Intelektuální marketing

Intelektuální působení ve veřejném prostoru je zdaleka nejmocnější i nejvíce opomíjená část reputačního marketingu, zejména u žen. Co tedy potřebujete k tomu, abyste mohli i vy začít pozitivně ovlivňovat veřejné mínění a společenskou diskusi?

Obsah tohoto článku shrnuje mé zkušenosti z posledních let, kdy jsem měl řadu příležitostí spolupracovat se špičkovými profesionály na budování jejich dobrého jména. Nový termín intelektuální marketing vznikl více méně účelově jako název mé přednášky pro konferenci Internet Marketing 2013. Rád bych předeslal, že téma je poměrně rozsáhlé, náročné na studium i přípravu a není určeno začátečníkům, které obvykle pálí úplně jiné věci. Za vynikající podněty a oponenturu děkuji vřele Dušanovi Janovskému, Margit Slimákové a Mirovi Vlachovi.

Jak uzavřít nekonečnou smyčku?

Pojem intelektuál má řadu různých definic, ale předmětem tohoto článku je především veřejný intelektuál — vzdělaný člověk či profesionál, který se vyjadřuje k veřejným otázkám. Aktivně si volí témata a účastní se veřejné diskuze, čímž spoluutváří její charakter neboli diskurz, a ovlivňuje veřejné mínění.

Společenskou roli vlivného veřejného intelektuála můžeme pro začátek přirovnat k semaforu, který neusměrňuje dopravu, ale tok veřejné diskuse:

• Zelená doporučuje či obohacuje veřejnou debatu o nová témata, vize a jiné podněty, případně vtahuje méně známé novinky do pole pozornosti širší veřejnosti.
• Oranžová upozorňuje na skryté stránky a souvislosti stávajících témat, přináší konstruktivní kritiku, polemiku, analýzu či výzkum vedoucí k hlubšímu porozumění.
• Červená varuje před manipulací veřejného mínění, hrozbami či podvody, často jako projev osobní odvahy ve veřejném zájmu, proti názoru většiny. (Dobře to trefil Mark Twain: „Kdykoliv se ocitnete na straně většiny, je načase se zastavit a zamyslet.“)

Intelektuální působení je jako kariérní strategie výjimečné tím, že intelektuál působí ve veřejném zájmu — na rozdíl od většiny jiných profesionálů, kteří do veřejné diskuze vstupují výhradně za účelem prosazení soukromých zájmů, čímž pochopitelně také oslabují důvěryhodnost svého sdělení. Orientaci intelektuálů na veřejné blaho brilantně vystihl v letošním novoročním přání Nassim N. Taleb, autor fenomenální knihy Černá labuť a sám jeden z předních světových intelektuálů současnosti:

„Odhodlejte se letos alespoň k jednomu činu ETICKÉ ODVAHY — oněm činům, které brání zhoubným podvodům (jednotlivců či skupin, jako jsou média, banky, politici, lobbisté, korporace, Mezinárodní Bratrstvo Škodících Prázdných Obleků Bez Osobního Nasazení; vaše volba) a VYSTAVTE se tím, pro své přesvědčení, nějakému osobnímu riziku — profesnímu, reputačnímu, finančnímu či tělesnému. Jsou to přesně takové činy, které jdou proti našim osobním zájmům a nazývají podvod podvodem pro dobro (a bezpečí) celé komunity, nebo takové, které odhalují pravdu, když je všechno a všichni proti ní.“

Společnost si upřímného zájmu o věci veřejné vysoce cení. (Velmi dobře si to uvědomují elitní profíci ve vyspělých zemích, když své vymazlené životopisy prokládají neziskovými a dobročinnými profesními aktivitami.) Angažovaní intelektuálové–odborníci jsou nezřídka vnímáni jako špičky svého oboru, byť to ne vždy musí přesně odpovídat skutečnosti. Souvisí to s tím, že jejich myšlenky mají oborový přesah a jsou vidět. Tím se i oni sami stávají předmětem zájmu veřejnosti, což s sebou nese řadu výhod, ale také rizik.

