Vzdal jsem to.

Druhý pokus vzešel z nadšení z Pressfieldovy stěžejní knihy pro kreativní profesionály War of Art. Díky ní jsem si uvědomil, že při prvním pokusu mě udolal Odpor, ultimátní vnitřní nepřítel každého tvůrce. Odhodlal jsem se tedy začít znovu a psát podobně jako Pressfield, tedy krátké, hutné kapitoly, bez velkých řečí kolem a přímo k jádru věci. Jenomže ani to nefungovalo, protože jednak nejsem Pressfield a také téma je docela jiné. Po pár kapitolách jsem byl tam kde předtím, jen s novým poznáním, že mít ideál a vzor také nestačí.

Opět jsem to vzdal.

Můj závěr: Odborná kniha je příliš náročný projekt na to, aby člověk prostě sedl a psal. Někdo to možná dokáže, ale jak mi později potvrdil i můj vydavatel, takových lidí je zatraceně málo. Chce to nejen motivaci a odhodlání, ale i přípravu.

Námluvy s vydavateli

Hlavním závěrem mých neúspěšných pokusů bylo, že mít kvalitního vydavatele je pro mne jako prvoautora nutnost, protože knihu nejen vydá, ale také se nějak podílí na jejím vzniku a ovlivní její podobu. Byl jsem však už natolik frustrovaný, že jsem sám vydavatele nehledal.

Roky běžely a s tím, jak stoupala hvězda blogu Na volné noze i čtenost mých článků, začaly chodit první nabídky od vydavatelů samy od sebe. Byl jsem za ně (a stále jsem) nesmírně rád, protože je vnímám jako potvrzení smysluplnosti naší práce. Přesto jsem tyto nabídky několik let s díky odmítal.

Hlavním důvodem mé zdrženlivosti bylo paradoxně to, že v té době jsem už o psaní a vydávání knih něco věděl a také jsem potkal pár autorů, kteří se se mnou podělili o své, ne právě dobré zkušenosti s některými vydavateli.

Věřím nicméně, že dobrých zkušeností s vydavateli je mnohem víc než těch špatných; zde je jedna od Martina Perlíka.

Společným jmenovatelem těchto problémů byl nedostatek zdrojů a knižní nadprodukce — jen v roce 2015 vyšlo v Česku neuvěřitelných 18 tisíc titulů. Přestože část tvoří tzv. šedá literatura a na pulty knihkupectví se dostane jen zhruba polovina této produkce, stále je to ohromující číslo.

Konkurence je obrovská mezi vydavateli i mezi jednotlivými tituly, kterých se pak na kusy prodá méně než dřív. To vede nakladatele (i knihkupce) k opatrnosti a úspornosti. Jeden redaktor mívá na starosti souběžně více titulů, a o to větší nároky jsou kladeny na autory. Někteří se mi svěřili, že je vydavatel přiměl zaplatit i korekturu vlastního textu, nebo jim nabídl směšně nízkou odměnu za vydání díla, na kterém usilovně pracovali třeba rok. Netýká se to celého trhu, ale zároveň to není zcela výjimečné.

Větší angažmá autora ale nemusí být také na škodu, jak dokazuje příběh bestsellerů Hanky Zemanové.

Na základě zkušeností spřátelených autorů jsem došel k novému závěru, že chci spolupracovat výhradně s vydavatelem, který se za mou knihu plně postaví, bude ji skutečně bytostně chtít vydat a vrhne do její produkce a propagace dost zdrojů na to, aby se povedla a nezapadla. Zmizet v zapomnění je asi to nejhorší, co se může dobré knize stát.

Na jaře 2015 mi přišla nabídka napsat knihu o podnikání na volné noze od šéfredaktora velkého vydavatelství i s příslibem osobní a marketingové podpory.

Nabídka, jaká se neodmítá.

Přijel za mnou do Ostravy, všechno jsme probrali a já slíbil, že o tom budu vážně uvažovat, protože jsem nechtěl po předchozích neúspěšných pokusech unáhleně kývnout na něco, co nebudu schopen splnit. Vedlejším důvodem však bylo i to, že jsem chtěl dát šanci i Melvilu, jejichž knižní produkci jsem zpovzdálí už pár let obdivně sledoval.

