V souvislosti s podnikáním se objevily nové pojmy svoboda v práci & svobodné firmy. První nezaujatý, analytický rozbor tohoto přístupu k práci jednotlivců, týmů a zejména celých firem dospěl k překvapivým závěrům.
Začalo to náhodou — koncem roku 2011 mě pobavil vtipný postřeh pana Cuketky. Maličkost, ale díky němu mi došlo, že tzv. svoboda v práci (z anglického freedom at work) je téma, které bylo v Česku až dosud prezentováno jen velmi nekriticky a jednostranně. Uvědomil jsem si, že jako alternativní styl řízení by si zasloužilo důslednější rozbor reálné efektivity a možných přínosů či rizik pro ty, kteří se jej budou pokoušet zavádět. Zcela zde chyběla kvalitní veřejná diskuse.
Když jsem pak v prosinci dostal pozvání na dubnovou Konferenci projektového managementu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, věděl jsem hned, o čem budu na akademické půdě mluvit. Přípravou přednášky jsem strávil průběžně půlrok s tuctem pomocníků (z toho 3 rešeršéři a 2 oponenti). Rozmlouval jsem též s řadou lidí, kteří mají s demokratickým řízením vlastní, dobré i špatné zkušenosti, ať už jako podnikatelé či zaměstnanci. Závěry jsou překvapivé a rád bych se o ně s vámi podělil.
Poznámka: Přestože se problematika svobody v práci týká i nezávislých profesionálů, coby podnikatelský poradce jsem se tentokrát zaměřil hlavně na uplatnění tohoto přístupu při řízení celých firem. Věřím, že i pro drobné podnikatele to může být přínosné, zvlášť pokud se časem rozhodnete své podnikání rozšířit a budete nuceni jej nějak řídit. Následuje anotace mé zlínské přednášky, dále rozbor členěný na 4 části, hypotéza, predikce a závěrečné dodatky.
Firmy řízené altruisticky podle rovnostářských či demokratických principů vždy přitahovaly velkou pozornost médií a do módy už přicházejí dobrých sto let. Přesto většina úspěšných firem dodnes kultivuje hodnoty, které lze označit za ryze kapitalistické. Proč?
Svoboda v práci je vágní pojem bez přesné definice. Jde o nesourodou filozofii, jejíž ideologické kořeny sahají až do 19. století, opětovně se vynořují a zase upadají v zapomnění. Abychom mohli tento těžce uchopitelný fenomén smysluplně zkoumat, musíme rozeznávat 3 relativně nezávislé roviny, které zahrnuje:
„Demokratická společnost (firma) je instituce uplatňující demokratické principy na všech úrovních jako soudržný organizační systém. Klíčové je, že demokratická společnost je organizace, nikoli pouze manažerský či vůdčí styl jejího ředitele.“
Z analýzy vyplývá, že svoboda v práci je pokusem o propojení 3 zcela nesourodých rovin do jednolitého celku, jehož pomyslným vrcholem je svobodná firma. Výsledné spojení je však soudržné jen na první pohled. Ve skutečnosti uvedené 3 úrovně téměř nic nespojuje, ani na sebe přímo nenavazují:
Například nezávislí profesionálové, kteří expandují do firemního podnikání, běžně využívají klasické systémové metody řízení. Stejně tak mnohé firmy zřizují účelově svobodné pracovní týmy nebo zpříjemňují pracovní podmínky zaměstnanců, aniž by se tím stávaly demokratickými.
Na rozdíl od osobního podnikání a svobodných pracovních týmů představují demokratické firmy vzácný tržní úkaz. Zbylé tři části rozboru se proto zaměřují na jejich reálnou rozšířenost a efektivitu v širším ekonomickém kontextu.
Svobodné firmy jsou na trhu už dobrých sto let,2 přesto je jejich rozšířenost ve světě téměř nulová. Řádově jde o desítky nebo maximálně stovky společností3 z celkem 100–200 milionů,4 tedy méně než 0,001 % (tisícina procenta). Svoboda v práci nepatří ani mezi celosvětově nejrozšířenější manažerské techniky.5
Malá rozšířenost svědčí o velmi slabé efektivitě svobodných firem. Volný trh je netečný vůči ideologiím. Můžete hlásat a prosazovat, co chcete, ale nakonec se dlouhodobě prosadí jen efektivní inovace. Automobil, počítač, mobil, internet, procesní nebo projektové řízení — to vše byly a jsou inovace poskytující jasnou konkurenční výhodu. Zákon efektivity platí bezezbytku také pro styly a metody řízení.