Každý intelektuál musí počítat s tím, že jeho veřejné výroky mohou být terčem kritiky, nezřídka velmi tvrdé a nevybíravé. Ve vlastním zájmu proto musí věnovat formulování či obhajobě svých postojů velkou pozornost. Zájem veřejnosti může výjimečně zajít i dál, proto je nutné počítat také s reálným rizikem obtěžování a narušení soukromí.

Argumenty vnesené do veřejné diskuse jsou součástí historického záznamu a intelektuál se tak stává osobou veřejnou i historickou. Přijímá tím jistou společenskou odpovědnost a se svými současnými postoji může být konfrontován třeba i za 20 a více let — viz třeba opakované připomínání neonacistických výstřelků Daniela Landy a Vladimíra Franze. (Skvělým úvodem do společensko–historických životopisů předních intelektuálů je pořad Českého rozhlasu Portréty, jehož archiv doporučuji v rámci studijní přípravy projít.)

Oproti tomu výhod, které výrazní intelektuálové a profesní sólisté získávají, je mnoho a ve výsledku jasně převažují. Hlavní jsou z mého pohledu tyto:

1. Naplnění a uspokojení z aktivního přínosu pro obor, komunitu či společnost.
2. Dobrá veřejná reputace profesionála, který je odlišitelný a veřejně činný.
3. Zviditelnění práce a odbornosti, účinnější než prvoplánová reklama či PR.
4. Rozšíření obzorů díky konfrontaci s jinými (světo)názory, pohledy či přístupy.
5. Nové příležitosti a kontakty s výjimečnými lidmi, kteří jsou pro jiné nepřístupní.

Povědomí o společenské roli veřejných intelektuálů je v Česku mizivé. Komunisti nezávislé intelektuály obviňovali z příživnictví a zavírali do lágrů. Důsledkem je, že intelektuálství bývá dodnes považováno za nemoc, něco mezi leprou a morem. Snad i proto je prostor české veřejné diskuse relativně vyprázdněný, což se projevuje zejména nedostatkem témat a tím, že v ní vídáme stále stejné intelektuály — namátkou Tomáše Sedláčka, Václava Cílka nebo Tomio Okamuru. Veřejné působení zkrátka zatím české profesionály moc nebere. Buď o této možnosti vůbec neuvažují, anebo k ní přistupují špatně, když podsouvají veřejnosti věc svého osobního zisku či zájmu.

Do veřejné debaty nelze dlouhodobě vstupovat ze zištných pohnutek, protože veřejnost po čase dokáže rozlišit autentické osobnosti od zlatokopů. Výraznou profesní osobnost nejde stvořit uměle, protože dobré jméno jako ustálená asociace kvality mezi člověkem a jeho odborností, profesí či jádrem podnikání, vzniká až desítky let. Je to kvalita prověřená časem a nespočtem sociálních interakcí, z nichž naprostá většina je zcela mimo naši přímou kontrolu. Lidé se baví hlavně o lidech a ono dobré jméno je jakousi veřejnou shodou o přínosnosti naší práce. Jde o distribuovaný, robustní společenský mechanismus, který se vyvíjel stejně dlouho jako lidská řeč a pro jednotlivce je prakticky nemožné jej hacknout. Když si někdo vytrvale jen honí vlastní triko, přestane nás záhy zajímat. Znáte to.

