Jak volnonožci přicházejí o iluze

Proč jsem se jako vrcholový manažer (a táta dvou krásných dcer) rozhodl na vrcholu kariéry pro zdánlivé riziko podnikání? Jak jsem zdolával stres, přicházel o iluze, učil se jako o závod a jak to celé dopadlo.

V osmnácti jsem byl typický ajťák, jaké už dnes nepotkáte. Neměl jsem holku, zato obličej plný pupínků a spoustu ideálů. Právě jsem dostudoval elektroprůmyslovku, což mě bavilo, i když jsem věděl, že to není to pravé ořechové, protože chci být programátor!

Přihlásil jsem se do Brna na vysokou pro opravdové programátory. Přijali mě a já celý natěšený usedl do univerzitních lavic. Ale co bych vám lhal, časteji než v posluchárně jsem začal vysedávat po hospodách a kdo se v osmnácti dostal jako já na koleje, dá mi za pravdu, že označení utržený ze řetězu by potřebovalo daleko silnější variantu.

Mé nadšení rychle opadlo. Absolvovat zkoušku z programování na papíře a podtrhávat pravítkem klíčová slova opravdu nebylo to pravé ořechové. A tak se stalo, že mi ve čtvrtém semestru hrozilo ze školy vyloučení. Copak hrozilo, nedobrovolný odchod byl neodvratný.

Zoner, láska až za hrob

Odchod ze školy by znamenal návrat do rodného hnízda, a tím pádem ztrátu sladké svobody. Řekl jsem si, že se postavím na vlastní nohy a najdu si v Brně práci. Na kolejích jsem pak narazil na inzerát tohoto znění:

„Pokud vás baví počítačová grafika, přijďte na kávu do ZONER software.“

Což o to, nabídka kávy zdarma je dobrá (mimochodem, žádná káva nebyla a Zoner nám ji dodnes dluží). Řekl jsem si, že počítačovou grafiku znám sice jen z her, ale programovat umím, tak proč to nezkusit? A přidali se i spolužáci Láďa Matula a Aleš Hasala. Co jsme však netušili, že Zoner má jen dva zaměstnance a sídlí v bývalé prádelně:

První kancelář Zoneru v bývalé brněnské prádelně

Když jsme tenkrát do dveří Zoneru vstupovali, nenapadlo by mne, že se stanu na dalších 18 let zaměstnancem s pořadovým číslem 3, Láďa 4 a Aleš s číslem 5 (pořadí je podle toho, jak jsme poprvé vstoupili do dveří). V Zoneru jsem začal na pozici vývojáře. Protože jsem ale na přijímací pohovor přišel jako první, stal se ze mě později vedoucí vývojového týmu.

Práce mě neskutečně bavila. Přeci jen grafika byla pro mě daleko zábavnější než např. programovat účetnictví, antiviry či databáze. Navíc jsem si zamiloval focení, což šlo ruku v ruce s produktem Zoner Photo Studio, na kterém jsme pracovali.

Kdyby si mě pak jednoho dne nepozval majitel na kobereček, tak dnes nepíšu tento článek, ale nadále programuji v Zoneru a vydrželo by mi to asi až do důchodu.

Jednoho krásného dne jsem se stal ředitelem

Dostal jsem nabídku stát se ředitelem softwarové divize s tím, že administrativu spojenou s vedením vývoje bude dělat někdo jiný. Konečně si udělám věci po svém! A když se rozhodnu, že uděláme verzi pro Apple, tak uděláme verzi pro Apple! Tenkrát jsem pocítil stejné nadšení jako první den na výšce.

Ke strategii vývoje produktů jsem se nakonec téměř nedostal. Zato jsem se stal přeborníkem na administrativu a zvládání stresu, dokonce jsem vyvinul zcela unikátní metriku jeho měření:

Veličinou, která na grafu tak strmě roste až do okamžiku, kdy jsem ředitelské křeslo opustil, je počet ujetých kilometrů na kole. Prostě jsem si nechtěl tahat domů problémy z práce a snažil jsem se je vyjezdit cestou tam a zpět.

