Tichá síla

Podnikání introvertů staví na obrovské vnitřní výhodě. Pokud ji ale chtějí zúročit a využít, musí nejdřív překonat několik vnějších překážek.

ilustrace Radek Zmítko

Nebyli jsme ta rodina, ve které se okolo kuchyňského stolu halasně a dlouho do noci vyprávějí stále více a více přibarvované historky. Ani se u nás nestřídali přátelé nebo příbuzní jako na běžícím pásu. Naším bytem se nerozléval drnčivý koktejl hlasů. Kdepak. U nás vždy, kam až moje paměť dohlédne, panoval hlavně klid. Když jsem byl jako dítě doma, většinou jsem trávil čas s hromadou knih. A stejně to dělali i moji rodiče. Buď jsme všichni četli ve stejné místnosti, nebo se každý zavřel do jiné. Do ticha se ozývalo jen šustění stránek.

Abyste tomu správně rozuměli — spolu jsme nejen mlčeli, ale i mluvili. Nebyly to fádní, povrchní hovory, ale většinou dlouhé debaty, které šly až na dřeň. Jistě, k tomu všemu jsem zažil i spoustu vtípků a legrace a čas od času taky zábavné rodinné sešlosti, jen zkrátka víc hrálo prim něco jiného.

Pro mnoho lidí by to nejspíš znamenalo smrt nudou. Pro mě to bylo dokonalé. Odjakživa jsem cítil, že přesně tak by měl domov vypadat. Jako místo, kde můžu nad věcmi do detailů přemýšlet a nekonečně dlouho si je přehrávat v hlavě. Díky tomu byl můj vnitřní život stejně rozmanitý jako ten, který byl hned venku za dveřmi.

Kryptonit v práci

Na startu kariéry jsem pochopil, že moje vnitřní nastavení je zároveň i můj kryptonit. Zatímco jsem hledal svůj prostor pro přemýšlení a samostatnou práci, navenek jsem působil uzavřeně, odmítavě, možná i arogantně. V práci byli nejvíce oceňováni charismatičtí řečníci, kteří byli v každém týmu jako ryby ve vodě. To byli ti zářiví borci, které dobíjela energie plných sálů a dychtivého publika. To byli týpci, kteří udávali tempo a styl. Extroverti. Došlo mi, že jako introvert sice můžu mít dobré nápady, ale v takto rozdaných kartách se většina z nich ztratí.

Extroverti působili chytřeji. Tiché a přemýšlivé typy naproti tomu nebyly sexy prakticky v žádné firmě a na žádné pozici, na které jsem se ocitl. To byl problém. V práci jsem stejně jako v dětství raději mlčel a dlouho o věcech přemýšlel. Postupně jsem sbíral další ideje a chystal si argumentační arzenál. A než jsem vše vypiloval, už bylo rozhodnuto s jiným výsledkem a šlo se dál. Když jsem poprvé přebíral vedoucí funkci, byla první a dost důrazná rada, kterou jsem dostal od svého šéfa, abych byl dominantnější, asertivnější a energičtější. Jen tak prý můžu uspět.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl konvertovat k extroverzi. Ještě dlouho po třicítce jsem se pokoušel změnit to, jaký jsem. Navzdory tomu, že mi v pracovním světě od počátku nevyhovovalo téměř nic — od open space kanceláří přes mnohohlavé porady, vyžadující reakce bez přípravy, až po tlak na výkonnost, zaměřený spíše na kvantitu a efekt, nikoliv kvalitu návrhů.

Kamarádka Pavlína Pecko z punkrokokového ateliéru Nic není moc v pražském Braníku má skvělou pomůcku, jak poznat problém, který můžete vyřešit sami, a jak problém, který patří někomu jinému. „Když krkám a mně to vadí, je to můj problém. Když krkám a tobě to vadí, je to tvůj problém. A když krkám a vadí mi, že tobě to vadí, je to můj problém,“ říká. Jsou v tom zahrnuty prakticky všechny problémy světa. I ten můj. Když jsem se snažil přizpůsobit, řešil jsem cizí problém. Jenže s introverzí je to jako s otisky prstů. Nezměníte je. Jsem uvnitř introvert. Ani to nezměním. Musel jsem na to jít jinak.

