Vstávej a choď

Je 8:30 a můj pracovní den právě začíná. Do oběda nachodím 10 km, pročtu pár dokumentů, zapíšu si kupu nápadů či poznámek a vyřídím dva tři delší telefonáty. Za chůze, s mobilem v ruce.

ilustrace Kristýna Sataryová

Za uplynulý rok jsem přehodnotil a změnil své pracovní návyky víc než za těch předchozích deset. Jednoduše tím, že jsem začal mnohem víc chodit. Párkrát týdně si beru práci ven, na procházku do městského parku nebo podél oceánu, když zrovna trávíme čas v cizině. A protože cítím, že mi taková práce v pohybu velmi prospívá, rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti a pár tipů. Není to aktivita pro každého, ale pokud sami celé dny prosedíte u počítače, možná vás také osloví.

Kouzlo práce vestoje jsem objevil někdy v roce 2010 a polohovatelné stoly dnes máme doma v pracovně i v našem beskydském pracovním útočišti Retreat.cz. Stále si myslím, že jde o kus nábytku, který by neměl v žádné moderní kanceláři chybět, ale zároveň jsem postupem let došel k závěru, že polohovatelné stoly samy o sobě nestačí, protože:

• Nejsou všude. Takže zejména když jsem pracoval někde v cizině, nezbývalo než sedět. Dva měsíce na židli. A nejsou ani v kavárnách a většině coworkingů.
• Stát se nedá pořád. Např. aktuální finská meta-analýza k práci vestoje uvádí, že užívání polohovatelných stolů zkracuje dobu sezení v průměru o 100 minut denně. To není málo, ale stát víc už zkrátka většině lidí není příjemné.
• Zapomínám vstát. Zabrat se do práce a zůstat sedět je snadné. A buzerovat se nějakými budíčky „Vztyk!“ je zase otravné.

Můj bod obratu přišel loni v zimě, když jsem na Kanárech pracoval čtyři měsíce na knize The Freelance Way, střídavě v domácí pracovně, coworkingu nebo kavárně, ale všude vsedě. Po celodenní šichtě jsem se občas cítil mizerně a v té chvíli mi došlo, že můj přístup k ergonomii práce potřebuje upgrade. A místo toho, abych kupoval do pronajatého bytu polohovatelný stůl, jsem začal jednoduše denně chodit a editovat celé dlouhé kapitoly za chůze.

Už pár let předtím jsem takto, na procházce, vyřizoval delší pracovní hovory nebo absolvoval schůzky s kolegy či klienty, kterým to za schůze (stejně jako mně) lépe myslí. A stejně tak jsem z řady zdrojů a knih věděl, jak pohyb prospívá zdraví i duševní práci. Ale až jeho nedostatek při psaní mě přiměl chůzi a duševní práci skutečně skloubit.

V podstatě šlo o nouzové opatření, a o to více mě překvapilo, kolik práce jsem venku udělal a jak báječně jsem se po takové pracovní procházce cítil. Když bylo ráno venku pěkně, vyrazil jsem na promenádu k moři a za chůze během dopoledne zeditoval v mobilu jednu až dvě kapitoly, na což jsem jindy potřeboval celý den. Přitom jsem ale neměl pocit, že bych se nějak předřel. Naopak, tu a tam jsem se stavil někam pro kafe s sebou nebo se jen tak chvíli slunil a koukal do dálky. Nádhera!

Když jsem přemýšlel, proč mi nový režim tolik vyhovuje, došlo mi, že nejvíc za to může pohyb, slunce, čerstvý vzduch a přítomnost dalších lidí — což je zároveň i jeden z důvodů, proč rád pracuji v coworkingu nebo kavárně, kde mě nikdo neruší, ale zároveň tam nejsem sám.