Napsal jsem tedy Tomáši Baránkovi na e-mail, který jsem našel na webu, že mám nabídku na knihu o freelancingu od velkého vydavatele a rád bych se pobavil, jak by taková spolupráce případně vypadala u nich. Sešli jsme se v Brně, Tomáš dorazil asi o půl hodiny později, ale pobavil mě SMSkou s odkazem na svou aktuální polohu v dopravní zácpě.

Z vyhrazené půlhodiny byly nakonec snad dvě nebo tři, které jsme strávili debatou o jiných knihách a našich literárních idolech. Touto jedinou schůzkou mě Tomáš přesvědčil, že pro knihy žije, že jim hluboce rozumí a že je přesně tím vydavatelem, kterého hledám.

Mou práci naštěstí znal a o mou knihu měl zájem. Zejména se mu líbilo, že bych při psaní vyšel z osnovy školení pro freelancery, které vylepšuji a vedu od roku 2007. Na rozloučenou jsme se domluvili, že o tom budu v létě ve Francii přemýšlet a dám vědět, jakmile se rozhodnu pro jednu z obou nabídek.

Nakonec jsem se rozhodl pro menší Melvil hlavně na základě intuitivního posouzení Tomášovy role coby zapáleného vydavatele, který miluje své knihy a dělá pro ně první poslední. Hodně k tomu přispěla jak schůzka, tak i jeho veřejná image, z níž bylo patrné, že každým titulem skutečně žije. Vymínil jsem si však, že se do psaní nepustím hned, ale až dotáhneme velký průzkum Jak se daří českým freelancerům, ze kterého jsem chtěl při psaní také vycházet, abych měl čerstvá a dříve nedostupná data.

Dalším mým spojencem byl kamarád, publicista Michal Kašpárek, který roky recenzuje podobně zaměřené knihy pro Finmag a jehož práce i názoru si obrovsky vážím. Poprosil jsem jej, jestli by se stal mým oponentem a on k mé velké radosti na nabídku kývnul. Sice to automaticky znamenalo, že nebude knihu po vydání recenzovat, ale jak se později ukázalo, jako oponent byl nenahraditelný a významně ovlivnil mé myšlení i výslednou podobu textu.

Oponenturu mi přislíbil i Tomáš Baránek (sám úspěšný autor) a přímo v Melvilu jsem potkal Vendulu Kůrkovou coby mou budoucí editorku a zodpovědnou redaktorku. Tím bylo jádro týmu jasné a zbývalo jen podepsat smlouvu.

V té době jsem s Tomášem natočil i rozhovor pro Na volné noze TV

Tomáš a Vít Šebor jakožto spolumajitelé nakladatelství mi nabídli poctivou a velkorysou smlouvu. Podle ní mi přísluší vyšší autorský honorář výměnou za to, že se podílím rovným dílem na ne právě malých marketingových nákladech. Protože se v marketingu pohybuji a chtěl jsem se naučit, jak se dělá ten knižní, bez váhání jsem tuto výzvu přijal.

Smlouvu jsme podepsali s Vítkem v prosinci 2015 na mém školení, které chtěl osobně navštívit, aby měl představu, co zhruba v knize bude a kdo vlastně jsem. Zavázal jsem se v ní dodat hotový rukopis do konce září 2016, tedy za necelých 10 měsíců. Tehdy mi to přišlo jako proklatě hodně času…

Můj závěr: Oslovení či výběr vydavatele je stěžejní krok. Jeho úkolem není jen knihu vydat a prodat, ale také vytvořit ideální podmínky, ve kterých může kniha vzniknout. Já měl tu výhodu, že po pár letech blogování mě vydavatelé začali oslovovat sami. Nicméně pokud by to mělo být naopak, budete muset sami předložit nějakou ukázku či záměr.

Plán a koncepce knihy

S vydavateli jsem se domluvil, že do konce roku 2015 připravím koncepci knihy, začátkem ledna ji probereme na redakční poradě a koncem ledna po přesunu na zimní byt v Las Palmas se pustím naplno do psaní.

Koncepci jsem coby jakýsi „podnikatelský záměr“ knihy sepsal do sdíleného Google dokumentu. Měla přibližně 30 normostran a obsahovala následující oddíly:

Měl jsem trochu obavy, jak redakce můj návrh přijme, ale ukázaly se být liché. Lednová porada dopadla dobře a můj koncept dostal zelenou. Michal Kašpárek navíc přidal asi dvacet postřehů, co se mu v koncepci líbí i co mu tam chybí.

