Děkuju Alče za skvělé texty na nový web, nejdřív jsem se s nimi trápila sama, ale bez výsledku... Potom jsme si zavolaly, sepsala jsem podstatné body a pak už jsme to jen ladily přes mail. Výsledkem jsou stránky, o kterých mi lidé říkají „to jste přesně vy“ a „naprosto vás to vystihuje“. Takže, Alčo, moc děkuju a všem, kdo se perou se psaním jakýchkoliv textů vzkazuju: „ozvěte se Alče!“
A když jsem (opět) na tvém kurzu objevila sílu fejetonu a vy mě nazvaly královnou fejetonu, musela jsem jít zkoumat do knihovny, abych ten styl vůbec pochopila. Stejně tak, když jsem poprvé od tebe slyšela slam poetry, začala jsem sledovat, fyzicky i online, slamování a zkoušet to. Děkuji za laskavé vedení, obdivuji tvou vstřícnost, ochotu, laskavost a vnitřní klid. Jsi pro mě absolutní podpora v jednotlivých krocích psaní, která je jemná, ale cílená a vlivná.
Děkuji za krásné chvíle strávené se slovy. Obdivuji, s jakou lehkostí z nás vytáhneš maximum. Najednou není problém dát příběh do slov, povzbuzuješ a poskytuješ cenné rady a postřehy. Workshop měl skvělou atmosféru, proběhl ve vzájemném sdílení a s tvojí velkou podporou.
Svým klidným, otevřeným přístupem pomaličku a nenápadně ze mě doluješ písmenko po písmenku. Já ti věřím, ty mě v ničem nebrzdíš, ba naopak. Největší zlom jsem pocítila právě na podzim, kdy jsem napsala mini erotický příběh. Tys nehnula ani brvou, a dokonce jsi mě povzbuzovala. V tu chvíli mi přišlo, že můžu psát bez zábran cokoli na světě a nikdy to nebude špatně. Za tento okamžik ti velice děkuji. Ten okamžik pro mě otevřel tajemnou jeskyni. Děkuji. Uvidíme se v dubnu v Café Veritas, moc se těším.
Krátké texty mě velmi oslovily. Haiku jsem trochu znala — kdysi jsem je zařadila do jedné lekce trénování paměti a letos v únoru jsme dokonce měli na téma Dálného východu, včetně haiku, seminář pro trenéry paměti (a při té příležitosti jsem si přečetla knížku *Haiku — cesta ze stresu*). Jen jsem to všechno absolvovala, přečetla a „akce“ nenásledovala… Takže mi výzva a zařazení haiku krásně zapadly do kontextu. A mikropovídky jsou skvělé — donutí člověka jít k podstatě věci a tak nějak „zhutnit“ sdělení. Když jsem si po sobě četla, co jsem napsala, byla jsem spokojená a u většiny věcí jsem si říkala: „Jo, to jsem já.“ A pro mě je hodně důležité, že jsem spokojená i s tím, s čím úplně spokojená nejsem — jestli mi rozumíš.
Jsem vděčná, že jsem se účastnila Tvojí výzvy, překvapilo mě, že jsem nakonec vždy něco napsala, i když se mi to po přečtení úkolu zdálo nemožné. Moc mě to bavilo a to plnění úkolů mě přimělo psát.