Co je vůbec ta introverze?

Kupodivu se o ní ví stále málo a to, co se o introverzi píše v pestrobarevných magazínech nebo na lifestylových webech, jsou vesměs klišé, v nichž se mísí pojmy s dojmy. Stoprocentních introvertů odpovídajících omílaným mýtům je minimum, stejně jako totálních extrovertů. Většinou se pohybujeme někde na čáře spojující introverzi a extroverzi a jedna z těchto verzí v nás převažuje.

Rozděluje nás citlivost mozku a nervového systému na podněty všeho druhu. Zatímco introverti jsou na ně citliví extrémně, extroverty tolik neovlivňují. To je důvod, proč introverti podávají své nejlepší výkony v klidném prostředí, zbaveném přemíry stimulů. A extroverti zase dychtí po kvantech podnětů. A stejné je to i s tím, jak obě skupiny dobíjejí baterky — introverti o samotě v ústraní, extroverti při sociálních interakcích. Tak to vyhovuje našim mozkům, aniž by ovšem jedno, nebo druhé bylo špatně.

Podle některých studií je 40 procent lidí spíše introvertních, 20 procent stojí na pomezí introverze a extroverze (to jsou ambiverti, někdy se jim taky říká centroverti) a zbylých 40 procent je extrovertních. Jiné studie zase říkají, že podíl v populaci je u obou skupin poloviční. Řekněme tedy, že minimálně třetina a možná až polovina lidí jsou introverti. To znamená, že jeden ze dvou nebo tří lidí ve vašem okolí je introvert.

Logicky na ně tedy narážíte i v práci. Jsou tam, jenže se často maskují, protože nežijeme v ideálním světě bez předsudků a nálepkování. Za introverzi si můžete poměrně rychle vysloužit pověst uzavřených, nerozhodných a nudných patronů, kteří se neumějí kloudně vymáčknout. I když se kloudné myšlenky dají sdělovat klidně a tiše, i když nemusí být vykřičeny, ale mohou zaznít písemně, i když nemusí být pronášeny spatra, ale mohou být promyšlené do posledního detailu, od introvertů se chce, aby byli průbojní, rychlí, odvážní a hlasití. Jinými slovy — aby byli extrovertní.

Podobně bychom po nich mohli vyžadovat, aby jako praváci psali levou rukou. Zvládnou to, ale vyplýtvají přitom zbytečně spoustu energie, aniž by měli možnost vytvořit si novou.

Stejně dobří, hůř placení

Ze studií, které uvádí Susan Cain ve své knize Ticho (Jan Melvil Publishing, 2012), vyplývá, že navzdory předsudkům jsou introvertní lídři stejně dobří jako extrovertní. Jen jsou obvykle hůře placení. Také se často stává, že introverti jsou vynecháváni při povýšení. Panuje všeobecná představa, že introvertnější osobnosti nejsou tak soutěživé, ambiciózní a cílevědomé. Pravdou ale je, že jsou. Vím to, sám takový jsem (a vy se přesvědčte tak, že se zeptáte „svého“ introverta v nejbližším okolí). Věřím, že když nedáme introvertům v práci prostor, který by vyhovoval jejich potřebám, plýtváme tím masivně — ke škodě nás všech — jejich potenciálem.

Místo toho, abychom odstavili introverty na druhou kolej, bychom se měli snažit o rovnováhu obou světů a využít z nich to nejlepší. Rovnováha je přirozený stav věcí — každý válečník potřebuje poradce. Dává mi větší smysl opřít extrovertní puzení rychle reagovat a jednat o introvertní snahu věci více promýšlet a prověřovat.

Před časem byly jedním z témat pravidelného think tanku Na volné noze emoce. Při debatě v Brně jsem otevřel téma introverze a spustil hromadný coming out. K introvertům se přihlásili takřka všichni přítomní. Napoprvé mě to překvapilo. Když jsem podruhé udělal podobnou veřejnou anketu na dalším think tanku v Praze, v nabitém sále se znovu zvedla spousta rukou. Určitě dobrá polovina, možná i více.