Domluvili jsme se, že po dopsání prvních dvou kapitol pošlu redakci rukopis k oponentuře a pak už knihu dotáhnu sám až do konce. Na Kanáry jsem odlítal s pocitem, že mám za sebou první důležitý milník a před sebou jasný záměr, jak má kniha vypadat a co od ní vydavatelé očekávají.

Můj závěr: Ze zpětného pohledu vnímám koncepci jako stěžejní dokument, ke kterému jsem se během psaní neustále vracel. Výsledná podoba knihy mu odpovídá z 95 %. Drobné odchylky vznikly později vlivem oponentur, ale jinak koncepce předznamenala výsledek docela přesně. Občas teď sám oponuji záměry či rukopisy jiných autorů a kolegů, kteří se na mě obracejí, a vidím stejné chyby jako u sebe. Koncepce či alespoň pevná osnova je základ a kde chybí, text postrádá obsahovou integritu, resp. je mnohem více poplatný okamžité náladě či nápadům autora. U beletrie je to někdy výhoda, u odborných knih spíše ne.

Začátek psaní

Úplně jasně si vybavuji, že když jsem začal koncem ledna 2016 psát, byl jsem přesvědčen, že napíšu stručnou, údernou knihu, ne nepodobnou Pressfieldově War of Art.

Pravdu měl ovšem opět Pressfield, který na mnoha místech říká, že autor vlastně nikdy neví, co dělá, a není s to předjímat výslednou podobu svého díla. To je hluboká pravda, o níž jsem se měl záhy sám přesvědčit.

Jsem bytostně přesvědčen, že nikdo z nás vůbec netuší, co dělá.
– Steven Pressfield

— Jan Řezáč (@janrezac) July 12, 2017

Zajímavé je, že ani má koncepce nezmiňovala délku knihy a pro mé vydavatele to nejspíš nebylo důležité, protože na rozsah ani nepřišla řeč.

Melvil nevydává knihy podle jednoho mustru a každý titul je pro ně jedinečný. Respektují autora a nepředvídatelnost tvůrčího procesu i jeho výsledku. Nebyl jsem tedy nijak omezen ani stresován tím, že můj text musí mít třeba 300 stran. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel.

Zpočátku jsem pracoval tak, že dopoledne jsem trávil psaním v kavárně na Plaza de Espana a odpoledne dělal jinou práci pro sebe a klienty. To se však ukázalo být šíleně neefektivní.

Každou kapitolu jsem zakládal jako sdílený Google dokument a vedl jsem si autorský deník, který mi umožnil průběžně analyzovat postup prací:

K napsání 86 stran jsem potřeboval více než měsíc!

Snadno jsem si spočítal, že při této délce kapitol by mohla mít celá kniha možná až 700 normostran (sic!) a že ji tímto tempem budu psát dva roky.

Nestíhám.

25. února jsem odeslal slíbenou ukázku do Melvilu a dali jsme si týden rodinnou dovolenou, aby měli kluci čas to přečíst a já čas odpočívat a přemýšlet co dál.

Měl jsem obavy, co Tomáš jako vydavatel na rozsah 700 stran řekne, ale naprosto mě uzemnil hláškou, že třetina bude nejspíš opakování a vata a že až se na rukopis vrhne jako editor, seškrtá text pod 400 stran a bude z toho normální kniha.

Vůbec jsem si nedokázal představit, co by se dalo vyškrtnout, a protože sám zkušenosti s editací knih nemám, řekl jsem si, „Páni, ten Tomáš je ale dobrej!“, a pustil otázku rozsahu z hlavy. Tomův bohorovně benevolentní postoj mě zbavil stresu a dodal kuráž dílo v tomto rozsahu dokončit, ať už se pak bude dít cokoli. (Pointa byla, že když se Tomáš na podzim k editaci dostal, po týdnu mi napsal, že skutečně není co škrtat.)

Redakční zhodnocení zaslaných úvodních kapitol dopadlo výborně, s pochvalou Michala i Tomáše, a já měl navzdory nejistému výhledu za sebou další důležitý milník.