Pojmem intelektuální marketing tedy označuji nepřímé a zasloužené zviditelnění profesionála skrze jeho myšlenky, jejich šíření a konfrontaci v otevřené veřejné diskusi. Jedná se o druh reputačního marketingu, který velmi volně a vzdáleně navazuje na osobní branding coby strategie a techniky pro vytváření silné osobní značky. S jedním výrazným rozdílem:

Když marketér propaguje produkt, subjekt propaguje objekt. Když ale podobnými metodami propagujeme sami sebe, je subjekt totéž co objekt a výsledkem je nekonečná smyčka. Cílenou změnou image měníme sama sebe a výsledek občas působí dost sebestředně a uměle, přestože formálně vzato jde o slušně zvládnutý branding. Oproti tomu zcela organický osobní brand, který vychází z odbornosti a veřejného působení, bývá zpravidla o poznání důvěryhodnější, než ten uměle dotvořený. Jak by se vám zamlouval třeba kněz Tomáš Halík s nastajlovanou vizáží, cool logem a sloganem Zachraňuji vaše duše, since 1948? Samozřejmě přeháním a rozhodně nejsem proti rozumně pojatému osobnímu brandingu. Ale tvrdím, že autentické veřejné působení má dlouhodobě větší váhu než to vykalkulované.

Intelektuální marketing spočívá v důrazu na komunikaci s veřejností (širší i odbornou), bez oné marketingové sebestřednosti. Proto výrazní intelektuálové obvykle působí autentičtěji a důvěryhodněji než profesionálové s konvenční marketingovou strategií. A ne náhodou bývají intelektuálové společensky uznávaní, právě díky svému společenskému přínosu.

Pojďme si to shrnout. Jako veřejně činní intelektuálové můžeme pozitivně ovlivňovat veřejné mínění a zároveň posilovat svou reputaci, aniž by to působilo sebestředně a uměle. Jinými slovy, nárůst reputace je úměrný společenskému přínosu a míře našeho zapojení do společenského dialogu. Tolik k otázce, proč by vás to mělo vůbec zajímat.

Z čeho vyrůstají experti typu T?

Veřejnost nejvíce naslouchá těm intelektuálům, kteří mají jistou odbornost, něco dokázali, umí komunikovat a zároveň nevstupují do veřejné diskuse jen pro vlastní zisk. Ty nejlepší intelektuální počiny vycházejí ze záměru pomoci lidem. Jinými slovy, nejde o PR! (Na druhou stranu, intelektuálům jde PR lépe než ostatním profesionálům, protože jejich názory a myšlenky jsou pro novináře nosné víc než jejich komerční aktivity.)

Z principu odbornosti a komunikace vyplývá, že velkou výhodu mají experti typu T s rozsáhlým všeobecným přehledem a oborovým přesahem nad hlubší oborovou specializací. Jde o široce rozšířený koncept, který lze jednoduše zobrazit například takto:

Expert typu T (řadu obdobných vyobrazení najdete na Google)

Hluboká odbornost v jednom hlavním oboru dává profesionálovi stabilitu, důvěryhodnost a opěrnou sílu. Jeho specializace je zároveň klíčovou veřejnou kompetencí. Horizontální oborový přesah symbolizuje jeho schopnost vnímat širší souvislosti, zobecňovat, dělat osvětu, tlumočit odborné informace, komunikovat napříč obory i s laickou veřejností.

Přesah obvykle přirozeně vyrůstá z odbornosti a osobních zájmů. Profesionál má zpravidla jako intelektuál tím větší váhu, čím více tematicky navazuje na svou profesní erudici a hlubší odbornost. Takže když například geolog Václav Cílek napsal knihu o krajinách vně i uvnitř nás, brali jsme jeho názory vážně jako svěží psychologizující pohled na krajinu, přestože není profesionální filozof ani psycholog. Přitom bez tohoto přesahu bychom Cílka asi ani neznali.

Pokud se ale intelektuál pouští příliš daleko za hranice své specializace, nebo dokonce žádnou hlubší odbornost nemá (jako řada novinářů a celebrit), může poškodit svou reputaci a napáchat značné škody. Skvěle to dokumentuje kniha Thomase Sowella Intellectuals and Society (případně do češtiny přeložení Intelektuálové Paula Johnsona).