Jsem přesvědčený, že to je logické — spousta introvertních expertů si zvolila volnou nohu, protože jednoduše neměla v současném naladění mnoha firem na výběr. Jako volnonožci si mohou nastavit pracovní prostředí podle svých představ a zužitkovat naplno svůj potenciál. Zatímco v běžné firmě by asi nebyli tolik vidět ani slyšet, na volné noze patří mezi prvotřídní a uznávané odborníky a konzultanty.

Zastavte cvokárnu s týmovou prací

Ve firmách stále převládá představa, že nejlepší myšlenky se rodí ve skupinách. Že budeme kreativní, originální a úspěšní jen tehdy, když se budeme družit. Je to mylná představa a pro naprostou většinu introvertů zastrašující.

„Zavrhujeme samostatné myšlení, zavrhujeme práci o samotě,“ řekla Susan Cain. A ve své slavné přednášce na TED Talks z roku 2012 dodala: „Zastavte tu cvokárnu s týmovou prací. Je skvělé, že se v kancelářích mohou potkávat extroverti a introverti, ale zároveň musíme zajistit lidem v práci více soukromí, více svobody a více samostatnosti. To je přece důležitá věc nejen pro introverty, ale i pro extroverty.“

Podle ní (a rovněž podle mých zkušeností) mají introverti v týmovém pojetí také velké výhody — dokáží velmi dobře naslouchat a zároveň vést samostatné, proaktivní lidi. Nestaví do popředí sebe, ale mají na paměti zájem celku. Umí pomáhat na svět nápadům jiných. Při svém rozhodování jsou rozvážní a nadmíru neriskují. Nenadchnou se pro něco moc rychle.

Ostatně o tom, že introverti dokáží uspět v mnoha oborech, svědčí dlouhý seznam jmen lidí, kteří k nim patřili nebo patří. Třeba američtí prezidenti Abraham Lincoln nebo Barack Obama, basketbalový mág Michael Jordan, rychlobruslařka Martina Sáblíková, sjezdařka Ester Ledecká, miliardáři Larry Page (Google), Bill Gates (Microsoft) nebo Mark Zuckerberg (Facebook), vynálezce Thomas Alva Edison, herecké hvězdy Julia Roberts, Michael Douglas, Gwyneth Paltrow, Clint Eastwood, Michelle Pfeiffer, Harrison Ford nebo Steve Martin, režisér Alfred Hitchcock, spisovatelka J. K. Rowling nebo zpěvačka Lady Gaga. (A taky Luke Skywalker, ovšemže!) Přiznejte barvu, řekli byste to do všech?

Extroverze nepotřebuje reklamu

Extrovertní pracovní kultura se tvořila desítky let a jen tak se nerozdrolí. Zvlášť když je pod přetrvávajícím vlivem rad, jako byla ta od respektovaného šéfa General Electric Jacka Welche a jeho ženy Suzy. Sloupek pro Business Week nesl název Uvolněte svého vnitřního extroverta a sklidil obrovský ohlas. To ale není k ničemu — z vlastní zkušenosti vím, že právě o to se introverti snaží dlouhé roky. Neustále překračují svou komfortní zónu a snaží se posunout aspoň o fous k ambiverzi. Tak mě napadá — neměla by být ideálem právě ambiverze?

Extroverze vážně nepotřebuje propagaci. Osobně mám pro introverty jiný vzkaz: začněte naopak mnohem víc věřit svým instinktům. Abyste ovládli své pracovní flow, využívejte naplno typické dary introvertů — vytrvalost, houževnatost při řešení složitých úkolů, opatrnost v rozhodování, vyhýbání se nástrahám, přemýšlivost. Když se nebudete snažit opravit svůj „rozbitý“ stroj introverze, ale budete se řídit vlastní přirozeností, můžete energii nasměrovat tam, kde to bude mnohem užitečnější.