Můj závěr: Zhruba půl roku před samotným psaním jsem dotahoval vlastní i klientské projekty, abych mohl začít na knize pracovat s čistým stolem. Také jsem posílil autonomii spolupracovníků a procesů v mém podnikání, aby jelo pokud možno na autopilota. Prostě jsem se chystal do války proti vnitřnímu Odporu a sbíral síly na důležitou práci. Kdybych tohle všechno předem neudělal, obrovský nárůst předpokládaného rozsahu knihy by mi zřejmě zkomplikoval či přímo znemožnil její dokončení. Podle Tomáše se to podnikajícím autorům stává běžně a z těch několika desítek, kteří pro ně během uplynulých pár let knihu psát začali, jsme ji vlastně dotáhli jen já a Petr Ludwig s Koncem prokrastinace. Čekal jsem, že to bude těžké, ale skutečnost byla řádově náročnější.

Autorské sprinty

Začátkem března 2016 jsem tedy věděl, že do konce září musím napsat ještě zhruba 600 stran textu a zároveň mě čeká celkem nabité jaro s kolečkem školení, natáčeníthink-tanků Na volné noze, plus každoroční strmý nárůst poradenských zakázek s příchodem teplého počasí — jak se probouzí příroda, procitají i (prvo-)podnikatelé s novými záměry a plány. A náš syn měl tehdy rok a půl, takže bylo třeba najít řešení i s ohledem na rodinu.

Nakonec jsem se rozhodl pro autorské sprinty9 dní psaní v kuse (víkend, pracovní týden a víkend), třeba i 16 hodin denně, od nevidím do nevidím. S Lenkou jsme se domluvili, že po návratu do Česka to bude nejlepší režim, protože si vždy mohli s Rikim vymyslet nějaký program a počítat s vydatnou podporou rodiny. Bez Lenčiny a jejich pomoci bych se nikdy nemohl projektu knihy takto intenzivně věnovat.

Sprintů jsem si naplánoval v průběhu jara a léta do kalendáře hned několik. Z hlediska klientů šlo o týdenní „dovolenou“ či výluku v komunikaci, s výjimkou urgentních požadavků, což bylo celkem přijatelné. Pouze některé VIP klienty jsem deeskaloval na úroveň běžné dostupnosti s nižší hodinovkou, a tedy i určitou finanční ztrátou.

Vlastní psaní pak vypadalo tak, že jsem psal někde v kavárně hned od rána (nejbližší otevírala v 6:30), dokud mě nedohnal hlad (kolem jedné). Po obědě jsem si šel na hodinu zasportovat nebo se dvě hodiny projít do parku, kde jsem v mobilu procházel dopolední text a editoval některé pasáže. Zhruba od čtyř jsem si dal zase pár hodin za počítačem, do devíti, někdy i jedenácti hodin večer. A ráno zase nanovo.

Sice jsem zhruba vycházel z lektorských skript, které používám na školení, abych na něco nezapomněl, ale ve výsledku se obsah knihy a školení překrývá jen částečně, což je dáno společnou osnovou. Na školení více vycházím z diskuse a někdy i docela okrajových problémů, kterým čelí jednotliví účastníci, zatímco kniha obsáhla tuny nového materiálu.

Pracovat na knize takto intenzivně a dlouhodobě byla pro mne až transcendentální zkušenost. Ano, sice jsem se freelancingem jeden a půl dekády zabýval, ale ponořit se do této látky znovu a takto hluboce mě přivedlo na řadu nových spojení a myšlenek. Knižní styl psaní také vyžaduje pro udržení pozornosti mnohem víc příkladů a příběhů, což mě přimělo více vyprávět o událostech a lidech, které znám. Příkladem budiž nemoc Báry Rektorové, která mě a ostatní Bářiny kamarády v té době hluboce zasáhla.

Přesně jak říká Pressfield, autor si nevybírá svůj styl a étos knihy, ale postupně jej objevuje. To pro mě bylo velkým překvapením. Jako čtenář vnímám étos či náladu knihy především, zatímco u vlastního textu jsem nedokázal tuto úroveň vůbec zachytit. Je příliš ponořená do každodenní spisovatelské dřiny, do vět a pasáží, nad kterými běží hodiny jako minuty. Co čtenář minutu čte, to autor někdy i hodinu píše, když počítám i dodatečné úpravy. Potřeboval jsem oči Michala a Tomáše, aby mi přiblížili atmosféru knihy, jak ji sami vnímají.