Specialista se samozřejmě může veřejně vyjadřovat i k otázkám, které přesahují jeho odbornost, ale měl by takový názor uvést jako laický či občanský, tedy neodborný a dost možná chybný. Lze tak předejít pozdějšímu obvinění z diletantismu. Každý občan má právo vyjadřovat se k veřejným otázkám i jako laik, jehož hlas má úměrně menší váhu. V otevřené občanské společnosti jako ta naše je to dokonce velmi žádoucí. Obdobné pravidlo platí i pro PR. Pokud profesionál ve veřejném prostoru prosazuje svůj soukromý zájem, což je občas u podnikatelů nevyhnutelné, mělo by to být pokud možno zřejmé, nikoli skryté.

Prohlédněte si mých 11 vybraných příkladů vlivných veřejných intelektuálů, včetně shrnutí jejich odbornosti a přesahu:

Tabulka dobře ilustruje výše uvedený princip T-expertů — u vlivných a uznávaných intelektuálů se zpravidla jejich veřejný přesah blíží hlavní specializaci, nebo z ní přímo vychází. Například slavný vědec Richard Dawkins se dostal ke kritice náboženství tak, že byl jako evoluční biolog neustále konfrontován s biblickým kreacionismem. Oproti tomu i špičkoví profesionálové mohou snadno narazit na nepochopení a kritiku, pokud se příliš vzdálí svému původnímu oboru, jako to dokládá třeba případ Jaroslava Duška.

Jestliže už máte určitou odbornost, je pro vás výhodné vstupovat do veřejné diskuse k tématům, která se této odbornosti blíží. Základní strategie pak sleduje dvě souběžné linie: 1) sebe-vzdělávání, kultivace myšlení a projevu; 2) účast ve veřejné diskusi. A dlužno dodat, že 100% zvládnutí obou je velmi náročné a vzácné.

Jak si opatříte neviditelnou zbroj?

Oblast sebe-vzdělávání je mimořádně rozsáhlá a vychází z oborové specializace i osobních zájmů. Nebudu zdlouhavě popisovat samozřejmé — všichni se musíme vzdělávat a zdokonalovat jako odborníci, tedy posilovat (prohlubovat či rozšiřovat) onu svislou část tvaru T, ze které přirozeně vyvěrá, jak jsme si ukázali, také oborový přesah.

Výbava pro vstup do veřejné debaty je u většiny profesionálů zakrnělá. Komunistický režim veřejnou debatu potlačoval a potřebné dovednosti nejsou příliš populární ani dnes. Přitom bez nich můžete v nechráněném veřejném prostoru rychle shořet jako raketa bez pláště (sami nebo s něčí vydatnou pomocí).

Jako první a nejdůležitější krok doporučuji zvládnutí korektní a platné argumentace v diskuzi, jakož i obrany proti té neplatné, emotivní a podpásové. Z literatury, webu, debatních klubů či kurzů můžete pobrat základy, ale naprosto nezbytná je praxe, především dlouhé a zapálené kvalitní debaty s chytrými lidmi (nikoli troly, relativisty a dogmatiky). Je také důležité naučit se rozlišovat člověka a jeho názor — ten je předmětem kritické debaty, zatímco člověka a jeho důstojnost respektuji.

S argumentací úzce souvisí rozvoj komunikace, především psaní a mluvení před lidmi (pro mnohé hotová noční můra). Zde je praxe nenahraditelná. Příležitostí psát je hodně, pro rozvoj rétoriky a prezentačních dovedností doporučuji neziskové kluby Toastmasters.

Oborový přesah stmelují znalosti univerzálních metod poznávání, od základní statistiky a zpracování průzkumů, přes formulování a testování hypotéz, pochopení vědecké metody, až k povědomí o problému tzv. demarkace, filozofii jako nauce o vědění, epistemologii a otázkám, jak víme to, co víme. Dá se to říci i tak, že „většinu toho, co je v dané profesi důležité vědět, musíme hledat mimo její korpus, tak daleko, jak je to jenom možné.“ Právě oborový přesah je totiž častým zdrojem těch nejlepších nápadů.