Ředitelování mě nakonec ani moc nebavilo. A přidaly se i další faktory — zdravotní problémy a nečekaně mi umřela máma, což vzbudilo emoce, o jejichž existenci jsem neměl do té doby ani ponětí. Na druhou stranu jsme v té době s Ivanou otěhotněli a čekali druhou dceru Elišku.

Jednoho krásného dne jsem si řekl „dnes by to šlo,“ vytáhl jsem ze šuplíku už rok připravenou výpověď, dopsal jsem na ni datum a podal ji.

I když byla poslední pětiletka v Zoneru náročná, mám tu firmu velmi rád. Naučil jsem se v ní mraky dovedností, které se mi dnes zatraceně hodí. Zoner obdivuji za to, kam se z firmy o dvou lidech v prádelně vypracoval — dnes má přes 100 zaměstnanců a kromě digitální fotografie i webhosting, knižní vydavatelství a další divize. Stále tam pracuje můj bratr, řada z mých nejlepších přátel a díky Zoneru jsem před 19 lety poznal i mou ženu Ivanu.

Tým produktu Zoner Photo Studio v době, kdy jsem ze Zoneru odcházel

Volná noha, díl první — přicházím o iluze

Výpovědní doba utekla jako voda, přišel poslední den v Zoneru a rozloučení. Po vystřízlivění jsem si uvědomil, že jsem poprvé v životě nezaměstnaný a měl bych přemýšlet o způsobu obživy. Přece jen mám doma malou dceru a manželku, toho času na mateřské dovolené a ještě k tomu ve čtvrtém měsíci těhotenství.

To bylo v pondělí. Rozhodl jsem se, že do doby, než přijde pracovní nabídka z Google nebo Microsoftu (ach ta naivita), budu podnikat. A které tři věci potřebuje podnikatel?

1. Živnostenský list — žádný problém, vyřídil jsem v podstatě na počkání
2. Kancelář — kamarád mi pronajal místnost ve svém obchodě s nábytkem
3. Webové stránky — spíchnul jsem příspěvek na osobní blogísek a napsal tam, že umím programovat, vedl jsem vývojový tým, byl jsem ředitelem, fotím svatby, chtěl bych vyvíjet pro Android, umím nainstalovat WordPress, jezdím na kole a výborně zvládám stres

Čekal jsem, že hned přijde nabídka na práci, ale ono přišlo pouze úterý. Ve své nové kanceláři, opojen svobodou podnikání na volné noze, jsem objevil seriál Hra o trůny. Vyhlásil jsem proto celozávodní dovolenou a celé úterý se věnoval relaxaci a sbírání potřebných sil na středu, kdy to konečně přijde. Jinými slovy, za úterý jsem sjel celou první sérii Hry o trůny.

Ve středu to konečně přišlo. Nebyla to sice nabídka na práci, ale email od mého kamaráda Martina Matějů, ve kterém stálo:

„Ahoj, tak tě vítám na volné noze. A co vlastně umíš?“

Odepsal jsem mu, že umím programovat, vedl jsem vývojový tým, byl jsem ředitelem, fotím svatby, chtěl bych vyvíjet pro Android, umím nainstalovat WordPress, jezdím na kole a výborně zvládám stres.

Odepsal mi něco ve stylu:

„Na to se neptám. Já chci vědět, v čem jsi opravdu dobrý?“

Tenkrát jsem Martinovi snad ani neodpověděl. Vždyť jsem byl ředitelem a vím, jak to na světě chodí. To jsem ovšem netušil, jak se pletu…

Prvního půl roku jsem se na volné noze opravdu plácal. Sice přišly nějaké nabídky na práci, ale stále to nebyl Google ani Microsoft. Dělal jsem tedy všechno možné i nemožné: webové stránky na WordPressu a koupených šablonách, korektury německých textů na trička (ano, tušíte správně, německy si umím leda tak objednat pivo), pravidelně jsem sjížděl WebTrh, zda-li tam pro mne není nějaká práce. A finanční rezerva z účtu pomalu, ale jistě, mizela.