Disciplína každodenního psaní mi umožnila nejen proniknout hlouběji do látky, o které jsem si myslel, že ji už dokonale znám. (Neznám.) Díky každodenní tvrdé práci jsem nabyl i krásný pocit, že právě teď pracuji na 100 % svých možností, s plným soustředěním a intelektuální kapacitou. Špatně se to popisuje, ale pokud pracujete hlavou, jistě víte, o čem mluvím. Bylo to takové půlroční flow s občasnými výkyvy. Pocit to byl úžasný, i když fyzicky jsem se z ustavičného sezení v kavárnách necítil vždy skvěle a kamarádi si občas ťukali na čelo, jestli to s tím psaním už trochu nepřeháním. Ten vnitřní prožitek byl ale fakt boží.

Denní režim, který jsem si při psaní osvojil, jsem podepřel autorským procesem v Procesoidu. Každé ráno jsem si díky němu připomněl, na co nesmím při psaní zapomínat: Jakým jazykem chci psát a ke komu. Že důležitá tvrzení je nutné zdrojovat. Které chyby nejčastěji páchají autoři knih podle Michala Kašpárka atd. Podobný proces jsem pak používal i při editaci, zkrátka na co nezapomenout při finišování každé kapitoly.

Loni na Marketing Festivalu v Ostravě se někdo Honzy Řezáče a mě večer na párty zeptal, co nám nejvíc pomohlo při psaní knihy a oba jsme odpověděli bez rozmýšlení shodně:

„War of Art, to si přečti!“

Skutečně až při psaní jsem si v plném rozsahu uvědomil hloubku a pravdivost Pressfieldovy knihy, jakož i jednotlivých rad a návyků, které doporučuje.

Jeden příklad za všechny:

Každé ráno, když jsem šel kolem moře, nebo později v Beskydech či centru Ostravy někam do kavárny psát, jsem měl trochu jinou náladu. Někdy jsem si ráno v mobilu přečetl e-mail s nějakým pracovním problémem, o kterém jsem věděl, že jej budu muset později vyřešit, a ten pocit mi nebyl právě příjemný. Jindy jsem měl úplně úžasnou náladu a odhodlání s textem pořádně popojet. Během několika týdnů jsem však vypozoroval, že ranní rozpoložení nemá na výslednou kvalitu textu pražádný vliv! Někdy jsem měl ráno náladu pod psa, ale pak jsem se zabral do psaní, hodil všechno za hlavu a napsal třeba nejnáročnější část kapitoly. Anebo jsem se cítil skvěle, ale pak jsem trochu prokrastinoval u Facebooku, nebo mě vyrušil důležitý telefonát, nebo to prostě nešlo, a denní výsledek byl o ničem. Přesně jak píše Pressfield, není to o ideálních vnějších podmínkách, rozhodující je disciplína a schopnost každý jednotlivý den udolat Odpor.

A výsledek?

Díky autorským sprintům šlo mé soustředění, kvalita i objem textu strmě nahoru. Každý den jsem napsal minimálně 10 normostran a když to šlo dobře, tak i 15, 20, nebo dokonce rekordních 25 normostran!

Ještě na jaře jsem se dostal do zvláštního nastavení mysli, kdy jsem měl pocit, že mám text plně pod kontrolou a v pohodě stíhám.

Byl jsem rozjetá, nezastavitelná mašina.

Byl jsem Terminátor.

Draft předposlední kapitoly v rozsahu 22 stran jsem napsal za jediný den a tu poslední jsem si dal na druhý den po snídani jako zákusek.

Šlápnul jsem do toho tak divoce, že první draft knihy jsem měl hotový měsíc před termínem, takže mi zbyl ještě celý jeden měsíc na edit druhého draftu.

Hotový rukopis jsem odevzdal ve smluveném termínu koncem září 2016, což, jak mi později Tomáš prozradil, vlastně nikdo v Melvilu nečekal.

Já byl ovšem v radostné euforii z dokončeného díla. Rukopis jsem předal s dovětkem, že kdyby se mi náhodou něco stalo, má vydavatelství mé svolení v této podobě knihu vydat. Jak se však záhy ukázalo, polovinu práce jsem měl ještě před sebou.