Výsledkem procesu postupného osvojování, kultivace a konfrontace postojů je pomalé dotváření a revize základního světonázoru. Ten by měl být konzistentní a důvěryhodný, neopírat se o prostou víru ani autority. Těžce obhajitelný je, podle mého názoru, například světonázor konspirační (řízení světa nějakým tajným spolkem), hnutí New Age (zázraky, andělé, univerzální vědomí, kvantová mystika), ale i řada dalších. Pokud intelektuál vychází z něčeho tak pochybného, dříve či později se to ve veřejném vystupování negativně projeví.

Na světonázor úzce navazují osobní vize, zájmy, stěžejní myšlenky a také profesní poslání coby přesahující zájem a jasně čitelný leitmotiv profesního působení. Vyplývá z něj také osobní definice společenské odpovědnosti a profesní etiky. To vše dohromady tvoří hodnotový základ, na kterém intelektuál staví nejen své veřejné působení.

V neposlední řadě je rozumné se zamyslet nad ochranou soukromí, respektive nad vytyčením hranice mezi veřejnými aktivitami a soukromím. Společenské návyky osvojené v malých komunitách (rodině, škole či zaměstnání) nejsou ve větším měřítku praktické. Zamyslete se, kolik lidí můžete vpustit do svého soukromí.

Výše uvedený soubor dovedností tvoří pomyslnou neviditelnou zbroj, která vás chrání před nepříznivými vlivy ve veřejném prostoru. Umění správné argumentace, psaného i mluveného slova, povědomí o metodách poznávání, vyzrálý světonázor i smysluplné profesní poslání — to vše vám výrazně usnadní kultivované vykročení do veřejné diskuse.

Kudy se šíří dobré myšlenky?

Stejně jako k sebe-vzdělávání, lze i k veřejnému dialogu přistoupit mnoha způsoby v závislosti na tématu a temperamentu intelektuála. Následující doporučení se tedy týkají prvních kroků předtím, než si osvojíte vlastní, svébytný styl komunikace.

Hlavní doporučení — do veřejné diskuse vstupujte s respektem k lidem. Intelektuál nepoučuje, nepeskuje, nevychovává! Pouze nabízí a předkládá témata k debatě. Některá se chytnou, jiná ne. Některá uchopíte správně, jiná ne. Některá si získají všeobecnou podporu a pozornost, jiná kritiku či nezájem. Smiřte se s tím.

Volíme nejlépe téma, které vychází z naší specializace a je (z našeho pohledu) důležité pro obor, komunitu či veřejnost. Mělo by jít o téma, které sledujeme se zaujetím a radostí, nikoli s úmyslem někoho poškodit, nebo se zviditelnit. Originální a zdravě kontroverzní téma by mělo být nové, mít náboj a být plodem vlastního myšlení (či alespoň kritického rozboru, pokud zpracováváte téma, které není nové a vaše). Dobrá témata potřebují čas na dozrání, promyšlení a zpracování, nezřídka měsíce nebo dokonce roky.

Pokud těžko hledáte vlastní velká témata, lze volit cestu veřejné kritiky či oponentury. Ta vyžaduje velmi pečlivou volbu tématu, precizní analýzu, korektní argumentaci vedenou v neosobní rovině, ale také odvahu. Kvalitní kritika vede ke kultivaci veřejného dialogu a podle některých odborníků je dokonce hlavním úkolem intelektuálů.

Publikovaná kritika také může výrazně zvýšit tlak na dobré fungování veřejných institucí, jako to dokládá třeba tento článek o neutěšeném stavu VUT v Brně. Pěkně celou tuto problematiku rozebírá knižní sborník Intelektuál ve veřejném prostoru, do kterého přispěli přední čeští intelektuálové.