Technická stránka věci je přitom úplně jednoduchá:

• Mám tři roky starý smartphone s čistým Androidem, který mi na běžnou práci s poznámkami a dokumenty stačí. V tarifu mám 7 GB dat, což je také dostatečné.
• Pracovní data mám v bezpečném Google cloudu a používám nativní appky G Suite.
• Abych se mohl na práci plně soustředit, mám v mobilu trvale zablokovaný Gmail, prohlížeč Chrome i všechny sociální sítě. (Volání a zprávy mi obecně nevadí, vypínám je výjimečně.)
• Po dvou letech jsem oživil Kindle. Knihy, které potřebuji k práci, čtu buď na něm, nebo je poslouchám z Audible. A na volání i poslech mi stačí obyčejná drátová sluchátka.
• Nepoužívám žádné appky pro monitorování pohybu, fitness gadgety, chytré hodinky, krokoměry ani nic podobného. Jednoduše nemám tu potřebu.
• Jako prostor mám nejradši rozlehlý park (jako je Stromovka nebo Komenského sady v Ostravě), promenádu, pláž nebo pěší zóny bez aut i jiných dopravních prostředků.

V podstatě to jediné, co mi přestalo za pár týdnů vyhovovat, byla má obuv. Boty, ve kterých jsem běžně chodil, byly sice kvalitní, ale rozhodně ne stvořené pro tři až pět hodin chůze denně. V podstatě jsem zažíval to, co jsem znal už z celodenních školení, kde jsem byl celý víkend na nohou v těsných polobotkách. Nebylo to zkrátka příjemné.

Jelikož už jsem měl malou dřívější zkušenost s barefoot obuví (velmi tenká podrážka, pohodlně široká špička), rozhodl jsem se po pár měsících pracovních procházek přejít plně na barefooty. To se sice neobešlo bez komplikací, protože jsem nevěděl, že se to má dělat pozvolna, ale časem se s nimi mé tělo srovnalo. Dnes chodím 90 % času v barefootech a zbytek v konvenční obuvi.

Přejít po dobrých 20 letech práce převážně vsedě do mnohem aktivnějšího režimu má tedy svá úskalí. Proto obecně doporučuji měnit návyky pomaleji, než jsem to udělal (z určité nouze) já, a raději to i konzultovat s fyzioterapeutem. Je také rozumné hlídat si při chůzi vzpřímené držení těla a hlavy. Já s tím problém naštěstí nemám, ale občas se u někoho projeví v důsledku nadměrného koukání do mobilu (tzv. Forward head posture či Text neck).

Zdraví je zkrátka to hlavní a umět vnímat své tělo je proto klíčové. Snažím se o to neustále, ať už chodím, či sedím, tj. uvědomovat si tělesnou pozici a celkový pocit, i když jsem do práce sebevíc zabraný. A pokud pociťuji sebemenší diskomfort, tak jednoduše změním polohu, dám si pauzu, krátkého šlofíka, protáhnu se apod.

S odstupem času mohu říci, že změnu k lepšímu rozhodně pozoruji a nepříjemných pocitů z přemíry sezení jsem se v podstatě zbavil. V průměru dnes prochodím až čtvrtinu pracovního času, desetinu strávím u stolu vestoje a zbytek buď sedím u počítače, cestuji, nebo se potkávám s lidmi. To, kolik času strávím venku, se ovšem průběžně mění i podle toho, jaké je počasí a na čem právě pracuji.

Vzhledem k tomu, že můj chronotyp (přirozený biorytmus) kulminuje dopoledne, kdy se mi nejlépe soustředí, chodím ven pracovat hlavně ráno a dopoledne. Další zásadní přínos je, že strávím-li dopoledne takto v pohybu, odpoledne mám mnohem více energie, a tedy i menší odpolední únavu. Zapojení chůze do mého denního režimu tak dosti významně podporuje mou produktivitu.

Je vlastně zarážející, jak dlouho mi trvalo, než jsem zkusil své pracovní návyky takto provětrat. Přitom jsme před časem vydali podobně zaměřený článek Práce v přírodě a obecně jde o téma, na které narážím i u jiných autorů — naposledy třeba v úžasné knize Fermat's Last Theorem o revoluční práci matematika Andrewa Wilese. Poslední dobou také dotazováním zjišťuji, že profesionálů, kteří se snaží práci a pohyb nějak smysluplně spojit, je v mém okolí poměrně dost. Nejsou to žádní přírodní lidé ani velcí experimentátoři, ale většinou sami cítí, že sezení už bylo dost a mít více pohybu je fajn změna. Přesně tak to dnes cítím i já.

Pokud vás téma zaujalo, pusťte si níže rozhovor pro Brocast, kde jsme se o pracovních procházkách, kreativitě a souvisejících tématech bavili. A ať vám to v podnikání šlape!