Můj závěr: War of Art má vyjít letos v Melvilu česky a to je dobře, protože pro spisovatele je to nesmírně užitečná kniha. Pomohla mi přejít z komfortního režimu psaní po půldnech do usilovných sprintů s hlubokým ponorem do textu a vítězného marše proti Odporu. Byla to nejkrásnější část práce na knize a připomněla mi, jak je úžasné pracovat s plným soustředěním. Fyzická kondice šla trochu dolů a váha o pár kilo nahoru, to ano, ale to se dá spravit.

Drafty a oponentury

Měl bych asi objasnit, jak jsme pracovali s drafty:

Ještě během psaní se mi velkoryse nabídli Dan GladišPetr Koubský jako další oponenti, za což jsem byl nesmírně rád. Danovy knihy o investování miluju a Petr je nesmírně sečtělý a chytrý člověk s velkým přehledem a vydavatelskou zkušeností.

Vedle Tomáše Baránka, Michala Kašpárka a Venduly Kůrkové coby zodpovědné redaktorky jsme tak měli na začátku října 2016 zformované jádro oponentů, k nimž jsem později ještě přizýval další kolegy, kteří už nečetli celou knihu, ale jen vybrané kapitoly či pasáže dle jejich odbornosti.

Výtisk 2. draftu pro Dana Gladiše
Dan Gladiš jako jediný dostal svou verzi tiskem

Už na podzim jsme veřejně oznámili, že kniha vyjde na jaře, a Melvil ji zařadil na web do edičního plánu. Kromě Dana, který knihu přečetl hned a byl z ní k mé velké radosti (coby vůbec první čtenář) upřímně nadšený, jsem ale čekal na první výstupy oponentů až do začátku prosince, což bylo při daném rozsahu knihy vlastně ještě docela rychlé.

Všem oponentům jsem nasdílel zdrojové Google dokumenty kapitol, do kterých mohli zanášet své návrhy či komentáře, a pobídl jsem je, ať mě určitě nešetří. Vzhledem k množství probíraných témat jsem se chtěl především ujistit, že jsem nic zásadního nepřehlédl a že jsem někde neudělal hrubou chybu v argumentaci či zdrojích. (Udělal a díky nim také napravil.) Výsledek pak dalece předčil má již tak vysoká očekávání.

Větších či menších připomínek oponentů bylo zhruba tisíc a od Vendy jakožto editorky třikrát tolik drobných editací ještě před korekturou. Čili nakonec jsem měl v textu knihy na 4000 připomínek, které jsem musel všechny jednu po druhé projít a zapracovat. A nebylo výjimkou, že jsem nad jedním komentářem strávil třeba i dvě tři hodiny, úvahami, přepisováním a pilováním formulace argumentu, aby vyhověl přísnému metru mých oponentů.

Když jsem v polovině prosince viděl, kolik práce se na mě zase řítí, automaticky jsem si přeložil avizovaný termín vydání jaro 2017 jako konec června. Tomáš mě ale opět probudil ze sna výrokem, že se to musí být podle redakčního plánu do března hotové, jinak se dostanou do skluzu další knihy. Sice jsem zamák nevěřil, že to dáme, ale začátkem ledna jsem se na Kanárech opět ponořil do hluboké práce.

Naštěstí se ukázalo, že většina připomínek oponentů nevyžaduje hlubší strukturální změny, takže jsem byl schopen je zapracovat relativně snadno. Výjimkou byla jediná kapitola o webu a sociálních sítích, kde jsem pod tíhou kritiky ze všech stran musel uznat, že je od základů špatně postavená, protože postupuje od pokročilých doporučení k základům a jako celek prostě nefunguje. Nakonec jsem došel k závěru, že jediné řešení je ji celou přepsat načisto znovu, což jsem nakonec s vypětím všech sil dva týdny před redakční uzávěrkou udělal. Druhotná oponentura pak již dopadla dobře, a nakonec jsem tak z původního textu kapitoly použil jen zlomek, který se týkal registrace a nákupu domén.

Časový pres před dokončením byl obrovský, práce na 3. a 4. draftu běžely v podstatě souběžně tak, že po zapracování připomínek oponentů do prvních kapitol jsem je hned předával Vendě k editaci a následně zanášel její návrhy do výsledné podoby textu. Do toho jsem ještě doplňoval opomenuté tipy ze starších článků na blogu a dvou transkripcí 16hodinových nahrávek mého školení, řešil autorizace všech citací a zmínek, tvorbu ilustrací s Mirou Szkanderou, rozpracovanou sazbu i počínající přípravu obálky.