Velmi specifickou a náročnou formou vyvolání veřejné diskuse je recese, která má v Česku bohatou historii. Nejlepším příkladem z poslední doby, který mě napadá, je projekt Žít Brno parodující aktivity městského magistrátu.

Ve vašem nejlepším zájmu je téma rozpracovat do perfektní podoby, např. uvést promyšlené definice a zdroje, vypilovat argumenty, zformulovat testovatelné hypotézy či predikce, zapojit rešeršéry a oponenty — to doporučuji obzvlášť, hlavně jako prevenci selektivního, jednostranného myšlení a nedostatečné argumentace.

Další klíčový krok je výběr komunikačního kanálu či média pro vstup do veřejné diskuse. Zdaleka ne každý má vlastní zavedený blog, přes který může šířit své myšlenky dále. Velkou výhodou jsou předchozí zkušenosti s marketingem, kde je správné oslovení cílové skupiny součástí úspěšných strategií.

Možností je naštěstí poměrně hodně, stejně jako médií a vydavatelů, kteří hledají nové autory a obsah — váš vstup může mít podobu článku, blogu, přednášky, události, videa, e-booku, knihy aj. (případně kombinace). Vyplatí se počkat, až budete moci využít médium zaměřené na lidi, které se svým tématem oslovit chcete. Vyjednání možnosti publikovat či přednášet na správném místě je součástí přípravy. Narazíte-li na všeobecný nezájem, můžete to být signál, že téma skutečně je nezajímavé, anebo ještě nedozrál jeho/váš čas.

Primární kanál sdělení slouží také jako zdroj pro pozdější odkazování. V tom mají výhodu online média, jejichž obsah se snáze virálně šíří, zatímco u těch tištěných zase bývá širší pokrytí ustálené čtenářské základny. Médium či kanál s větším pokrytím je pro vás výhodné, protože intelektuál by se neměl příliš opakovat. Do jisté míry je to asi nutné, ale nemělo by to skončit tak, že intelektuál měsíce nebo roky opakuje stále dokola to samé a objíždí konference jako herec štace. To je cesta k intelektuálnímu vyhoření. Všimněte si, že špičkoví intelektuálové se vyvíjejí a i když mají jedno velké téma, které rezonuje s jejich profesním posláním, nenudí nás omíláním dávno vyřčeného. (Mně se hodně osvědčila zásada nepřednášet na konferencích o daném tématu více jak jednou, o to víc mě to nutí si vybírat.)

Téma ve veřejné diskusi podporujeme zapojením se do navazující debaty, reagováním na kvalitní kritiku, posilováním argumentace, odpovídáním na dotazy apod. Zejména přijímání kritiky je umění, kterému se většina z nás musí dlouho učit.

Podpora je důležitá, ale není vhodné téma příliš tlačit. To je role šiřitelů — aktivistů, nadšenců, novinářů a publicistů, kolegů z oboru, prostě lidí, kteří sami dojdou k přesvědčení, že téma je zajímavé a nosné. Podpora tématu neznamená ani vedení komentářových válek v diskusích a na sociálních sítích. Diskuse na některých blogosférách jako Aktuálně či iDNES se podobá stoce a většinou je lepší se jí úplně vyhnout. Anebo vstupovat pouze v celogumovém obleku.

Témata, která hlouběji zarezonují, veřejnost dále rozebírá ve veřejné diskusi, do níž se mohou zapojit i stovky názorově rozdělených jednotlivců. V otevřené společnosti působí takováto diskuse jako velmi účinný filtr. Odhaluje klady a zápory předkládaných idejí, vylepšuje je, mění a rozšiřuje. Ty nejlepší, které v kritické diskusi obstojí, z ní mohou vyjít posíleny a doslova změnit svět. Vše kolem nás bylo kdysi jen myšlenkou v něčí hlavě.