Anebo slovy Susan Cain z TEDu: „Buďte jako Buddha, zažijte vlastní prozření. Poslouchejte sami sebe, vnímejte své potřeby, reagujte na to, jací jste. Svět vás potřebuje.“

Moje cesta

Když jsem hledal vlastní cestu k tomu, jak zvládnout být introvertem v extrovertním světě, vymezil jsem si několik oblastí. Některé z nich se nesou přesně v duchu toho, co potřebuji ke svému fungování. Jiné jsou pro mě zase způsobem, jak trénovat dovednosti, které mi nikdy nebyly vlastní. A tady je výsledek.

Prostředí. Nevyhovují mi open-space kanceláře a z toho důvodu pro mě moc nefungují ani coworky. Rád pracuji v menších, jasně ohraničených prostorách, kde můžu sám ovlivňovat, kdy chci a nechci být rušen. Proto jsem dlouho pracoval doma. Od konce loňského roku si navíc se ženou pronajímáme malou kancelář v nedaleké administrativní budově. Zatím ji tolik nevyužívám, ale mám to pro letošní rok v plánu.

Je to pro mě nejlepší možné řešení, jak pracovat ve vlastním, ne sdíleném prostoru. Když potřebuji zažít trochu externích stimulů, táhne mě to do kavárny (ideálně do podniku, který velmi dobře znám — pouze introverti vědí, jak nekomfortní je ztrácet energii osaháváním nového, neznámého prostředí). Zamlouvá se mi i kompromis, na nějž sázejí někteří kolegové — většinu času pracují doma a jednou nebo dvakrát v týdnu jezdí do coworku.

Pro hlubokou práci a přemýšlení o samotě také stále více využívám běhání. Vyrážím skoro každé ráno zhruba na hodinu a nikdy neběhám se sluchátky v uších — místo toho si s sebou „beru“ pracovní problém, který potřebuju řešit. Vždy jen jeden, ne více. Při běhu mě neruší děti ani telefony, nikdo nic nepotřebuje. Jde jen o můj čas a snažím se ho proto využívat maximálně produktivně. Podobně jsem „napsal“ třeba kus Hacknuté češtiny nebo tohoto článku a taky rozlouskl většinu věcí, na kterých jsem se při práci zasekl. A navíc — čím déle vyběháváte nějaký problém, tím lépe natrénujete na maraton.

Čas. Zatímco svět je posedlý bojem s prokrastinací, já naproti tomu už pár let s gustem využívám systém odkládání úkolů. Okamžité nápady bývají často konvenční, myšlenky, které dostanou čas uzrát, jsou z mého pohledu naopak inovativnější. I odložení práce je pro mě cestou, jak promyslet různé způsoby řešení. Umění počkat si na správný čas je dnes vesměs považováno za pomalost, lenost a neproduktivitu. Mám za to, že právě v důkladném promýšlení věcí (Adam Grant tomu v knize Originály říká strategická prokrastinace) je výhoda introvertů. A navíc to plně odpovídá mému vnímání času.

K času se váže i systém „karantén“, který používám. Mám karanténu na finanční i kariérní rozhodnutí. Pokud si třeba chci něco koupit, nebo udělat nějakou velkou životní změnu, dám rozhodnutí na měsíc k ledu. Přestože během té doby aktivně řeším jiné věci, podvědomí vyhodnocuje pro a proti. Jestliže je i po třiceti dnech rozhodnutí dobré, vesměs ho obratem realizuji. Podobně platí, že většinou nepřijímám zakázky přes noc od nových klientů, ale raději plánuji dlouhodobě a zabudovávám novou práci do svého harmonogramu s větším odstupem. Do rozhodovací karantény dávám i drobná rozhodnutí, pokud by mohla mít velký vliv na jiné věci. Je pro mě důležitější věci důkladněji promýšlet, nereagovat hned. Už tomu dokonce rozumí i někteří z mých klientů!