Co se však nakonec povedlo, a já jsem za to nesmírně rád, že mi nakonec zbyl volný týden před uzávěrkou na klidné přečtení celé knihy od začátku do konce a zanesení několika změn do posledního 5. draftu.

V zásadě šlo už jen o kosmetické úpravy a odstranění duplicitních pasáží. Když člověk píše půl roku knihu a pak ji ještě půl roku čte stále dokola, může se některá myšlenka opakovat na různých místech i třikrát nebo čtyřikrát. Zkomplikoval jsem si to bohužel sám, protože během psaní knihy jsem napsal i pár článků pro Forbes a pak jsem občas do knihy opětovně doplnil něco, o čem jsem si myslel, že to bylo jen v článku.

Vlivem oponentur a snahy přidat do textu vše, na co jsem prve zapomněl, kniha ještě nabobtnala z původních 695 (1. draft) na 800 normostran (5. draft), což odpovídá výsledným 760 tištěným stranám. Střízlivým odhadem tedy oponentury významně ovlivnily přinejmenším 25 % knihy a pokud bych počítal i drobné úpravy, tak možná i celou polovinu. Jinými slovy, přínos oponentů považuji za naprosto nenahraditelný pro výslednou kvalitu.

Michal Kašpárek mi pomohl najít a opravit slabá místa. Tomáš Baránek mě navedl na lepší literární styl a přidal do textu desítky osvědčených lifehacků. Vendula Kůrková se postarala o plnou srozumitelnost pro běžné čtenáře. A Daniel Gladiš, Jan Řezáč, Petr Koubský, Michal Hanych, Pavel Minář, Jakub Vrána, Dušan Janovský, Adam Zbiejczuk, Dan Šácha, Mira VlachDan Morávek mi pomohli vylepšit text v kontextu jejich odbornosti. Dohromady věnovali desítky hodin pitvání mého rukopisu a korigování mých opomenutí či chyb.

Můj závěr: Chcete-li napsat kvalitní odbornou knihu a zejména máte-li v ní jako já přesahy do řady dalších oborů, přizvěte zkušené oponenty a vyzvěte je k otevřené kritice. Práce s postupně vylepšovanými drafty na bázi sdílených Google dokumentů se nám velmi osvědčila, protože jednotlivé připomínky je možné řešit přímo tam pomocí dalších komentářů. Jinými slovy, použitá technologie má vliv na kvalitu.

Dokončovací práce a vydání knihy

Melvil je projektově (a procesně) orientovaná firma, ale proč mají tvorbu knihy Na volné noze jako projekt v Basecampu, jsem pochopil až posléze, když se během dokončovacích prací do projektu zapojilo celkem snad až dvacet lidí. Ilustrace, obálka, sazba, korektury, marketing, distribuce a PR, design a výroba stojanů, vlastní tisk, pomocné práce atd. Co člověk, to specialista na danou činnost.

Pro představu, jen návrh obálky od Pavla Junka měl celkem asi 30 verzí. Původní Tomášův nápad vycházejícího slunce nad krajinou připomínal nakonec spíše cestopis. Naše improvizovaná fokus grupa se však překvapivě shodla na motivu kavárny u řeky, který jsme nakonec rozpracovali do konečné podoby. Stejná skupina celkem jednomyslně odmítla návrhy, které byly čistě typografické či umělecky pojaté, což potvrzuje i Tomášovo výchozí tvrzení, že knihu na pultech obvykle nejlépe prodává orientace na obecný vkus, jakkoli já bych třeba osobně preferoval obálky, které designově vybočují. Po zveřejnění obálky se kolem toho strhla docela pěkná diskuse mezi grafickými designéry (spíše proti) a laiky (nadšeně pro). Nicméně v tomto ohledu má Melvil celkem jasnou politiku obálek, které jim fungují, a nenechají si do toho nikým moc mluvit.

Obálka je důležitá a i mě překvapilo, kolik jsme jí věnovali týdnů pozornosti. Ale odpovídá to tomu, že jen zlomek knih se prodá elektronicky a online, dominantní je stále zviditelnění na pultech knihkupectví.

kniha Na volné noze: Podnikejte jako profesionálové

Nakonec se mi tedy splnil sen spolupracovat na knize s velkým profesionálním týmem. Skutečně mohu o Melvilu hovořit jedině v superlativech.