Volná noha, díl druhý — s nohama volnýma, ale na zemi

Po půl roce mého rádoby úspěšného podnikání se mi opět ozval Martin Matějů a doporučil mi registraci na portále Na volné noze. Tenkrát jsem si řekl, že když už registraci, tak se vším všudy a přihlásil jsem se také na školení Roberta Vlacha.

Během víkendového školení jsem si uvědomil, že téměř vše, co jsem v profesním životě udělal, bylo pod hlavičkou Zoneru, že značku Pavel Minář nikdo nezná a že to nezměním, když budu sám sedět v kanceláři a čekat. Okamžitě jsem vypověděl nájem v kanceláři (stejně tam blbnul internet a nedalo se koukat na seriály) a přestěhoval se do Cowo Brno, což byl velmi chytrý tah, protože jsem měl rázem od koho opisovat.

Roberta jsem také požádal o pomoc a využil jeho poradenství. Navrhl mi dvě možné kariérní strategie, z nichž jednu jsem musel po půl roce opustit. Ne proto, že by byla chybná, ale proto, že ta první raketově rozjela mé podnikání na volné noze.

Dnes už mám jasno — řeším lidem a firmám problémy s počítači. Zavádím a školím Google Apps a na vlastním serveru Jak na IT postupně vydávám chytré návody na počítače, mobily a web. Za poslední rok jsem proškolil nejvíc uživatelů Google Apps v Česku (celkem 1.005 účastníků školení). Jsem ve vyhledávačích na 1. místě, pokud hledáte Google Apps školení, přitom neplatím ani korunu za reklamu. Za uplynulých 12 měsíců jsem musel třikrát zdražovat své služby a stejně mám stále plno. A protože nejen prací živ je člověk, hrajeme si s dcerami Klárkou a Eliškou na Hravá snídaně. Mimochodem, když Ivana viděla, co volná noha obnáší, dala loni ještě na mateřské výpověď a postavila se také na vlastní nohy.

Čtyři oříšky pro freelancera

Internet je plný rad pro začínající volnonožce a já se vůbec necítím na to, abych někomu dával rady do podnikání. Přesto si ale dovolím zmínit čtyři věci, které mi pomohly a pomáhají.

Finanční rezerva — Když jsem opustil zaměstnání, měl jsem naštěstí dost velkou finanční rezervu, abych neohrozil rodinu. Nicméně jsme se i tak museli trochu uskromnit. Velmi se mi osvědčila služba Goodbudget na sledování a snižování nákladů (nikdy bych nevěřil, kolik peněz utratím za pivo). Stejnou metodu používaly už naše babičky, které měly peníze v několika hrníčcích na různé typy výdajů. Goodbudget podporuje sdílení domácnosti a je v základní verzi zdarma. Bez nadsázky mohu říci, že nám již ušetřil několik desítek tisíc korun.

Goodbudget — přehled čerpání prostředků z jednotlivých „hrníčků“

Měření pracovní doby —Nedám dopustit na aplikaci Toggl pro měření času stráveného na projektech. Report z Togglu předávám klientovi před fakturací ke schválení. Kromě toho měřím i všechny ostatní činnosti spojené s podnikáním – cestování, vzdělávání, propagaci aj. Toggl mi pomáhá v boji s prokrastinací a když časovač zapnu, neodbíhám na Facebook.

Toggl — přehled času věnovaného jednotlivým činnostem

Minimalismus — Kromě nákladů jsem minimalizoval i své výrobní prostředky. Přestal jsem používat externí klávesnici a myš, koupil notebook s větším rozlišením obrazovky, takže už nepotřebuji externí monitor. Celá pracovní výbava a kancelář se mi vejde do jedné brašny přes rameno. Používám převážně cloudové aplikace (např. účetnictví iDoklad nebo Disk Google, kde mám všechny dokumenty, zápisy ze schůzek, smlouvy a faktury). Díky tomu mohu pracovat v podstatě odkudkoliv — ve vlaku, v čekárně u doktora nebo někde venku (např. tyto řádky píšu na zahrádce cukrárny, zatímco si moje dcera Eliška hraje na písku).