Společenskost. Kdybyste mě potkali ve společnosti lidí, které velmi dobře a dlouho znám, možná byste mě označili za extroverta. Je to prostředí, ve kterém se cítím nejlépe a můžu si v něm dovolit odkrýt svůj obranný štít. Ale kdybyste se mě zeptali, jestli bych radši trávil čas na velké, hlučné párty, nebo doma se ženou a dětmi u sledování filmu, budu mít okamžitě jasno. Přitom si velmi cením přátel, které mám, a umím svá přátelství udržovat. Jen nezvládám společenský multitasking a neumím se pohybovat ve skupinách. Dlouho mě trápilo, zda jsem dostatečně společenský.

Až v posledních letech jsem pochopil, že společenský jsem. Jen jinak než mí extrovertní přátelé. Pro mě je nejlepší možnou formou komunikace osobní, důvěrná konverzace. Mám rád rozhovory tváří v tvář, naopak small talk je pro mě jako svěrací kazajka — neumím se v ní pohybovat, nenapadají mě ani témata, jak nezávazný hovor nejlépe začít. A tak jsem si ze svého přístupu ke společenským kontaktům, který jsem vnímal jako kouli na noze, postupně vybudoval přednost. Maximální naladění na osobu na druhé straně stolu mi hodně pomáhá jak při vedení rozhovorů v novinářské branži, tak i při konzultacích.

Veřejné vystupování. To pro mě byl velký oříšek. Naštěstí mi hodně pomohla Čeština 2.0. V roce 2018 jsem vydal knihu Hacknutá čeština a ta se stala bestsellerem. Následovala smršť mediálních vystoupení, pozvánek na besedy nebo autorská čtení a vše korunoval stejnojmenný pořad na webu TelevizeSeznam.cz, který jsem v produkci Streamu tvořil jako autor a zároveň moderoval. Škola veřejného vystupování jako z říše snů, že?

Ještě před pár lety bych něčeho takového nebyl schopný. Tehdy jsem se s Češtinou 2.0 snažil letět „pod radarem“ a rozhovory jsem odmítal. Dobře si pamatuji své poslední odmítnutí — když přišla žádost z internetového magazínu Lupa.cz, na něco jsem se vymluvil. A v následujících třech letech žádná další nabídka nepřišla. Když jsem začal uvažovat o knize, pochopil jsem, že nedílnou součástí knižního marketingu je i marketing autorský. Chcete-li uspět, musíte do popředí vystrčit sebe.

Recept pro mě byl ve strategickém podávání malých dávek strachu. Postupném dávkování veřejných vystoupení. Bylo to jako očkování. Musel jsem jít krůček po krůčku. Jako novinář jsem vedl spoustu rozhovorů, ale na druhé straně mikrofonu je to jiné. Abych si tu roli postupně osvojil, poskytl jsem nejdříve pár rozhovorů na diktafon. Své první živé vystoupení ve Snídani s Novou bych nezvládl bez dvojitého panáka před odjezdem. Pak jsem — už bez alkoholu — absolvoval další „živáky“ v rozhlase i televizi. Až následně jsem odkýval pár přednášek a jiných akcí. Otrkal jsem se natolik, že dnes už jsem schopen vylézt před větší skupinu lidí. Nic to ale nemění na tom, že je to pro mě pořád stresující. Při natáčení na Streamu pro mě bylo naprosto klíčové, že jsem kolem sebe měl komorní, sehraný a neměnný tým.

Když mi nyní přijde pozvánka na veřejné vystoupení, mám pokaždé v prvních pěti minutách chuť ji odmítnout. Nakonec to neudělám, protože je to můj způsob, jak se zlepšovat v oblasti, ve které nikdy nebudu excelentní. Ale třeba se mi jednou podaří být aspoň dobrý. Všem introvertům doporučuju tuhle léčbu šokem taky zkusit — strategicky a promyšleně. Přihlaste se do kurzů rétoriky nebo vyzkoušejte debatní kroužky (např. Toastmasters). A nebuďte v tom sami — mám to štěstí, že mám doma skvělého parťáka. Moje žena Alice je vystudovaná herečka a moderátorka a umí mi ve spoustě věcí poradit. Dokonce tak, že její rady dokážu následně uplatnit. I vy budete potřebovat někoho, kdo vám pomůže — když ne kamaráda nebo partnera, tak třeba placeného kouče.