Ansámbl odborníků, který na mé knize v závěru pracoval, byl úctyhodný a ani v jediném případě jsem se nesetkal s neochotou, nebo snahou cokoli šidit či flákat. Mohu jen hádat, jak by spolupráce probíhala jinde, ale pokud mohu srovnávat se zkušenostmi jiných autorů, takto nekompromisní přístup má v Česku jen několik elitních vydavatelství. U Melvilu je význam projektu navíc posílen tím, že v průměru vydávají jen jednu knihu měsíčně, zatímco u velkých vydavatelů je to třeba i 30× tolik.

Nebudu popisovat všechny práce, které následovaly, protože je ani v plném rozsahu neznám. Reálně to totiž probíhalo tak, že až do odevzdání rukopisu korektorovi jsem celý projekt (samozvaně) koordinoval já, ale pak už jej převzala v plném rozsahu redakce a já si mohl konečně vydechnout.

Po vydání a dobře utajeném redakčním křtu koncem března už jen asistuji s propagací a jako autor komunikuji s médii, která o knize informují. Téma knižního marketingu, jakkoli je fascinující a zajímavé, zde nebudu ani načínat, protože by vydalo na samostatný a neméně obsáhlý článek (oteřeně o tom mluví spisovatelka Jana Florentýna Zatloukalová). Možná někdy příště…

Můj závěr: Konec je teprve začátek.

Četli jste mou knihu a líbila se vám?

Ale ještě než se rozloučíme, jedno velké přání a prosbu na vás bych přeci jen měl:

Pokud se vám má kniha Na volné noze líbila, budeme (já i mí vydavatelé) nesmírně rádi za vaše hodnocení či recenzi online:

Ty nejlepší recenze či hodnocení pak podporujeme a šíříme dál:

Líbí se vám tento článek? Doporučte jej ostatním!
Představte si útulný domek na pěkném místě, kde byste mohli nerušeně tvořit a pracovat, ať už sami nebo v týmu. Přesně to nabízí průkopnický Retreat.cz — klidné pracovní útočiště v Beskydech pro vývojáře, kreativní profesionály, umělce a digitální nomády, vybavené mj. 30 Mbps internetem a polohovatelnými stoly pro zdravou práci vsedě i vestoje. Máte-li odvážný tvůrčí záměr, udělejte Krok vpřed a zarezervujte si Retreat pro sebe se SLEVOU 40 % (registrovaní členové navolnenoze.cz; ostatní fanoušci 20 %). Podmínkou je smysluplný tvůrčí záměr a rezervace od pondělí do neděle (na jeden, nebo více týdnů). Akce platí do konce října na pobyty v období 2.10. až 14.1.2018 při uvedení kódu KROK VPŘED v emailové objednávce. Krok vpřed >

Ale je zde i varianta pro milovníky zimních hor a sálajícího krbu! Od 15.1. do 18.3.2018 si můžete Retreat pronajmout NA CELÉ 2 MĚSÍCE (63 dní) se slevou 50 % pro jednoho vlka samotáře, nebo družinu dobrodruhů s odhodláním čelit temné beskydské zimě, závějím sněhu a mrazům až -20°C. Podmínkou je opět zajímavý tvůrčí záměr, kontinuální topení v mrazech a složení vratné kauce. Nekupujete si jen ubytování, ale i soukromí v Ledovém království a Svatý klid. Winter is coming :-)

Odběr novinek emailem

Nejlepší možností, jak sledovat novinky o podnikání na volné noze, je stručné upozornění na nové články v našem blogu emailem, společně s dalšími tipy a aktualitami. Zadejte svou emailovou adresu pro odběr novinek přibližně jednou měsíčně:

Ochrana soukromí: Váš email bude zachován v tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnut. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu na konci každé zprávy.


Chcete být úspěšní? Přidejte se!

Pro nezávislé profesionály pořádáme unikátní školení úspěšného podnikání na volné noze a můžete u nás také levně inzerovat svou práci široké veřejnosti. Sdružujeme stovky odborníků mnoha profesí a desítkám z nich jsme již pomohli rozjet úspěšné podnikání.

2005 – 2017 © Robert Vlach Mapa portálu ~ Ochrana soukromí ~ Sledování novinek Facebook Twitter LinkedIn YouTube SoundCloud RSS