Lidé — Nepracujte z domu. Neseďte sami v kanceláři. Pro mě byl velký krok kupředu, když jsem začal využívat služeb coworkingu. Obrovsky mě to nakoplo a mohl jsem se učit od ostatních. Netušil jsem, jak moc mi budou lidé chybět po půl roce ve vlastní kanceláři. I proto jsem se přihlásil do výběrového řízení na pozici externího lektora Google Apps a v podstatě omylem jej vyhrál. Stydlivý ajťák si nyní práci s lidmi užívá plnými doušky.

Není všechno zlato, co se třpytí

Mohlo by se zdát, že být volnonožcem jsou samá pozitiva a sociální jistoty. Občas mívám pocit, že někteří freelanceří jsou až moc sluníčkoví. Prosím, dejte na vlastní rozum. Určitě stále platí, že bez práce nejsou koláče. Některé věci jsem na volné noze očekával, ale jiné mě nemile překvapily a stále trápí. Dovolím si vypíchnout následující dvě:

Peníze vydělávám jenom 3 hodiny denně. Když jsem začínal, stanovil jsem si naivně hodinovou mzdu na 400 Kč/hod. Jednoduchým výpočtem 400 Kč × 8 hodin denně × 20 pracovních dní v měsíci jsem se dostal k částce 64.000 Kč/měsíčně. To není špatné. Jak vám ale potvrdí každý, kdo podniká, je to čirá utopie. Už jsem se zmínil, že si poctivě měřím čas, který věnuji podnikání. A mé statistiky za rok 2013 jsou neúprosné — jenom třetinu času mi někdo zaplatí. Druhá třetina je nutné zlo — administrativa, papírování a odpovídání na emaily. Poslední třetinu nazývám vznešeně investicí do budoucnosti — různé kurzy, vzdělávání, čtení odborné literatury, práce na osobním brandu apod.

Kritika. Když člověk podniká na volné noze, není krytý žádným sro-čkem. Podnikání nese jeho jméno a logem je jeho obličej. Pokud tedy dojde na kritiku, je vždy cílena na vaši osobu. Konstruktivní kritika mi nevadí, ale anonymní hejty dokáží pěkně zabolet. Bohužel jsem se zatím nenaučil tyto výpady ignorovat. Na volné noze jdete s kůží na trh a je dobré se chovat tak, abyste se mohli vždy druhým podívat do očí. Nepodceňujte etickou stránku podnikání.

Obrázek z chodby v našem domě, který někdo nakreslil poté, co jsem si dovolil „držkovat“ na domovní schůzi. Nicméně toto mě už netrápí, diskuze na internetu jsou daleko horší.

Zazvonil zvonec …a příběh pokračuje dál

Na jaře jsem oslavil 40 let na tomto světě a 2 roky na volné noze. Na Facebooku jsem při této příležitosti napsal status, kterým bych tento článek uzavřel:

Díky všem za včerejší přání k narozeninám. Jsem tak trochu bilancoval a musím říct, že prožívám nejlepší období v životě.

• mám super babinec – Eliška, Klárka a Ivana
• mám super práci, ta volnost je úžasná
• mohu např. vypadnout na 4 dny mimo civilizaci, přes den blbnout na kole nebo s holkama malovat velikonoční vajíčka a potom večer u vínka pracovat
• a zatraceně mě to baví

Se stresem již problémy nemám, ježdění na kole mi zůstalo.

Prohlášení: Celý tento příběh se zakládá na pravdě. Autor však všechny čtenáře důrazně varuje, že je dítě štěstěny a v jeho případě má pohádka dobrý konec. Nemusí tak tomu být vždy. V žádném případě vám nedoporučuje, abyste jeho bláznivé kroky následovali. Než dáte zbrkle výpověď jako on, alespoň chvilku popřemýšlejte, jestli nemáte hypotéku, těhotnou manželku nebo nulovou finanční rezervu.