E-mail vs. telefon. Vynálezce e-mailu Ray Tomlinson by si určitě zasloužil Nobelovu cenu za mír. Nikdo neudělal pro eliminaci telefonování a tím snížení hladiny stresu u introvertní části populace tolik jako on. Jestli budu někdy v budoucnu potřebovat osobní erb, rozhodně v něm bude mít zavináč čestné místo.

Bez elektronické komunikace bych už dnes nedokázal fungovat. Když mě požádáte, abych zamluvil místo v restauraci, nejdříve zkusím online rezervační systém nebo e-mail. Teprve pak sáhnu po telefonu. A čím náročnější záležitost řeším, tím víc důležitost e-mailu stoupá. Dává mi možnost si vše v klidu promyslet, projít si slovo za slovem, větu za větou.

Snažím se, ale s telefonem nikdy podobně vřelý vztah mít nebudu. Občas jeho vyzvánění záměrně ignoruji, protože každý telefonát je pro mě vyrušením z denní rutiny nebo pracovního soustředění. A navíc — během tří nebo pěti zazvonění se nemám šanci připravit na blížící se konverzaci podle svých představ. Nevidím řeč těla jako při osobním setkání a vyčerpávající je i nutnost okamžitých reakcí.

Nekomfortní jsou pro mě i situace, kdy jsem v roli volajícího. Na každý telefon si tak raději pečlivě chystám písemné poznámky, abych se měl při hovoru o co opřít. A pokud můžu, snažím se nacpat telefonáty na začátek pracovního dne, abych je měl co nejdříve za sebou a mohl se bez dalšího vyrušování soustředit na podstatné úkoly.

Někteří kolegové introverti řeší potíže s telefonováním radikálně. Inspirující je třeba zpoplatnění telefonických hovorů v ceníku, zatímco e-mailování zůstává bezplatné. Jiní dokonce svůj telefon vůbec nezveřejňují.

Networking. Networking patří k mým největším slabinám, proto se i na něm snažím neustále pracovat. Dospěl jsem ke čtyřem klíčovým zásadám:

1. Pečlivě si vybírám, abych se na akci cítil dobře (to v překladu znamená, že na ni musím někoho znát a musím mi vyhovovat její hlavní zaměření).
2. Snažím se poznat prostor, kde se vše odehraje, a vybrat si přitom klidnější a tišší místo, kde se budu cítit příjemně a kde nebudu mít pocit, že jsem všem na očích.
3. Zhluboka dýchám a nejprve nechávám mluvit druhé, abych mohl v klidu identifikovat zajímavá témata k dalšímu hovoru (v pozorném naslouchání jsme jako introverti fakt dobří).
4. A především — jeden opravdový nový vztah je pro mě mnohem důležitější než záplava vizitek v peněžence.

Ať vás provází tichá síla

Pamatujete, jak v únoru během orkánu Sabine zvládl podzvukový dopravní letoun Boeing cestu z New Yorku do Londýna za necelých pět hodin? Piloti při letu využili tryskové proudění, které je zrychlilo a ušetřilo jim palivo. Stejný pocit mám nyní, když si krok za krokem nastavuji podmínky, abych mohl spokojeně fungovat a zůstal přitom introvertem. Jako bych najednou neletěl proti orkánu, ale naopak se na něm svezl.

Nemůžu na sto procent říct, že mám vše osahané na jedničku. Ale po čtyřicítce už aspoň konečně vím, kdo jsem a jak se sebou mám pracovat. Mám jasno, že stávající prostředí ve firmách pro mě zůstává zemí zapovězenou. Možná se to jednou změní. Nyní jsem ale naprosto šťastný na volné noze. Vybírám si nebo si sám vytvářím projekty, na kterých chci pracovat, a pak na nich pracuji s obrovským zápalem a nadšením, protože nemusím plýtvat silami na lakování „falešné“ osobnosti a čekat, kdy vyhořím. Díky tomu můžu být i nadále autentický a efektivní.

Ať se i vám daří na tiché straně síly.