Chybou je veřejnou debatu obejít a téma přímo marketovat, jako to udělal Karel Janeček se svým projektem Pozitivní evoluce, kde přešel rovnou do fáze promování nedotažených a nedovařených myšlenek na předních stránkách novin. Pak už bylo pozdě na reflexi kritiky z veřejného prostoru a potřebný dialog (zapojil jsem se okrajově také).

Velcí myslitelé nepotřebují marketing, aby prosadili své myšlenky. (To je paradoxně jeden z principů intelektuálního marketingu — vím, ten pojem dává smysl hlavně v praxi nezávislých profesionálů, ale klidně to nazývejme jinak, třeba intelektuální působení.)

Takže chcete-li, aby měly vaše myšlenky společenský dopad, pečlivě si vybírejte, s čím chcete veřejně vystoupit, a nepodceňte přípravu ani výběr média. A nepřehánějte to s frekvencí vstupů. Jedno až tři větší témata ročně je tak akorát. Jinak trpí kvalita.

Kde se skrývají intelektuálky?

Každé dobrodružství poznávání by mělo ústit k dalším otázkám. Nejinak je tomu v případě tohoto článku. Při rešerši příkladů vlivných intelektuálů jsme dospěli k záhadě, proč je mezi vlivnými veřejnými intelektuály u nás i ve světě tak málo žen? Otázka, která vyvstala jako okrajová, se mi nyní jeví jako jedna z nejdůležitějších a mám pocit, že by si zasloužila samostatný článek. Analýza příčin tohoto jevu ovšem dalece přesahuje mou odbornost, takže téma přenechám povolanějším autorům a nabízím alespoň pár hypotéz: Ženy…

• mají větší intelektuální pokoru a skromnost, nerady se pouštějí do veřejných debat za hranicemi své odbornosti
• občas inklinují k mystickému světonázoru, který klade důraz na pocity či intuici a je veřejně hůře obhajitelný
• méně rozvíjejí kritické a analytické myšlení a pak špatně argumentují, což je ve veřejné diskusi handicapuje
• preferují méně konfrontační formy prosazování myšlenek nebo dokonce veřejnou debatou v moderní (racionální, mužské?) podobě přímo opovrhují
• nejsou na rozdíl od mužů geneticky/biologicky tlačeny k tomu, aby bojovaly o pozornost a vliv ve veřejném prostoru

Řadu dalších skvělých hypotéz mi navrhla výživářka a intelektuálka Margit Slimáková. Ženy…

• považují spojení žena–intelektuálka za urážlivé
• berou si kritiku i názory ostatních více osobně a potřebují více odvahy
• se obávají, že společnost bude k jejich názorům kritičtější
• zapojují více emocí a duši, což může být považováno za neprofesionální
• mohou svými myšlenkami zastínit svého muže, který to nemusí dobře snášet
• se obávají výčitek, že zanedbávají péči o rodinu, výchovu dětí, kamarádky aj.
• se nechtějí zapojovat do agresivní veřejné diskuse vedené muži
• mají jiné priority; zkrátka praktické důvody jako děti, rodina apod.

Ať už je důvod jakýkoli, pro ženy je veřejná diskuse velkou výzvou i profesní příležitostí zároveň. Veřejný prostor je jim přitom Češkám více než otevřený a z první ruky vím, že šéfredaktoři se po výrazných ženských intelektuálkách (autorkách, přispěvatelkách, přednášejících) marně shánějí. Rád bych závěrem uvedl pro zamyšlení dva hlavní argumenty, proč si myslím, že by mělo intelektuální působení ženy–profesionálky zajímat:

1. Z hlediska budování profesní reputace je to mnohem zajímavější než drahá reklama. A protože žen je ve veřejné diskusi málo, platí to pro ně tím více.
2. Mohou zastupovat ženské myšlení a témata, a tím výrazně ovlivnit svět kolem sebe. Mohou také počítat s velmi aktivní podporou ženské části veřejnosti. Holky, do toho!