Svobodné firmy se nejčastěji objevují v perspektivních oborech s vysokými zisky,6 případně v malých segmentech, kde není velká konkurence. Vlastníci firem zde mohou pravděpodobně snáze obětovat část zisku experimentům s demokratickým řízením. (Ovšem jen do času, než musí sami začít šetřit.)
Není známa žádná statistická studie úspěšnosti svobodných firem. Neznáme tedy procento ani počet neúspěšných pokusů o demokratizaci. Propagace se opírá o několik příkladů úspěšných svobodných firem jako Zappos,7 Semco8 aj. Jejich úspěch je však neopakovatelný a lze jej mj. připsat náhodě, která hraje v podnikání obrovskou roli.9
Argumentace pomocí příkladů působí přesvědčivě, ale je velmi zavádějící, protože pomíjí statistickou úspěšnost. A ta je u svobodných firem neznámá, na rozdíl od běžných systémových metod řízení. Vzhledem k mizivému tržnímu podílu svobodných firem je pravděpodobné, že na každou úspěšnou demokratizaci připadá několik neúspěšných.
Kvůli vyššímu zapojení zaměstnanců do rozhodování neexistuje spolehlivá metodika svobodného řízení firmy (opět na rozdíl od jiných stylů řízení). Zavádění probíhá neefektivní metodou pokus–omyl, respektive napodobováním příkladů. Zaměstnanci participují na rozhodování a zisku, ale celé riziko neúspěchu nese vlastník–investor.
Četné klady i zápory popsal ve své autobiografii průkopník chaordického řízení Dee Hock,10 spoluzakladatel korporace Visa (původně plně demokratická firma, která dnes blokuje platby WikiLeaks). Vedle vyšší angažovanosti a spokojenosti pracovníků zmiňuje problémy se zaváděním, zdlouhavost skupinového rozhodování a spletité řešení sporů.
Demokracie nemusí být efektivní (ani spravedlivá). Jako politické zřízení se prosadila ve veřejném zájmu především coby alternativa diktatur a monarchií. Firma však musí být efektivní a konkurenceschopná, jelikož soutěží v nemilosrdných podmínkách volného trhu. Proto se ve firemní praxi uplatňují především systémové metody řízení.5
Role hospodárného vlastníka–podnikatele není plnohodnotně nahraditelná11 demokratickým, skupinovým sebeřízením, které vychází z kompromisu mnoha protichůdných zájmů. Této iluzi podlehli v historii mj. zakladatelé dnes upadajících kibuců,12 alternativních komunit či socialistických družstev a podniků.13
Hlavním zájmem vlastníků většiny firem je maximalizovat produktivitu a zisk, a to občas i na úkor zaměstnanců. Děje se tak častěji jako prevence budoucích problémů či propadů, než jen ze sobecké chamtivosti. Podnikatelská rizika zaměstnance příliš nezajímají, pro ně je bankrot jen přechodem do jiné práce.
Svobodné firmy (demokratické společnosti) mají nízké zastoupení na volném trhu, protože jsou relativně méně efektivní než jejich konkurence. I přesto jsou pro svobodomyslné zaměstnance díky svému otevřenému přístupu lákavé. Mediální zájem o svobodu v práci je pak dán přitažlivostí letitého ideálu, že firmy by měly kultivovat jiné než kapitalistické hodnoty a sloužit zájmům zaměstnanců i celé společnosti.14
Pokud se v budoucnu fundamentálně nezmění povaha lidí a trhů,15 zůstanou svobodné firmy i nadále toliko předmětem zájmu neziskového sektoru, vizionářů a nadšenců. Jejich tržní podíl se sice bude nepatrně zvyšovat, úměrně bohatnutí společnosti, ale bude i nadále zanedbatelně malý. Forma řízení jako taková zůstane neefektivní.
Odebírejte nejdůležitější novinky ze světa podnikání na volné noze. Každý měsíc zdarma ve vašem emailu:
Ochrana soukromí: Váš email bude zachován v tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnut. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu na konci každé zprávy.
Ochrana soukromí: Váš email bude zachován v tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnut. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu na konci každé zprávy.